Co kdyby se teď odněkud ozvala cirkulárka? Nebo by naproti přijelo nákladní auto s uhlím a někdo by se jej jal skládat. Zarachotila by lopata o chodník, zašuměly by a zacinkaly kusy uhlí, skákající a šinoucí se do sklepa. Z takové představy, troufám si říci, se člověku dělá mírně nevolno. Takhle promarnit svatý den! Zrovna tohle dělat v den, který je jen jednou do roka. Čas přece není uhlí. Jeden kus času nemá stejnou cenu jako jiný. Čas na práci je levný, pracuje se skoro pořád, takže pracovního času je v životě dost. Volný čas je dražší, s tím už se musí šetřit a lépe rozmýšlet, co s ním. Čas s milým člověkem a sváteční čas, ten je úplně nejdražší. U toho stačí, že je, u toho ani nemá smysl přemýšlet, co s ním. Se svatým časem se nezachází jako s běžným časem.

Ale právě tohle, všední práci, dělali pastýři o vánoční noci. A přitom: Byl kdy na světě nějaký svatější čas, než den Kristova narození? Od stvoření světa po jeho konec žádný svatější čas nebyl a nebude.

Není tedy divu, že se pastýři polekali pohledu na svatého Božího anděla. Právě oni dělali v nejsvětější den nejběžnější práci té doby – pásli ovce. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. To se v životě zrovna často nestává. Vlastně se to vůbec nestává. A oni pasou ovce. Dříve se mi občas zdál sen, že se nikdo doma nepodíval na kalendář a prostě jsme zapomněli na vánoce. Probíhal běžný den, i docela zajímavý, zábavný běžný den. Ale když se večer ukázalo, že jsou celou dobu vánoce, zmocnila se mne v tom snu hrozná hanba a lítost. Když jsem se pak vzbudil, byl jsem moc rád, že se mi to jen zdálo. A představuji si, že tak nějak se museli cítit ti pastýři, když se jim zjevil Anděl Páně.

Přitom oni také nedělali v zásadě nic špatného. Pásli ovce, pracovali. Pracovat je správné a záslužné, ba je to v daném věku morální povinnost. Jen je práce na pastvě děsně všední oproti andělu, který proti nim teď stojí. Byla to pracovní skupinka mužů, která má noční službu v nevděčné a špatně placené práci. Taková noční směna to byla. Jak si asi krátí dělníci noční směny nudný a únavný čas? Drsnými žerty a hovory bez hlubšího smyslu, které nikam nevedou. Prostě: Aby řeč nestála. Kdo by se nad tím pohoršoval, kdo by jim to nepřál, kdo by byl takový náfuka. Mají ti chlapi těžkou práci. Ale tito dělníci pastvin v jednom obrázku s andělem?

Zemský, přízemní člověk v jednom obrázku s andělem. To skoro volá po tom, aby bojovali. Aby ten sněhobílý anděl nebeské tváře bez poskvrny s taseným mečem prostě zašlápl malého umouněného chlapíka s bambulatým červeným nosem. Takhle se malují třeba různé plakáty, které hlásají, že nějaká nová myšlenka vítězí nad starou. Ale takové obrázky jen zneužívají pro své, většinou nekalé cíle, daleko starší představu. Ta je v mysli každého člověka: Rytíř světla zašlapává ohyzdného draka šupináče, plného zubů, rohů a chapadel. Svaté a vznešené poráží nečisté a nízké. To je kousek nebeské pravdy, kterou má, řekl bych, každý z nás zasunutou někde hluboko v duši. Probleskuje ven v různých pohádkách.

Uvědomme si, bratři a sestry, že to, co tu čteme, se těm lidem opravdu stalo. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Vždyť my ani nevíme, jak takový anděl vypadá! Vzpomeňte si, jaký je to pro člověka šok, když vidí něco, co nikdy v životě neviděl! Třeba albína, člověka bez kožního barviva. A to je přitom docela normální člověk.

A sláva Páně se rozzářila kolem nich. Co to jen je, když člověk vidí poprvé v životě velký požár nebo odstřel starého domu! A přitom někde hoří skoro každý den a bourání domů je běžná stavební práce, někdo se takovou prací může i živit. Zkrátka, to jsou všecko zemské a nakonec ještě docela běžné věci. Ale tohle všechno bylo z nebes. Na to my nemáme ani pojmy, jak to muselo vypadat! Co je proti tomu nějaký let v kosmické raketě kolem měsíce nebo třeba pohled do kráteru činné sopky. To jsou maličkosti! Vždyť andělé stojí u Božího trůnu. A sláva Boží? Jak jen ta může vypadat, jaká to musí být hrůza. A tohle všechno viděli normální lidé, jako my. Vzpomeňte si, co vždy říkají lidé ve Starém Zákoně při Božím zjevení: Běda mi, nyní zemřu, spatřil jsem na vlastní oči Panovníka Hospodina.

