Výjev ze země Izraelské, daleko na jihu. Pohleďme nyní vnitřním zrakem do letního slunce o polednách, do slunce v plné síle. To slunce nám stojí nad hlavou, nic nevrhá stín. Stín, ve kterém se jinak ukrývají nejasné obrysy věcí. Vše je jasné, vše má ostré rysy, všechno je, tak jak to skutečně je.

V tento čas se naopak i přes poledne lecos halí do šedých stínů, kolem čtvrté už na všechno padá lezavá tma a je pomalu o strach někam chodit. Člověk občas zatouží po tom jasném letním slunci.

Přesto, představme si ten polední žár, před kterým není úkrytu. Vše je jasné, nebloudíme v mlhách. A přesto takové letní poledne je jen málokomu příjemné. Vždyť, opravdu, není kam se ukrýt, ten jas oslepuje a spaluje. Suché rty dychtí po chladivé vodě. Kdo to však stojí u řeky Jordánu? Muž, jehož dlouhé vlasy, jehož plášť z velbloudí srsti nám jen připomínají, jaké je horko. Jemu snad není? Každopádně, kdo se chce napít, musí si vyslechnout jeho řeč:

„Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: ‚Náš otec jest Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“

Ta řeč souzní s celou tou scénou, hodí se tam. Je jasná jako slunce, nic se před ní neskryje, je spalující. A přece zaznívá had zurčící chladivou vodou. A přece je za ní odpočinutí. Ta řeč je strašná a přece přitahuje celé zástupy, které ji chtějí naplno slyšet.

A co tím obrazem chci říci? V tento chladný, šedý, lezavý čas toužíme možná trochu bláhově po spalujícím letním slunci. Stejně tak mnohý člověk touží, aby temné, vlhké sklepení jeho srdce, ty olezlé kameny a hromady vlhkého smetí, náhle prozářilo Boží slunce. Ano, bratři a sestry, mnohý člověk touží jít vstříc výhni božího soudu, protože už v té své vnitřní hnilobě nedokáže vydržet. A chvilku by se snad nechal i spálit, jen aby v něm bylo jasno, sucho a čisto.

Tento příběh nás upomíná, čím u člověka začíná evangelium, čím u člověka začíná spása. Sice touhou po čistotě, pravdě a spravedlnosti. Proto i člověka od Boha nejčastěji odvádí neřádný život jeho služebníků, neupřímnost a kluzká úlisnost. Ba lidé na nás kladou nesmyslně vysoké nároky; a mámeli pro ně být důvěryhodní, snad by nás neměli přistihnout ráno v pyžamu rozespalé, v restauraci nebo v manželském loži. Kdyby bylo jen na člověku, my, jako svědkové, bychom nemohli být vůbec lidé, ale jako svatí andělé stále stát stále v chrámu při chvalozpěvu.

Směřuji k tomu, že v záři tohoto očistného božího ohně nemůže stát nikdo na trvalo. Můj zamilovaný spisovatel William Golding kdysi prohlásil: ‚Člověk vyrábí zlo jako včela med. Tento svět je peklo. A jediné, co můžeme dělat je si to uvědomit. A čím jasněji si to uvědomujeme, tím hlouběji se do toho pekla propadáme.‘ Tak i ten, kdo zatouží po čistotě a dokonalosti, za krátko jen více a více poznává svou ochablost a zkaženost. A místo původního zhnusení jen za chvíli zachvátí ještě něco horšího – svíravé zoufalství a strach ze soudu.

Jak výstižně to o Janovi řekl náš Mistr! „Jan byl svíce hořící a zářící, a vy jste se chtěli na chvíli radovat v jeho světle.“ Ano, jen na chvíli se lze radovat z nesmlouvavé Boží spravedlnosti, s tohoto hořícího ohně. Pak brzy poznáme, že sekera už je na kořeni kmene našeho života.

