Dnes si připomínáme dvě události z Ježíšova života: Očišťování jeho matky Marie a zasvěcení Ježíše Bohu. Dvě věci: Očištění a zasvěcení. Budeme tedy dnes mluvit o čistém a nečistém, o svatém a opaku svatého – o všedním. Je to potřeba, protože rozlišování čistého a nesčistého a svatého a všedního téměř vymizelo z našeho uvažování. Tím však nepřestaly věci být čisté a nečisté, svaté a všední.

Naši předkové si tohoto rozlišení byli mnohem více vědomi. Protože byli, řečeno dnešním slovem, mnohem lepší psychologové, než my. Mnohem více sami sobě, svému nitru rozuměli. My máme možná větší povědomí o vnějších věcech, třeba o elektřině; vlastní nitro jsme však poněkud zanedbali a lidské duši moc nerozumíme.

Očištění a zasvěcení, tyto dvě věci tedy byly pro předky velmi důležité. Dokonce i pohané měli v tento čas nějaký očišťovací svátek. Evangelium pak nepřišlo, aby ubylo sebepoznání a milosti, ale aby se tyto věci rozhojnily a tak dnešní svátek ty pohanské svátky po právu nahradil.

Proč tedy bylo podle zákona matku po porodu očišťovat? Copak není narození dítěte dobrá věc a copak není porodit dítě dobrý skutek? Narození dítěte je jedna z těch nejlepších věcí a porodit dítě je jeden z největších dobrých skutků. Ale také to není nijak snadná nebo ladná věc. A my zde teď nerozlišujeme dobré a zlé, ale právě to další: Čisté a nečisté. A porod rozhodně není nijak čistá záležitost.

Ostatně jako žádný velký skutek. V podstatě u každého velkého, náročeného díla se člověk nějak zamaže. Když mechanik proleze lokomotivu, všechno tam seřídí a naství, aby lidé bezpečně dojeli k cíli, vyleze ven celý zamazaný od šmíru. Nikdo mu samozřejmě neřekne: Cos to provedl za špatnost, že si celý umazaný. To nic nemění na to, že celý zmazaný prostě je. A i když celou dobu dělal správnou a dobrou věc, tak, jak je ušpiněný, nevleze do bílých peřin. Něco je v nepořádku; tak jak je, do postele nepoleze.

Ovšem co se týká těla, týká se i duše; člověk není tělo bez duše ani duše bez těla, tak je stvořen, že je obojí spojeno. Stejně jako dělník celý od kolomazi nevleze do peřin, tak také, pokud právě po dvanácti hodinách práce vylezl z dieselového motoru, možná není úplně nejvhodnější chvíle zvěstovat mu evangelium. To opravdu spíše až se umyje a trochu vyspí, pak bude způsobilý. Ovšem i ten, kdo pracuje duševně a třeba celý den sčítal nějaká čísla nebo psal úřední dopisy, kdo se celý den musel rozčilovat s lidmi, kteří chtějí hned to, hned ono, i ten bude na konci dne rozbitý, nezpůsobilý pro slovo Boží. Možná bude potřebovat chvíli koukat do kamen, osprchovat se a jít spát.

Když tohle všechno víme, nemělo by nás tak překvapit, že je ustanoveno v Zákoně: „Matka pak setrvá v očišťování od krve ještě po třicet tři dny. Nedotkne se ničeho svatého a nevejde do svatyně, dokud neskončí dny jejího očišťování.“ Opravdu čekáme úplnou způsobilost k přijímání Božího slova a k plnému společenství s bratry a sestrami od ženy, která před pár dny pomalu málem umřela, jejíž celé tělo ale právě a především celá mysl se nyní jaksi znovu sestavuje a nově přerovnává. Jistě je jí třeba dát na čtyřicet dnů pokoj, nechtít po ní nějaké velké přemýšlení a rozvažování – protože pravděpodbně v tento čas by došla k něčemu šílenému. Jistě je na místě ji netahat mezi lidi a nežádat od ní, aby obstála širokým společenstvím v domě Božím. Člověk by řekl: To dá rozum. Jenomže nedá, proto to Bůh musel dát lidem písemně.

Je prostě čas, kdy člověk není způsobilý pro svaté věci. Nejlépe ten rozdíl čistý/nečistý, myslím, pochopíme správně, když si sami přiznáme a sami vzpomeneme na chvíle, kdy si říkáme: Teď zrovna mi to úplně nemyslí, teď nedovedu uvažovat správně, soustředit se. Teď na mě v mysli neodbytně doléhá nějaká ne zcela dobrá myšlenka a nebo naopak, teď mám v hlavě úplně duto. Nelžeme sami sobě, že takové chvíle neznáme.

Na tom se nám ukazuje, že velké a dobré věci konáme obvykle na pokraji svých sil. Že dobré dílo není zcela v našich rukou, že už je trochu za hranicemi našich schopností. Ostatně, po nějakém velkém úkolu říkáme žertem: Byl to porod. A to je celkem přesné. Matka dává život, ale na hranici svých sil, jen s pomocí Boží a je to pak znát na to, že je celá rozbitá. V tom celkovém vysílení pak v následujících třeba řekne někomu křivé slovo, které by mu jinak neřekla, bude mít bláznivý nápad, který by jinak neměla. Proto je mimochodem v Zákoně přikázána také oběť za hřích, právě když je člověk velmi oslaben, spíše provede něco, co neměl. Podobně, když se člověk bude potýkat s velkou prací, nejspíše při tom také udělá nějakou chybu, řekne někomu křivé slovo. Je to pochopitelné, ale zároveň to ztoho nedělá dobrou věc. Když by matka při porodu vykřikla nějaké zlé slovo nebo zle zaklel dělník, který se praštil kladivem do prstu, tak to chápeme, ale to ještě z kletby nedělá dobrou věc. Tedy stav nečistoty se přeci jen s hříchem, s proviněním, trochu pojí, protože v tom stavu je člověk slabší v rozhodování.

