Introitus: 139, 1–12
Pozdrav: Pán praví: Pokťe ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. Amen Bratři a sestrz, vítám vás na bohoslužbách 1. neděle po Zjevení Páně.
500
Vstupní modlitba: Pane, všemohoucí Bože, vzýváme tvou otcovskou dobrotu: popatři na naše prosby, které k tobě úpěnlivě vysíláme. Dej, abychom poznávali tvou svatou vůli a měli sílu ji naplnit. Pro našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Genesis 1, 24–31
515
2. čtení: Lukáš 2, 39–52

„Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.“ To je jediné, co přímo víme o Ježíšově dětství do jeho dvanácti let. „A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.“ To je jediné, co víme od jeho dvanácti do asi třiceti let.

Je-li Ježíš tím nejdůležitějším člověkem dějin, má-li být vzorem dokonalého lidství, nemáme těch informací příliš málo? Jak má být vzorem pro celý náš život, když o něm do jeho třiceti skoro nic nevíme – jen tuto jedinou příhodu z jeho dospívání?

Pokud toto někoho napadá, není rozhodně první. Pátrnání po Ježíšově dětsví vedlo dosti záhy, snad už ve druhém století po Kristu, k sepsání tzv. Tomášova evangelia dětství. Všetečnost některých lidí je tak velká, že něž aby snesli, že něco nevědí, raději si věc zcela vymyslí s tím že takhle to určitě muselo být. Ze stejného vrhu je třeba tzv. evangelium Jidášovo – protože, jak je možné, že si Ježíš vybral někoho o kom věděl, že ho zradí? Za tím musí něco být – musel s ním být domluvený, tím pádem, to byl ten jeho nejbližší učedník. Tím pádem, jemu řekl ta největší tajemství. Nebo, tzv. Evangelium Máří Magdaleny – jak to, že Ježíš nebyl ženatý? Ha! Žena v jeho životě byla, právě ta Magdaléna. A, kdo by to čekal, právě jí řekl ta skutečná tajemství. A tak jak v případě Jidáše, tak Magdalény jsou – chvíle napětí – zhruba něco takového, co vám tak řekne běžný český buddhista, co tak zhuba z toho buddhismu pochytil. Něco je zkrátka pořád stejné.

Tomášovo evangelium dětství nad tyto, po pravdě řečeno dost nudné spisy, vyniká svou neobyčejnou zábavností. Dalo by se o něm říci „je to tak blbé, až je to dobré“. Ježíš v tomto „evangeliu“ lidi především zabíjí, ochromuje a oslepuje. A to z těch nejmalichernějších důvodů: Malý Ježíš staví rybníčky a děti mu je boří. Proto zemřou. Později, když je starší, do něj kluk razí ramenem – a Ježíš ho dned sloevm zabije. Lidé z okolí svaté rodiny časem zajdou za Josefem a Marií, říkají: „Váš kluk (opravdu je tam slovo kluk) pořád zabíjí naše děti, to nejde. Josef si pak musí vzít Ježíše stranou, řekne mu: Takhle tady dlouho nevydržíme, když zabíjíš všechny děti.“ Ježíš na to Josefovi řekne: Stejně nejsi můj táta, tak co bych tě poslouchal. Ale ke konci se ukáže, že v Ježíše, i když všem sousedům zabíjel slovem děti, měli všichni věřit – od jisté chvíle začne uzdravovat a na konci vzkřísí i všechny ty děti, co za celé dětství zabil.

Autorovi nejde upřít bezelstnost a ryzí upřímnost: Přesně takto bychom se chovali my, jako děti, pokud bychom měli neomezenou moc. Výzkumy ukazují, že nejagresivěnjší je člověk asi ve třech letech – tehdy, kdyby mohl, zabije asi každého, kdo se o něj jen otřel; při možnostech dítěte ovšem bližního tak maximálně kousnete nebo praštíte do čela kovovou lopatičkou na písek. Tříletému dítěti tedy rozhodně nejde dát moc rozhodovat o životě a smrti.

Proto nemáme zaznamenány žádné Ježíšovy skutky do dvanácti let – protože úkolem tohoto času není konat skutky o své vůli, o něčem rozhodovat. Ale přijímat poučení, učit se rozeznávat dobré od zlého. A to děti dělají více pozorováním než posloucháním slov. Pozorováním rodičů: Více než, co říkají, jak se skutečně chovají: Co považují za skutečné dobro, co za skutečné zlo. Co od nich sklízí pochvalu, co odsouzení. A ovšem, dítě sleduje své rodiče jako svou budoucnost. Všimněte si, kolika lidem utkvělo z raného dětství v paměti, jak se k sobě rodiče hezky chovali. Možná spíše než to, co pro ně samé rodiče udělali. V tom dobrém případě si dítě říká: V takovém páru bych také chtěl žít, až budu velký. To je budcnost.

A tak mlčení o Ježíšově dětství je evangeliem pro rodiče: Po jistý čas budete pro někoho jedinou představou budoucnosti. Je evangeliem o tom, že se lidé mají skutečně brát z lásky. Je také evangeliem o tom, že už v docela raném věku by měl mít člověk jasno, co pokládá za dobré a co za zlé, čeho si cení vysoko a čeho méně. Protože to od něj bude dítě přejímat jako slovo Boží, jako Slovo od samého Boha. Proto, tedy, je po slovech „Dítě rostlo v síle a moudrosti“ je ještě dodáno „a milost Boží byla s ním“. Protože v tomto úkolu nemůže nikdo obstát na výbornou a je třeba počítat s tím, že milost Boží pomáhá naší nedokonalosti. Přesto je poselstvím dnešního slova, že člověk by v životě měl stát na vlastních nohou daleko dříve, než je dnes zvykem. Protože do milostného vztahu, z něhož pak vzdejdou děti, by člověk měl vstupovat již v tom základním hotový, dostatečně sebevědomí. Pro dítě bude do jistého věku předtavovat Boha, absolutní hodnoty.

Je dnešní evangelium určeno jen rodičům? Ne, právě v těch dvanácti letech vidíme Ježíše mimo jeho rodinu. Vydíme zlom, ve kterém se člověk začíná ptát i jiných lidí, než jsou jeho rodiče, kdy začíná vidět za hranice rodiného kruhu. A tak nejen pro rodiče, ale pro všechny lidi platí. Nejen my se učíme, ale jsou zde stále i ti menší, kteří se učí od nás. Co pokládáme za správné, nepokládáme za správné jen kvůli sobě, ale také kvůli těm, kdo vstupují do života, kteří se ptají, co starší, co ostatní pokládají za správné.

A tak, i když nám třeba Bůh nedal děti, přesto nežijeme svůj život jen sami sobě. Ale stále můžeme být nastupující generaci vzorem zvládání problémů, vzorem zásadového rozhodování. A nezapomeňme nakonec, vzorem radosti ze života. Nežijeme sami sobě, ale stále se na nás dívají i oči těch, kteří ještě samostatný život nezačali a kteří se ptají: Chtěl bych mít takovou budoucnost? A tak, vězme, že překonáváme-li problémy, nacházíme-li i časnou radost v životě, neděláme to nakonec jen pro sebe. Amen

529
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Filipským 2, 1–11
Požehnání: Svévolníku připraví smrt jeho zloba, a kdo nenávidí spravedlivého, ponese vinu. Hospodin vykoupí duše svých služebníků, nikdo z těch, kteří se k němu utíkají, vinu neponese. Požhnej vás Všemnohoucí…
458