K Janovi, synu Zachariášovu se stalo slovo. Znamená to něco jiného než „slovo se stalo tělem“. Řecky je to dokonce vyjádřeno jiným slovem: O Kristu se říká: Celá řeč, celá nauka, všechen řád se stal tělem. O Janu se říká: Stalo se k němu jedno slovo, jedna věc se ho zmocnila.

Ostatně, říkalo se mu podle jedné věci: Jan Křtitel. Ten Jan, co křtí. Janovi by mohli říci to samé, co se v mravních otázkách skoro automaticky říká lidem dnes: Nelze vytrhovat jednu věc, nelze trvat na doslovnosti Písma. Všechno je potřeba vidět v dobových a společenských souvislostech. Jistě jste tu větu už někdy slyšeli. Vlastně, málokdy člověk slyší něco jiného.

Ale kdo říká: V vše je třeba chápat v souvislostech, jako by říkal, že sám všechny ty souvislosti zná. Kdo říká, řekněme, ve všech náboženstvích jde o to samé, říká tím: Já sám vidím to důležité na všech náboženstvích. Říká vlastně nepřímo: Já jsem slovo Boží. Pokud však chcete mít ve své moci si z Písma vybírat, ani vám nezbývá nic jiného, než dojít k závěru: Já jsem to, kdo posuzuje. Můj mozek, to je řád světa.

Však také Jan řekl: „Já nejsem Mesijáš“. Já nejsem ten, který dává všechno dohromady. Ale co viděl, viděl. To znamená to slovo: „stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu“. Vezměme třeba slovo: „Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha.“ V komentářích obvykle najdeme, že lidé si mysleli, že zlé slovo může zasáhnout hluchého, podobně účinně, jak slepý zakopne přes hrábě, když je před něj položíte. Takže – znamená to, že na hluchého dnes můžeme křičet „ty debile“, protože známe dobové souvislotsi a dnes už víme, že mu to neublíží? Řekněme, když to nikdo další neslyší, jste tam jen vy a on. A zcela věcně – jak hluchému ublíží naše nadávky? Víte jak? Já nevím. Ale, řekl bych, z toho můžeme pochopit, co znamená „stalo se slovo“: My prostě v hloubi duše víme, že nadávat hluchému se nemá, i když si nedovedem dát dohromady, proč vlastně.

A to je to, co, se stalo z Janem: Jan neznal všechno, neznal ani všechno slovo Boží. Ale slova Boží, která znal, viděl, jak jsou. A ani nemohl mlčet. Možná jsme někdy sami zažili podobný pocit: Vždyť to slovo je jasné. To to nikdo jiný nevidí? A to ovšem vůbec neznamená, že víme všechno a vidíme všechno. Ale jednu věc si jasně uvědomujeme.

Čteme, že k němu vycházely celé zástupy, aby se daly pokřtít. Je to podobné, jako když dnes lidé o někom říkají „říká, jak to je“. To nemusí nutně znamenat, že takový člověk má i řešení. To si nejspíš ani všichni nemysleli o Janovi. A k těm, kteří si to o něm mysleli, sám Jan řekl: „Já nejsem mesijáš.“ Já nejsem ten, kdo to dává všechno dohromady. Možná právě to lákalo zástupy, že Jan nedával věci do souvislotí. Že neříkal takové to „Sice tohle, ale na druhou stranu tohle“. A „musíme si uvědomit“. Proč lidé toužili slyšet syrové slovo, bez obalu? Nejspíše proto, že v hloubi duše mají to tušení, co je dobré a co zlé, všichni lidé. Ostatně, člověk z toho stromu poznání dobrého a zlého okusil. Ve své podstatě vím, co je dobré a co zlé. Jen to nedovede udělat.

Jeden zajímavý křesťanský autor, už starý pán, zastává názor, že svého druhu prorockým hlasem jsou v našem čase horory – románové i filmové. Když se člověk zblízka podívá, v hororu je obvykle nesmlouvavě potrestán někdo, kdo dělá něco, co lidé sice dlěají běžně, ale o čem se tuší, že to není správně. Nejběžnější zápletka dnešního hororu je pobíjení mladých lidí někde v lese, kam vyjeli za účelem – za tím účelem, pro který bylo jinak zřízeno manželství. Ale už v prvním hororu doktor Frankenstein koná své pokusy v zájmu vědy, lidé té doby by nebyli proti – jenže v hloubi duše víme, že si hraje na boha a nemůže skončit bez trestu. Příznačně ale, v tom dobrém hororu vlastně není vykoupení, naděje. A stejně to lidé rádi čtou a sledují.