Ti pastýři zde před slávou Boží stojí za celé lidstvo. Za všechny lidi. Člověk je zemský a zemitý, člověk je všední jako jeho den. Pastýři dojili ovce, vyráběli nevábné síry, poráželi ovce, vydělávali jejich kůže. Nic z toho není pěkné na pohled, vše je to trochu zasmrádlé.

Ale každé dílo člověka a všechna jeho snaha je taková: Zmateně postavená města, divně a nesmyslně řízená práce. Labyrinty úřadů, kterými člověk prochází. Složité dohady o veřejných věcech. Dáváme si každý den předsevzetí, že už budeme dělat věci rozumněji a účelněji, za chvilku z toho zase nic není. I na pohled velké věci přijdou člověku malé a nicotné, když se je naučí ovládat. Člověk rád ryje v zemi a kouří z komínů. Člověk bere věci z přírody a patlá z nich všechno možné, co potřebuje k životu. Ale i myšlenky pobírá člověk všude možně a dělá si z nich tzv. vlastní názor. Všechno lidské je nakonec takové ušmudlané, upatlané a splácané, když se člověk podívá pořádně z blízka.

A andělé sdělují: Z toho si nic nedělejte. S tím se smiřte. Bůh má v lidech zalíbení. Znamením toho je děťátko v plenkách, položené do jeslí. Toto vám bude znamením. Jako by dost velké znamení nebyli ti andělé!

Ale ti nám jen připomínají, co dávno víme. Bratři a sestry, že si člověk přijde malý a nízký, to je tím, že prostě JE malý a nízký. Každý člověk. Ti, kteří si to uvědomují, se tím trápí. Mnoho lidí vám řekne: Já jsem tak hrozný. Nemůžu se ani cítit. Jiní si to neuvědomují a ti jsou zase pro smích, když se naparují a nemají proč. Pro všechen lid je tu to zjevení: Všichni jste ze země, všichni jste malí, v tom se nemýlíte. Ale Bůh má i tak ve vás zalíbení. Znamením je to, že děťátko v plenkách se Syn Boží, Spasitel, Kristus Pán.

Narodilo se dítě. Z toho dokážeme alespoň něco pochopit, to je nám blízké. Na porod není zrovna malebný pohled, je to věc namáhavá, bolestná, vleklá, na pohled vlastně nedůstojná. A přece je nastávající matka v lidských očích hrdinkou a porod se bere jako čin nanejvýš důstojný a vznešený. Aspoň tohle dokážeme chápat. Nad novorozeňátkem se všichni rozplývají, je pro ně posvátné, berou jej do rukou na výsost opatrně, i když je v plenkách. V plenkách a křičí, až je celý červený. A přece jej chováme s nábožnou úctou. To dovedeme pochopit. A tak Bůh jako dítě přijal na milost všední lidský život. To dítě jím jde s námi. Ba už před před námi životem prošlo. Kudy jdeme my, tam už to dítě bylo před námi.

Jsme tu dnes s těmi pastýři před tváří Boží. Bůh slyší i teď každé slovo, které vyřkneme, vidí každou naši myšlenku, ví o každém záhybu naší kůže. Ví o všem malém a nedůstojném při nás, i když tu sedíme důstojně a jsme svátečně ustrojeni. Bůh nám říká: Všechnu vaši malost přijímám, beru. Vánocemi vzkazuje: Že je mnoho v tvém životě malé, nemotorné, chabé a směšné, to jsem ochoten přijmout. Od toho obrať svou pozornost, člověče, to mi na tobě nevadí. Jsi konečný a já nekonečný, jsi zemský a já nebeský. Ale v tom odteď vůbec není náš spor, pokud se půjdeš poklonit tomu dítěti v chlévě. Oslavuješ-li dnes toto dítě v chlévě, pak nehledím na to, že jsi od bláta, že jsi z prachu a v prach se nevrátíš. Zvu tě dnes vzhůru do své společnosti.

Nakonec shrnu to: Vánoce nás osvobozují od našeho společenského postavení, od našich zdarů i nezdarů, od našeho zdraví i nemoci, od našeho nadání i naší neschopnosti. Staré mizí ve tmě, jako by nebylo. Před námi se otvírá cesta Syna Božího a Syna člověka. Cesta těch věcí, které jsou ode dneška podstatné: Cesta věrnosti, odvahy a práva; cesta milosrdenství, srdečnosti a velkorysosti; cesta laskavosti a lásky. Na tom od nynějška všechno záleží. A ta cesta je již prošlapána Kristem pro všechny kdo v něj věří. Pokoj Vám, váš svět je obnoven pod vládou Kristovou! Amen