Když máte malé děti, snad každý dobrosrdečný člověk vám řekne: Užijte si je, dokud jsou ještě roztomilé. Je to srdečné přání, u kterého každý tuší, že se stejně nemůže splnit úplně, ale jen ve větší nebo menší míře. Ale stejně jako mládí si člověk nikdy úplně neužije, protože je mladý poprvé a tak dělá spoustu chyb, stejně jako novomanželé si leccos z nejsladších let zkazí malichernostmi, nad kterými by pak mávli rukou, tak i mladí rodiče: Jsou rodiči poprvé nebo teprve krátce, vše je moc současné a naléhavé, než aby to dovedli úplně ocenit. Třeba když je děti vzbudí v sobotu v šest ráno a nedělní odpoledne zaplní místo siesty hra na bubínek a dětskou trumpetu.

Zdá se zkrátka, že lidé potřebují odstup, odloučení nebo snad ohrožení, aby lépe ocenili, co mají. Monoho lidí si schovává staré dopisy. Nejhezčí dopisy chodí z vojny, z vězení, ze školy v přírodě, z daleké cesty. Protože slova, která bychom druhým řekli, nás napadají, když je nemáme u sebe. Milované osobě chcete při shledání tolik říci – když se konečně setkáte, řeknete přeci jen trochu něco jiného.

Na to vzpomeňme, když čteme, že Josef s Marií začali hledat Ježíše, až když ušli den cesty. Domnívali se, že je někde s ostatními poutníky. Tak jim to ze začátku tak nevrtalo hlavou.

A to není špatný přístup. Své bližní má mít člověk zasazené mezi ostatní lidi. Člověk nemá mít nikoho jen pro sebe. Je sice pravda, že třeba manželé jsou si navzájem zvláštním vlastnictvím, že i děti jsou zvláštním vlastnictvím rodičů a rodiče dětí. A přeci žádný člověk nepatří druhému úplně. Každý je tak trochu i mezi ostatními poutníky.

To je ostatně podstata svobody, o které se pořád tolik mluví. Ani ne tak dělat si, co chci. Zkuste si pár dnů dělat jen, co chcete. Brzy se budete cítit nějak nepříjemně svázaní, nějak zotročeni. Kým? Sami sebou. Svoboda není v tom, dělat si co chci. Pravá svoboda je moci nějak jednat mezi lidmi. Už ve starověku to tak lidé chápali. Svobodný je ten, kdo smí zasedat v bráně a říci tam své slovo. Nebo, třeba v řeckých městech, kdo smí hlasovat, kdo se smí zúčastnit sportovních závodů a soutěží v přednášení básní, kdo smí chodit do divadla a tak dále. To vše chybělo otrokům a to vše mohli jen svobodní. Svobodný je ten, kdo smí být mezi ostatními lidmi. Třeba oblíbený, třeba neoblíbený; nicméně o kom se ví, že mezi lidmi jedná sám za sebe, má nějaký svůj cíl, nějaké své přesvědčení a podle toho jedná, ne podle toho, co od něj chce někdo druhý.

Josef s Marií takto zdravě pustí dvanáctiletého Ježíše z dohledu. Ovšem po dni cesty se ozve úzkost. V srdci se jim probudí cit pro toho, kdo je od nich příliš dlouho odloučen, právě tak, jak jsem o tom mluvil na začátku. S úzkostí po tři dny Ježíše hledají. A ten příběh nebyl zapsán proto, abychom se poplašeným rodičům mohli vysmát. V tom je snad ta největší hloubka člověka, že se dovede cítit neúplný bez druhého. Je něco skutečně, nefalšovaně krásného, ryzího a vznešeného na člověku, který po někom teskní. Vědí to básnicí, kteří ostatně ani o ničem jiném nepíší, veliký Šalomoun o tom píše ve své písni. Věděli to staří Řekové, kteří své nejvznešenější city vepsali do tragédií. Zpívá se o tom i v lidových písničkách, které má skoro každý rád. Milá chodí po rynku, milého vedou na vojnu a tak dále.