Jan ovšem káže sekeru na kořeni stromu, ale jedním dechem též nápravu, pokání a odpuštění hříchů. Člověk by vlastně rád slyšel: Jsme ztraceni, nedá se nic dělat. Ale Jan říká: Ale kdepak! Samozřejmě se dá dělat. Oproti sekeře na kořeni a ohni jsou jeho výzvy k pokání takové jednoduché, málo působivé. To že by mělo stačit? „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Jan dokonce ani neříká: Je druh lidí, kterým nemám co říci. Ne, celníkům i vojákům v podstatě řekne jen: Dělejte svoji práci tak, jak máte dělat dávno. Potíž je, že takové věci vidí jen Bůh; že děláte jen věci, jak máte, toho si lidé nevšimnou. Možná ještě řeknou, nejspíš u těch celníků a vojáků: No, to je takovej blbec poctivej. Co káže Jan, se nakonec v praxi ukáže obžížné.

Kristus, který přišel po Janovi, v mnohých ze svých podoběnství mluví právě o tom: Jednat správně se zdá jednoduché – dokud se o to člověk nepokusí. Řekněme: dáte svoje druhé oblečení tomu, kdo nemá žádné – a on ho hned druhý den potrhá nebo ztratí plášť, nebo ho propije. A co dál? Nebo zkuste být jediný pocitý celník na celnici nebo jediný voják, který se neúčastní násilí na civilistech – když všichni ostatní ano. Ve skutečnosti i to nejjednoduší dobré jednání je dost obtížné; vlastně právě to nejběžnější je v praxi nejsložitější. Protože nakonec to budete právě vy, kdo sám bude říkat všechna ta „ale“. Všechno to „musíme si uvědomit.“ Je poměrně jasné, co je správné. V praxi se ukazuje těžké to dělat.

Ale Jan postavil lidi na dobrou cestu. Připravil Kristu mnohé lidi, kteří si alespoň uvědomují hřích, alespoň by chtěli věci napravit; poznávají však, že sami dlouhodobě nemohou. Musí jednak přijít Beránek, který snímá hříchy světa. Aby člověk nebyl zcela udolán starými chybami, které už ani napravit nemůže. Aby mohl začínat znovu i po docela čerstvých chybách, kterých se opravdu dopustil. V Kristu pak mohl každý vidět, na koho se strašný hněv Boží, který všichni tušíme, nakonec dopadl. Ano, někdo opravdu potrestá byl; my možná neseme následky svých činů ve světě, ale neponeseme je na věky, ve věčné hrůze.

A jednak v Kristu přišlo právě celé Slovo Boží na svět. Naše dobré jednání se zdá chabé, pokud ho bereme jen jako svoji akci, svoje dílo. Dává najednou jiný smysl, pokud je bereme jako rozkaz toho, kdo sedí na nebeském trůnu po pravici otce, kdo již nyní kraluje. A kdo je v každém poctivém a dobrém díle s námi v Duchu svatém. Jan skutečně chystal svět pro Krista.

Ale skončeme tím, jak Jan dovršil svůj život: „káral vládce Heroda kvůli Herodiadě, manželce jeho bratra, a za všechno zlé, co činil“ Zajímavé je, že ta manželka jeho bratra je uvedena první. Jedná se o příkaz z Levitiku 20. Ano, z té kapitoly Písma, o které dnes snad nejvíce čteme, že se musí číst „v souvislostech“. Jan ji tak nečetl; je tam prostě psáno: „Kdyby někdo pojal ženu svého bratra, znamená to znečištění. Odkryl nahotu svého bratra, zůstanou bezdětní.“ Když si čtete podrobněji o Herodovi a jeho nové ženě, nejspíše nabudete dojmu, že si ji bral z lásky – riskoval kvůli ní dokonce válku se svým bývalým tchánem. Herodias si ho vzala dobrovolně. Byl to dobrovolný svazek dvou osob. Ale Jan stejně řekl: „Není dovoleno, abys ji měl za ženu.“ Protože to je tam prostě napsáno. A za to mu pak usekli hlavu.

Poselství Janovo pro nás tedy je: Je to Kristus, kdo dává věcem smysl, ne my. On je vtělené slovo, ne my. Nemůžeme být pány tohoto světa. Můžeme však stát ve službě velmi blízko tomu, kdo je pravým Pánem na nebi i na zemi. Maranatha, přijď Pane Ježíši! Amen