Vědomí o čistém a nečistém je vědomí o tom, že velké věci konáme jen s Boží pomocí a vždy také s chybami. A co se dělá úplně bez chyb, možná není zase až tak velké.

Obřad, který podstoupila Ježíšova matka, je slovo s hůry: Už jsi způsobilá, ten čas, kdy ses dávala dohromady, je za tebou. Je lepší slyšet taková slova přímo od Boha, protože, známe lidi: Jeden by už tři dny po porodu řekl: Už je dobrá, už může do práce, jiný by zas ještě po půl roce říkal: Pořád se mi zdá nějaká divná. A tak je lépe nechat věci na Bohu, nikoliv na soudu lidí.

Zůstává, že někdy jsme čistí a někdy nečistí. Někdy způsobilí pro svaté věci, někdy nezpůsobilý. Někdy jsme nezpůsobilý, protože svaté věci vyžadují naše plné soustředění a také naše nejlepší chování k druhým lidem, protože svaté věci se člověku předkládají v Božím shromáždění, mezi druhými lidmi, při těchto bohoslužbách, ve svatyni.

A co je svaté? Máme totiž dnes ještě mluvit o zasvěcení. Co tedy je svaté? Zase je to ještě něco jiného než dobré a zlé. Opakem svatého není ani zlé, ani nečisté; opakem svatého je všední, obyčejné. Svaté je to, co udává směr, podle čeho se můžeme řídit. V příbězích o Abrahamově putování i dále ve starších příbězích Písma čteme vícekrát o posvátných stromech. To zejména proto, že v polopoušti je velkým strom vidět hodně z dálky, je nepřehlédnutelný a tak podle něj člověk může směřovat svou pouť.

Naše dnešní čtení dále pokračuje vyprávěním o Simeonovi a Anně. Simeon říká: mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael. Světlo, slávu: Vidí Krista jako světlo, příklad, podle kterého můžeme jít životem lépe než podle nějakého straomu na pláni. Vidí Krista jako slávu – příklad toho, co je slavné před Bohem, co se skutečně cení, co před Bohem nezůstává zapomenuto, co je skutečná zásluha.

Svaté si v našem čase můžeme nejlépe představit jako kompas: Podle toho člověk řídí své kroky. Proto ale na něj také nehmatá, aby se střelka mohla ustálit směrem na sever. Proto na něj nesahá špinavýma rukama, aby skrze sklíčko bylo vůbec vidět, podobně jako nehmatáme na sklo dalekohledu, na obrazy v galerii atd. Svaté je to, na co nasaháme, abychom se tím mohli řídit. Svaté je to, co nekritizujeme, protože tím svatým máme být poměřováni. Když budeme ohýbat, co má být naší mírou, k čemu nám je? Jaký protimluv je mimochodem výraz biblická kritika a jak příhodné je naopak výraz Písmo svaté.

Zbývá ještě, proč byl podle Zákona Bohu zasvěcován zrovna prvorozený syn. Mylím, že to nakonec dost souvisí s tím, co jsme řekli u čistého a nečistého: Velké věci děláme vždy s chybami, zde uděláme příliš mnoho, onde zas příliš málo. Rodičům je svěřeno dítě, ale vychovat je je příliš velký úkol nejen pro jednoho, ale dokonce pro dva lidi. Tento Boží příkaz je především předobrazem Krista, který, ač Syn Boží se přece narodil z ženy Marie a byl svěřen k vychování muži, Josefovi. Ač byli oba sparvedliví, přece to byl nadlidský úkol a bylo třeba dát najevo, že jen v Boží vedení, v odevzdání toho dítěte jeho nebeskému Otci, lze v jeho výchově doufat. To ti svatí rodiče věděli. Ovšem i obyčejní rodiče se na prvorozeném dopustí mnoha chyb – z přehnaných obav nebo z nepatřičné lhostejnosti. Můžeme si povšimnout, že prvorozené děti bývají mnohdy, jak se říká méně „v pohodě“ než jejich další sourozenci, že na ně trochu bývá přenesena úzkost či naopak lehkovážnost jeho mladých rodičů. A tak se v zasvěcení prvorozeného přiznává, že nakonec jen v Boží přímé vedení, jen v to, že se dítěte sám Bůh ujme, lze doufat. Že, jak stojí v žalmu „Hospodin za mě dokončí zápas. Hospodine, tvoje milosrdenství je věčné, neopouštěj dílo vlastních rukou!“

To si tedy připomínáme dnes a připomínáme to našemu času: Vše velké lze dokončti jen s Boží pomocí a nelze před sebou zastírat, že i při dobrém díle se člověk dopustí různých přešlapů a provinění. Připomínáme si svatost Boží, která mezi nás sestoupila v jeho Synu. Bůh je naší mírou, jeho Slovo je naší mírou. Ne my jsme mírou Boha. I když konáme něco velmi dobrého, to dobré nepochází z nás, ale shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu. Amen