Ale byla by to hrůzná, bezvýchodná krása, kdyby k tomu neřekl své Bůh sám. On také člověk s krvácejícím srdcem často moc dlouho nevydrží a stesk mění v nějakou zlobu či škleb. Bůh, jako dobrý lékař, přichází s rychlou, trochu hrubou medicínou svého slova.

Kristus, nalezen živý a zdráv mezi učenci, odpovídá: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ A to je dost typická odpověď dvanáctiletého. Je to pravda, ale trochu drze řečená. Jenže v tom věku?

Ale zdá se nám to hrubé. Jako by se tu šlapalo to hlubokém lidském citu. Jenže: Je dobré se občas trochu o někoho bát, je dobré být občas trochu smutný a nostalgický. Člověk tím poznává sám sebe, poznává, že je nehotový. Že potřebuje druhé. Poznává, že se někdy choval jako trouba. Ale žít se z toho nedá. Život je v Bohu.

A tak jsou tyto věty jedněmi ze slov, které Bůh promlouvá nad lidskou tragikou. Je to to poslední slovo do pranice nad člověkem. Člověk potřebuje člověka. Ale potřebuje stejně tak, aby druhý byl tam, kde jde o věc nebeského Otce.

Nejlepším bližním budeme druhým, když mezi námi a jimi bude stát ještě Bůh. Když tak poznáme, že jsou jen lidé, jen jedni z ostatních lidí, jako jsme mi. Pak nebudeme dávat druhým smrtelnou vážnost. Pak nás nebudou tak bolet jejich chyby, pak si u sebe dovedeme říci: Jsi stejný truhlík jako já, jako my všichni lidi. Pak, v nejhorším případě, ovšem i takové chvíle nastávají, se dovedeme i odloučit, třeba ne natrvalo, ale přece, od lidí, u kterých poznáme: Tobě nejde o nic jiného, než o sebe.

A druzí nás naopak ocení právě tehdy, když zjistí, že nám nejde jen o ně, že si jen na ně neděláme nárok. Ale že bychom zůstali stejní, ať nás budou mít rádi nebo ne. Děti někdy dovedou vzpomínat na rodiče třeba takto: A tehdy se táta rozčílil, protože byl čestný a co jsem udělal, pro něj bylo úplně nepřijatelné. A měl pravdu a vážím si ho za to. Je dobře známo, že na relativně přísné lidi se často vzpomíná s láskou větší, než na lidi, kteří chtějí být s každým zadobře.

Člověk hledá člověka, ale skrz to Boha. Ale neví o tom, touží tak, že si druhé zbožšťuje. A jako na začátku, můžeme zase mluvit o milostných dopisech, o zamilovaných, kteří si do druhého promítají všechny dobré vlastnosti, co jen na světě jsou. A rodiče mají své děti za malé génie, než je škola přesvědčí o opaku. A děti zas svoje rodiče za všemohoucí, než prohlédnou jejich chyby. Při tom všem tak bude nejlépe, když jeden u druhého najdeme alespoň trochu skutečné, nepohnutelné oddanosti Bohu. Pak u nás hledání našich bližních nebude marné, když zjistí, že nám v něčem nejde skutečně o nic jiného, než o věc Boží, o poslušnost jeho přikázáním.

Máme-li skončit něčím praktickým, příběh Ježíše na prahu dospělosti nám ukazuje, že každý z nás může říci také někdy ne, aniž by tím ubral ze své lásky k bližnímu, pokud to říká kvůli Bohu a ne kvůli svým zájmům. Že nežijeme jen pevně přirostlí jeden k druhému, takže každý pohyb druhého v nás musí působit bolest. Že každý z nás je také součástí toho zástupu poutníků, svobodný občan boží obce – a to už od kojenců. Že se o druhé nemusíme bát až do smrtelné úzkosti, protože u každého máme předpokládat, že je také v ruce a obecenství Božím. Že si u každého, kdo věří, a svým způsobem snad i u toho, kdo nevěří, máme uvědomit, že i s ním přece Bůh mluví. Přímo, jako s námi. A naposled tedy, že Bůh o nás ví víc, než mi sami o sobě a že je tedy každému z nás blíž, než kdokoliv z lidí. A přes všechno, co bolí, nejsme nikdy sami. Tobě díky, Pane. Amen