Slovo Boží se k Janovi stalo na poušti za nejvyššího velekněze Annáše a Kaifáše. Za toho Annáše a Kaifáše, kteří vydali Krista Římanům k ukřižování. Kteří ani neměli dost odvahy sami jej zahubit, když jim tak vadil, ale nechali špinavou práci udělat někoho jiného.

Jaká to byla obec Boží, jaká to byla církev, když měla takové vůdce? Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Je to ovšem jen přísloví. A přísloví mají jen omezenou platbost. Špatní vůdcové, ať církví, ať států, neznamenají, že jeden každý z té obce je špatný. Ale říkají dost o tom, jaký je průměr, jaký je celek. Již jsme zde mluvili o tom, že předáci jsou takoví, jaký je průměr jejich lidu. Annáš a Kaifáš byli takoví, jak jim nálada doby dovolovala. Taková byla tedy tehdy církev Boží.

Ale přece to nepřestala být Boží církev. Protože uprostřed ní stále bylo veřejně čteno slovo Boží. To slovo slýchal od dětství i Jan. Byl synem chrámového kněze Zacharijáše. To slovo se k němu stalo na poušti, daleko od lidí. Ale to slovo před tím slyšel v té zpronevěřilé církvi. Na poušti, o samotě, v soukromí, pak k němu promluvilo. Hlásáno muselo být od lidí, jak Bůh určil. Ale moc mělo samo v sobě.

I v tomto posledním čase tomu tak vždy bylo a je dodnes. Sice: Proměna církve, ať jakkoliv zbloudilé, přichází vždy zase z církve samotné. Z těch, které vychovala. Nikdy nebyla církev obnovena od někoho, kdo před tím neslyšel to Slovo, které je uprostřed církve. Pokud si chce církev chodit pro radu k někomu jinému, hnež k tomu Slovu, jež má uprostřed sebe, nemůže to přinést žádný výsledek.

Syn kněze Jan začal procházet celé okolí Jordánu a kázal. Nekázal: Staré věci se přežily, učme se jinde. Ale kázal: Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpouštění hříchů. Kázal: Vezměte vážně, co už dávno znáte. To slovo, které jste už stokrát slyšeli. Je vám možná protivné, protože vás obviňuje. Ale jinde život není.

Jan kázal: Čiňte pokání. Pokání může činit jen ten, kdo řekne: To slovo, které slyšíme, je celá pravda. Co označuje za zlé, je prostě zlé. A kdo tak jedná, je zlý. Pokud jsem překročil Boží Zákon, jednal jsem jako zlý člověk. Protože Bůh nic zlého nepřikazuje. Bůh nepřikazuje nic ke škodě žádného člověka. Bůh nebrání v ničem dobrém. Měl jsem sice důvody, proč jsem jednal proti Boží vůli. Vím, co mě tak moc tlačilo jednat zle. Ale to nic nemění na tom, že jsem jednal zle. Že jsem jednal, jak je mě odporné.

Ano, pravé pokání není nikdy spojeno s vysvětlením, s odůvodněním zlého jednání. Pravé pokání vždy končí pouze slovy: Dopustil jsem se hříchu, učinil jsem zlo. U pravého pokání není žádné „ale“. U pravého pokání není žádné „Ovšem na druhou stranu…“.

Pravé pokání si sama sebe hnusí. Na jednu stranu se člověk ve svém jenání nepoznává. Toužebně si přeje, aby se věc nikdy nestala. Aby šla vzít zpět. Ale na druhou stranu sám sebe ve věci dobře poznává. V pravém pokání na druhou stranu člověk dobře ví, že zlou věc chtěl. Že ji udělal z vlastní vůle. Dovede si představiot vlastní rozpoložení, náladu, ve které by to samé udělal znovu. Ano, v pravém pokání se člověk děsí toho, že pokud půjdou věci stejně dál, udělá podobnou zlou věc zase příště. V pravém pokání souhlasí člověk plně s Bohem. V pravém pokání věří člověk plně Bohu, že jeho vůle je dobrá. A na druhou stranu, vůbec nevěří sobě. Vůbec nevěří, že by sám od sebe dovedl jednat jinak.

Pravé pokání tak zcela rozpolcuje člověka a činí další život nesnesitelným. Kajícník plně schvaluje Boží spravedlnost. Ale zároveň ví,že sám není spravedlivý. V pravém pokání člověk touží po dobrém – a u sebe nachází jen zlé.

A proto se zástupy ptají: Co jen máme dělat? Dochází jim, že sami ze sebe nic dobrého nevydolují. Jan jim totiž řekl: Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: 'Náš otec jest Abraham!' Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.

Co se totiž stalo, nedá se odestát. Člověk se nemůže vymluvit ze zlého slova nebo skutku, které vypustil do světa. Zlé vždy žije dál vlastním životem. Zlé slovo se šíří, i když bychom ho nejraději vzali zpět. Zlé slovo získává důvěru lidí a ti podle něj posuzují věci. Když člověk vypustí urážku nebo pomluvu, lidé mu často nevěří, když ji chce vzít zpět. Říkají si: Zalekl se pravdy. Ale my už víme, jak věci jsou. Podobně zlý čin zraňuje dál. Když někomu vyrazíte oko, stokrát se můžete omluvit – ale tím mu oko nenaroste. Bude se s tím potýkat dál každou vteřinu života.

