Prostí pastýři. Právě u toho se často ve vánočním příběhu zastavíme. Že u jeslí Spasitele byli prvními svědky právě prostí pastýři. Že tuhle čest dostal někdo, kdo není nad námi. A ještě lépe, kdo je svým postavením nejspíš ještě pod námi. Někdo, kdo se nehodí na víc než na pasení ovcí.

Ale zase tak výjimečné okolnosti to nejsou. Stačí si pustit zprávy. Stane se nějaký význačný zločin a už tu máme pana Jana Nováka, který byl svědkem. Noviny pasou po význačné osobnosti a už tu je paní Jarmila Dvořáková, která bydlí v sousedství a mnoho přes plot viděla. A když někde přistane cosi neznámého z nebes, když v nějakém domně z ničeho nic začnou praskat žárovky, když se děje něco podivného – hned je tu zástup Svobodů, Dvořáků a Černých.

Známej mi řikal… Takhle začíná obvykle člověk řeč, pokud chce dát na jevo, že bude následovat jistojistá pravda. To není úplně v pořádku. Lze téměř dokázat, že žádná z věcí, která se stala známému mého známého se nikdy nestala. Stejná historka se totiž stala známému znémého už před dvaceti, čtyřiceti lety. A teď znovu. A za dalších deset let se stane zase. A stala se známému mého známého a známému známého někoho z druhého konce republiky. A tak se mezi lidmi šíří pověsti o tajných tunelech z vládních budov, o kyselině sírové, která se přidává do těch a těch bonbónů atd. Věříme jim více než lidem, kteří opravdu vládnou a více než lidem, kteří řídí výrobu v továrnách na bonbóny. Čím to?

Do Betléma přišli i mudrci od Východu. Totiž mágové, nejproslulejší vědci své doby, kteří si narození krále Židů prostě spočítali. Lidé, kteří byli daleko více při věci. Svědectví pastýřů nás však láká více. Protože byli menší, než my. Kdežto mágové něco o věci věděli. Věděli více, než my. A to nedovedeme snést. Říkáme rádi: Nejsem sice tak vzdělaný, uznávám, ale citem poznám víc než druhý studiem. Nemáme zkrátka rádi pocit, že je někdo chytřejší, že by nás mohl o nečem poučovat. Lepší je, aby se věc prostě stala někomu, kdo ji nepředpovídal, nečekal. Kdo o ní ví stejně málo, jako my.

Dítě, které leží ve žlabu pro dobytek, toani tehdy nebyla moc obvyklá věc. Ano, je to skutečně znamení. Něco, co praští do očí. Asi jako když nás někdo pozve na návštěvu a my zjistíme, že je u něj taková zima, že jde pára od úst. To si také člověk zapamatuje,je to něco děsivého. Ale rozhodně to není „radost pro všechen lid“. Je to spíše historka, po kteréobvykle následujířeči na téma „c je to jen za svět“. Jesličky se očitému svědku zapíšou do paměti podobně jako kříž: Vyjdete za město a tam na kopci… co to tam stojí? O, to snad ne. Bože můj, člověk přibitý na dřevě. Stejně tak: Jdete zimní nocí, upoutá vás, že se v jedné osamělé salaši svítí. Jdete tam; Bože, nepláče tu někde dítě? Opatrně otevřete dveře – uvnitř dvě postavy, žena a muž. Ticho. Hrozné ticho. Žena se sklání nad jeslemi kde… ach ne, leží tam dítě.

Divná, nelogická věc: Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli. Takovou věc by přece normální člověk, Jan Novák, raději neviděl. I když by ho třeba na pár minut proslavila. Už za několik týdnů by odháněl všechny, kdo by se jej znovu na to věc ptali. Ale tito mají jen čirou, nevypočítavou radost, že to viděli. Nevyprávějí tu věc dál proto, aby byli zajímaví. Prostě nemohou jinak, přetékají radostí, radost z nich musí ven. Proč?

Protože ti pastýři ve skutečnosti nejsou obyčejní lidé. Nejsou to žádní náhodní kolemjdoucí. Vždyť jsou to Židé, příslušníci vyvoleného národa. A tk, když se jim řekne „dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově“, vědí, co znamená Spasitel, co znamená Kristus Pán a kterému městu se říká město Davidovo.

Dozvídáme se z toho dvě věci: I ten, kdo je z vyvoleného národa, kdo patří k užšímu okruhu, kdo ví, co znamená město Davidovo, stejně potřebuje Zahcránce, Spasitele. Stejně nedojde klidu. Na druhé straně, zase právě jen on, jen ten, kdo se neschovává za svou obyčejnost, kdo tuší, že přišel na svět pro něco velkého, jen ten se vydá na cestu k jeslím. Neříkejme si tedy: Jsem jen obyčejný člověk, o nic se nemusím zajímat – obyčejní lidé mají nakonec vždy pravdu. Obyčejní lidé mají jen svých pět minut slávy v televizi. Své zaručené historky, kterým už časem nikdo nevěří. Lidé, kteří se zajímají o to, jak vést ten nejlepší život, kteří chtějí pochopit alespoň něco z moudrosti Boží, o těch si tu dnes vyprávíme ještě po dvou tisících letech. Lidé, kteří chtějí poznat pravdu a jít správnou cesotu také nemohou naž zažít úzkost. Nemohou než nakonec říci: Nemohu dál, potřebuji zachránce, spasitele. Ano, tito neobyčejní pastýři nás zvou: Dělejte si starosti o svou duši, o to, co je za vámi, jaký je svět kolem vás.

