Vzkaz v láhvi. Jako děti jsme hrdlo lahve, kolébající se na hladině, vyhlíželi i na obyčejném rybníku. Třeba by nějak řekou mohl ten vzkaz doplavat až k nám. A když by se přeci jen jednou blýskla na hladině, když bychom ji vylovili, když bychom vytáhli korek z láhve a nedočkavě vytáhli zažloutlý papír, co ba na něm bylo? Nejspíše mapa pokladu. Tak by to mělo být.

Jenže. Jenže proč by někdo zakopával poklad, aby pak svou skrýš prozradil někomu úplně neznámému, někomu náhodnému? Jenže, ve věku, kdy věříte na láhve s mapou pokladu, nejste někdo neznámý, někdo náhodný. Vy se přece znáte. Náhoda, hloupá náhoda by byla, kdyby tu láhev našel někdo jiný. Ale že jí najdete vy, to není náhoda. Tak to přece má být. Když jste předtím příběh o láhvi s mapou pokladu četli v knize nebo viděli ve filmu, tak ten, který ji našel, to také přece nebyl jen tak někdo. To byl přece hrdina knížky.

Ale přeci jen: Někdo by takovou mapu do láhve třeba mohl dát. Protože už by mu třeba poklad nebyl na nic. A byl by to krásný poklad, poklad pohádkové ceny, který může člověku dát krásný život. Nu tak má si tohle člověk nechat pro sebe? Vždyť to by byla teprve škoda. Pak by v životě opravdu vyhrávala náhoda. Poklad by ležel někde na ostrově v Karibiku a nad ním by po staletí, tisíciletí rostly dál stromy a keře. Neb by přes to místo každý den chodili domorodci. A náhoda by vyhrála a vy byste dál byli neznámí lidé v nějaké neznámé zemi.

Přeci jen je to dost dětská představa. Sice by se mohlo stát, že někdo pošle v láhvi mapu pokladu. Ale spíš se opravu dříve stávalo a dodnes stává, že žádost o pomoc v lahvi pošle trosečník. A třeba dokonce ví, jaký proud omývá jeho nedobrovolný domov a že je šance, že si někdo zvláštní lahve na pobřeží všimne. Mohl by si sice říci: Jsou to jen nějaké odpadky. Jenže tím by se připravil o slávu a dobrodružství. A navíc, ten člověk na tom ostrově opravdu je! Jeho život může být zachráněn; jednou něco může dobře dopadnout.

To, co jsme dnes četli, k nám nyní doputovalo staletími jako onen vzkaz v láhvi. Lukáš nám chce na prvním místě říci: Opravdu se to stalo. V jeh slovech je úzkost trosečníka, zda jeho vzkaz najde příjemce. Ale i velkorysost majitele pokladu, který si říká: Ať ten poklad najde ten pravý. Zde k němu po vlnách času posílám mapu.

Lukáš chce tedy téměř zoufale říci: Uvěřte tomu! Opravdu se to stalo! Ten Simeon, ta Anna, ti nějakou Marii s Josefem přece neznali. Simeona a Annu znali z chrámu všichni. Ale Marie s Josefem byli bezvýznamní chudáci: Vždyť neměli ani na předepsané obětní jehně, museli dát náhradní oběť pro sociálně slabé, dvě hrdličky nebo dvě holoubata. Tak jak tomu můžete nevěřit? To je moc náhod najednou. Tohle vím od samotné jeho matky, od Marie, která, jak o tom čteme, to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.

Ne nadarmo chce na počátku života každý najít tu láhev s mapou pokladu. Je v nás jaksi zapsáno: Právě já jsem výjimečný. To je naše ještě nezkalené dětské tušení, zcela správné. Ale brzy je bohužel vyměníme za něco jen zdánlivě podobného: V něčem musím vyniknout. Jsem obyčejný, ale v něčem vyniknu. To už ale vůbec není to samé. Jen to původní bylo správné: Já nejsem obyčejný. Na mém životě někomu záleží, někdo mne pro něj vybral. To nás vede dál. Kdežto, řekneme-li si: Jsem obyčejný, ale v něčem vyniknu, pak námza chvilku bude stačit jen: Někoho přechytračím – třeba souseda. Alespoň někdo bude menší než já a já nebudu úplně na dně. Budu někde uprostřed, průměrný.

Dnešní příběh nám, bratři a sestry, říká toto: Pokud svůj život nemáš za výjimečný před Bohem, pokud necítíš, že právě na tobě Bohu obzvlášť záleží, snad ani dále nečti. Nečti dále, ale zamysli se nad tím, co jsi právě četl. A řekni si: Toto dítě z chléva je Spasitel světa a král všehomíra. A že zrovna já jej následuji není náhoda. Kdyby právě mne Bůh už na počátku nevyvolil, ani bych dnes tahle slova neslyšel. V mém životním příběhu jsem právě já ten hrdina. A hrdinu nikdy nezabijí na začátku filmu.