Proto pokání nemůže spočívat jen v tom, že člověk už nic zlého nedělá. Vezměte si, jak zní v některých společenstvích obvyklá svědectví o obrácení: Flámoval jsem. střídal holky – a pak jsem našel Ježíše. Co si o takové řeči mohou lidé myslet jen: Své sis užil – a teď, když už tě to nebaví, když už na to nemáš, děláš chytrého. Mnohý falešný kajícník jako by se skoro chlubil zlem, které dříve dělal.

Ne. Zlé, které člověk učinil, zůstává zlé. Zůstává ve světě a plodí další zlo. A tak skutečný kajícník může jen jedno. Místo zlého, které již do světa vypustil, pustit do světa o to více dobrého. Jak řekl Daniel: Překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím; snad ti bude prodloužen klid. A nebo jako stojí v Boží řeči ke Kainovi: Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.

Proto tedy Jan říká: Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. A lidé ovšem nevědí, jaké ovoce mají nést. Protože žádné dobro v sobě nenacházejí. Co jen máme dělat?

Jan odpovídá: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Tedy: Ve vás sice žádné dobro není. Ale dobré jste dostali od Boha. Nezačni znovu s tím: Dobré jsem dostal, protože jsem si zasloužil. Pokud činíš skutečné pokání, víš, že sis nezasloužil. A přece jsi dostal. A když Bůh dává, dává víc, než člověk potřebuje. Ano, mnohdy právě to vede lidi k pokání, že jsou zaskočeni tím, že vlastně mějí víc, než potřebují. Že to vlatsně není spravedlivé. Že Bůh jim dal víc, než chtěli – protože tak Bůh vždy dává, když dává.

Jan tedy říká: Je to snadné. Máte navíc, tak dejte. Co jiného vám může bránit dát z nadbytku, než hřích? Než to, že nevěříte, že Bůh vám dá znovu. Že Bůh vám nevezme. Věřte, že Bůh dal a chtěl dát. A pak budete dávat dál.

A ptají se pak celníci a vojáci. Lidé, kteří mají nad druhými moc. Lidé neradi dávají daně. Ale jinak by nebylo z čeho platit uspořádání lidské společnosti. A vždy je špatné zabíjet a činit násilí. Ale ozbrojeného útočníka nejde většinou zastvit jinak, než že ho někdo zabije či jinak zneškodní. Vybírat daně nebude nikdy vznešená práce. A zabíjení lidí jistě nemůže nechat nikoho beze změny k horšímu. Ale tento padlý svět se nikdy neobejde ani bez daní, ani bez válek. Tam, kde není z čeho plati věřejné věci, všechno chátrá a lidé přicházejí k úrazu. Tam, kde nesjou ozbrojenci, každý surovec i může dělat co chce. Obojí tedy zatím na světě musí být.

A tak zase jim říká Jan: Dělejte jen svůj úkol. Protože to je úkol od Boha. Věřte, že své postavení moci jse dostali od Všemohoucího. A nesnažte si ho osladit něčím dalším. Věřte. že co děláte, dělat máte. Věřte Bohu. Neodměňujte se sami, čekejte odměnu od Boha.

Zkrátka, pokání je toto: Odmítnout sám sebe, ale zároveň věřit, že Bůh mě přijmout chce. Že mi již dal dobré. A že pro mne chystá dobré. Kdo by však věřil v dobrého Boha, který je netečný ke zlému? Který zapomněl na trápení tak mnohých; ba který zapomněl na trápení nás samých, které nám mnozí způsobili.

A proto Jan říká: Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než jsem já. To je ten, který má zaplatit za všechno to zlé. Za to zlé, které musí být potestáno a zničeno, jinak to tu bude pořád. A ten, Beránek Boží, Pán Ježíš Kristus, se sám nechá zničit. Sám přijme ten trest, se kterým Bůh po věky ve svém milosrdenství čekal. Bez něj by Janův křest, ujištění, že hřích je odpuštěn, nebyl ničím podložen. Ale Kristovou obětí je každý křest jako bankovka, skutečně podložená zlatem. Jako potvrzení, za které lze skutečně něco získat.

Tento Kristus má podle Jana pročistit svůj mlat. To proto, že u každého člověka jsou věci smíšené. Každý člověk, kterého mají lidé za dobrého, učinil někdy něco zlého. Ale i každý, koho mají lidé za zlého, někdy stál na té správné straně. Třebas jen jako dítě, poprvé ve světě. A proto emohou lidé rozhofnout, kdo je dobrý a kdo zlý. Mají jen zdání, hledí na povrch. Ale to rozhoduje, kdo je dobrý a zlý, sice: Kdo věří, že jeho hřích nejde vzít zpět a že vina musí být potrestána, ten také musí věřit v Kristův kříž. A ten, kdo miluje Boha, kdo s ním souhlasí, kdo je Bohu vděčný a kdo touží po dobrém od něj, ten musí věřit v jeho zmrtvýchvstání.

A proto po právu zazněl ten hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil. Amen