To by však stále ještě nestačilo. Vždyť jsme ještě vůbec nezmínili, po jakém zážitku se pastýři vydali k jeslím. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Pastýři se té noci dotkli svého stropu. Dotkli se nebes. Sláva Páně se rozzářila kolem nich. A opět: Oni poznali, že je to sláva Páně. Věděli, že člověk může na zemi stoupat. Ale že jednou narazí na strop, za kterým už je svět takové velikosti, že je mu nepřístupný. Jako oni, tak i my bychom měli vědět nejen, že se svém úsilí selháváme. To je pořád málo, říká-li si člověk: Jsem jen slabý, nic nedokážu, nic se mi nedaří. To je nakonec stejné, jako když řekne: Jsem obyčejný, o nic se nemusím zajímat. Kdose zajímá o Boží věci, dělá také pokroky. Když neděláme nic, o nic se nezajímáme, když nepečujeme o svou duši, máme jen mlhavé tušení, že se kdesi nachází Bůh. Teprve když děláme nějaké pokroky, když postupně začínáme chápat, když se nám něco podaří – teprve když se nám něco podaří, když posuneme své hranice, najdeme hranice, za které se už nedá jít. Teprve ten, kdo se zajímá o poznání, skutečně může dojít na hranice, za kterými už nic poznat nemůže. Teprve ten, kdo se zajímá o druhé lidi, komu se i daří někomu pomoci, může dojít na hranice, kde už se nedá dělat nic, kde už není pomoci. Pastýři tuší, že ty hranice jsou. A nyní se ta hranice otevřela azpoza ní k nim přišel anděl. A ne jen jeden, celá armáda andělů.

Najednou si připadali nicotní. Když se někoho zmocní bázeň, najednou neuvažuje o tom, co všechno ví, kolik prospěšného vykonal. Všechno, cojeza ním akolem něj náhle zmizí. A už je jen on a to, čeho se tak bojí. Zvláštní věc je, že jít cestou k Bohu znamená snažit se porozumět jeho slovu a jednat, jak se jemu líbí. Nepolevovat, každý den se snažit být lepším. Ale nakonec to před Bohem nic neznamená. Nepotřebuje naše poznání, abychom mu poradili – ví všechno. Nepotřebuje naše úsilí, abychom pro něj něco udělali – je všemohoucí. Koncem každého poznání a každé snahy je: Před Bohem to není nic.

A tak větší bázeň u zbožného člověka nepůsobí to, že se mu něco nedaří. Větší bázeň způsobuje, když se člověku něco podaří. Když něčeho, co je v jeho očích, v očích lidí velké, dosáhne. Věc je hotová a teď co? Než člověk s úkolem začal, zdál se mu obrovský, skoro nedosažitelný. Ale když ho dokončil, co teď bude dělat? Může se pustit do dalšího – a také asi pustí. Ale už tuší, že i na konci dalšího úkolu narazí na neproniknutelný strop. Strop nebes, nad kterým přebývá slávaBoží. Věřící by měl určitě v něčem uspět. Protože pak teprve opravdu pozná, že mezi nebem a zemí je neproniknutelná hranice. Ten, který sídlí v nebesích, je nekonečně větší, než všechno dobré a zlé, co se děje na zemi.

Jde z toho strach. Ale poselství nebes zní: Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. A tak se pastýři vydají na místo. A spatří děťátko poožené do jeslí. Až do takové hloubky může sestoupit ten, který je z Nebe, Syn Boží. A přece i odtud vystoupí opět až na nebesa – tentokrát nás však vezme s sebou.

A tak, závěrem: Jesličky jsou hrůzné znamení lidského ponížení, lidské bezmoci. Skoro jako kříž. Ale kdo se vydal za poznáním a na cestu spravedlnosti, komu se na chvíli otevřelo nebe a poznal, jak malé je před Bohem dobré i zlé tohoto světa, ten pochopí: Tato hrůza je nový počátek. Ten pochopí: Otec stále kraluje na nebesích, ať se na zemi děje dobré i zlé. Jeho Syn byl s námii v těch nejtemnějších místech, jako jsou betlémské jesle, studené koryto pro dobytek, jeho první postýlka. A nyní je stále s námi i v těch nejtemnějších chvílích našich i lidí kolem nás. Svědkem každé chvíle, i té nejhorší, nejsme jen my, ale i Bůh. Každá, i ta nejhorší chvíle se může v momentu otočit k nebi. A my můžeme být u všeho jako Boží svědci. Jako diváci, kteří jsou právem zvědavi, jak tuto chvíli Bůh obrátí směrem k sobě,ke své větší slávě. Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. Amen