Výjimečný je Simeon, kterému bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. On byl na světě, aby se dostal do Bible, aby se o něm vždycky po vánocích takto četlo. Proto svou řeč začíná slovy: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane.“ Odchází ze života, protože už vidí, že v celých dějinách je rozhodnuto. Úkol je splněn.

Výjimečná je Anna. Mohla se vdávat tak ve dvaceti, ne-li dříve. Jen sedm let žila se svým mužem. A pak dalších padesát sedm let v chrámu, ještě dvakrát tolik než uběhlo od jejího narození do jejího vdovství. A přece její život dává najednou zcela jasný smysl.

Bratři a sestry, nechtějte žít obyčejný život. Nechtějte být obyčejní. V tom není život. Obyčejní lidé vyprávějí svůj život a končí s lítostí, že už brzy bude po všem. Ale podívejte na životy božích spravedlivých. Třeba na nedávno zesnulého bratra Jelínka. Četl jsem jeho knihu. Prozradil na sebe své hříchy – a přece všude jasně vidíme: Ale Bůh mne tím provedl, jeho cílem je, abych s ním byl navěky živ. Jen krátkou dobu mohl pracovat jako duchovní – konat dílo, které si vybral za cíl svého života. A přece, když pracoval tu a onde jako dělník, přece pořád věděl: Bůh mne vede. A jako ten Simeon, i on se na sklonku života dočkal naplnění: Mohl ještě 20 let sloužit jako farář, skoro až do posledního dechu. A všude, když čtete jeho vzpomínky, zaznívá poselství, které je i dnešním poselství: Třeba nejsem lepší člověk než druzí lidé. Třeba nemám lepší život než druzí lidé. Ale to vím, že právě na mě Bohu záleží, že právě můj život je před ním cenný.

Chcete-li malý důkaz – že jste před Bohem výjimeční poznáte i z toho, že nikdy druhým nelze zcela vypovědět, jak se člověk cítí, co ho tší, co ho trápí, jak mu je. To může znát jen jeden, Bůh Nejvyšší.

A kdo nechce být obyčejný, kdo chce mít jméno v Boží knize, jako je měla třeba i Marie, i tomu patří Simeonova slova: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Vy už to víte. Vy už víte, že Ježíš znamená rozhodnutí a rozdělení: Je tu k pádu i k povstání. Nejde zůstat někde napůl. Nejde, aby se nás to netýkalo. Buď je nám dán k pádu. Ale je-li to tak, pak už vůbec nic v životě nemá smysl, pak je rozhodnuto. Ale proto nám to přece nebylo řečeno. Nám je zcela jistě dán k povstání. A tak u nás zbývá jen to, že i naší vlastní duší pronikne meč. I naše vlastní duše musí být rozseknuta, rozdělena: Něco z našeho života bylo úplně marné. Některé naše touhy, některé naše úsilí: Něco z toho nebylo vůbec k ničemu. A to můžeme s klidem pustit k vodě. Stále zůstává zbytek našeho života, to dobré, co smysl má. To, co skrze nás a spolu s námi koná Bůh. To jde dál, přežívá a přežije na věky.

A to neobyčejné v nás se pak ponejvíce děje uprostřed našich obyčejných povinností. Když Marie a Josef potkali Simeona a Annu, tak šli právě splnit povinnost vůči Bohu i vůči svému dítěti. Udělat něco, co má udělat každý. I v dobrodružných příbězích je to nakonec tak, že hrdina dělá něco, co by měl udělat každý: Statečný rytíř zachraňuje svou lásku z nebezpečí, osamělý hrdina se postaví nějakému zlotřilci – vždyť tohle se i v našich životech, může dít dnes a denně. Jen se opravdu musíme cítit jako vyvolení Boží hrdinové. Všichni spravedlivý se tak cítili. Co máme vykonat, je jasné: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. A: Miluj svého bližního jako sám sebe. A k tomu, ještě pro vyjasnění: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi. Takže na tomhle nic zvláštního není. To může dělat každý. Důležité je ale, abychom každý den začínali s pocitem: Právě ode mne toto Bůh chce. Právě na můj život se dívá. Podívejte, kdo je tu kolem Ježíše, sotva narozeného: Simeon a Anna a Marie. Dva proroci a Bohorodička. Je to skoro jako setkání někde v nebi. Tak i náš život sleduje Otec se Synem na pravici ve společenství andělů a spravedlivých. Kdyby se vás to netýkalo, ostatně ani já bych k vám teď o tom nemluvil. A s tím vycházejme z tohoto kostela, do nového týdne i do každého dne. Amen