Proto Jan v Duchu svatém řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější, než já;, nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“

Jan ale není ten, kdo by nás hnal do výhně výčitek svědomí, to bychom mu křivdili. Bylo o něm řečeno: A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu; sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový. Proto káže prostou spravedlnost. Jsou to vlastně očividné věci: Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné. Kdo má nadbytek, jaký má důvod, aby se nerozdělil? Kdo má dost, jaký má důvod, aby nebyl štědrý? Jan není revolucionář. Nepřišel svrhnout systém. Moc dobře ví, že stát je nutný, že musí z něčeho žít. A tak těm, kteří vybírají daně, říká: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ Jan není žádný blouznivec. Ví, že v tomto čase je pro pokoj a spravedlnost někdy nutné vést i války. Jan ví, že voják je čestné a potřebné povolání. Proto vojákům říká jen: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se svým žoldem.“ Jan je polonahý rozcuchaný divous, ale nakonec mluví velmi střídmě, realisticky a rozumě. Ano, tak by to mělo být. Lidé by měli být štědří, úředníci poctiví, vojáci disciplinovaní. Tak by si to přál snad každý trochu slušný člověk. Smysl slov divokého Jana je nakonec střízlivý a umírněný. Kdo stál o světový požár, kdo stál o požár své vlastní duše, tomu Jan nic nenabízí.

Jaký by byl svět podle Janova slova? Nikdo by netrpěl bídu, nikdo by se nemusel rozčilovat nad úředníky, vojáci by bojovali s vojáky kdesi na poli za městem, aby obyvatelům přinesli mít. Život by poklidně plynul. Plynul by tak poklidně, až by to někoho začalo nudit. A obklopil by se luxusem, aby měl stále nové hračky, které by ho v té všeobecné nudě rozptylovaly. A to je ovšem nákladné a tak by se už s nikým nemohl dělit. Vždyť teď si nutně potřebuje koupit to a to – novou televizi, nové auto, nový mixér. A úředníky by časem napadlo, že když všichni tak pěkně bez odmlouvání platí, mohli by platit i víc – a úředníci by si tak mohli koupit nové hračky. A vojáci? Když už mají zbraně v rukou, nemohou si snad vzít, co je napadne? Nemůžou donutit lidi, aby tancovali, když jim budou střílet pod nohy? Toto se, bratři a sestry, ve skutečnosti již děje. Spořádanost nakonec člověka nudí a tak si začne vymýšlet zlé věci pro své pobavení. Když necháme dítě o samotě ve světlém pokojíku plném hraček, ale nevymyslíme pro něj hru, nebudeme si s ním hrát, napadne ho obyčejně za chvíli vzít na ty hračky kladivo.

Do toho Janem napraveného světa musí vejít Otec ve svém Synu, aby jeho děti, ponechané sami sobě, nezačali zase všechno ničit. Člověku nikdy nestačí, že je pořádek, že je mu dobře a vše je v harmonii. Jak řekl Augustin: ‚Nepokojné je naše srdce, Pane, dokud nespočiň v tobě‘.

Skrze Jana promluvil Bůh jako polední slunce, slunce v zenitu. Vyhlásil soud, odhalil všechnu, která se skrývala ve stínu našich duší. V Kristu pak Bůh přišel přímo. Kristus je samo to slunce, které se sklonilo k západu, sestoupilo na zem a zbarvilo se krví. Kristus je to slunce, které zapadlo, aby opět vyšlo uprostřed nás a v nás. Kristus je ten oheň, který nás samé zapálil. A oheň přece nemůže spálit oheň. Pokřtil nás ohněm a Duchem svatým. A jen v jeho Duchu pro nás již spravedlivý a spořádaný svět není nudný. V jeho Duchu je pro nás spravedlivý a spořádaný svět to jediné místo, kde můžeme naplnit své touhy, kde můžeme být tvořiví.

Na závěr, co to znamená pro nás: Právě ti, kteří vnitřně touží po čistotě, spravedlnosti a pořádku, právě ti chtějí slyšet naše svědectví. Snažme se jako boží svědkové být čistí, spravedliví a spořádaní. Co je důležitější: Mluvit o milosti postrádá smysl, pokud se také nemluví o soudu, od nějž nás ta milost definitivně osvobodila. Nejde mluvit o odpuštění, pokud nemluvíme také o vině, která má být odpuštěna. Co je nejdůležitější: Kristus je již nyní uprostřed nás ve svém Duchu. Brzy přijde cele, bude uprostřed nás a jeho zář nás neoslepí. Neboť budeme proměněni, budeme zářit, jako on, budeme mu podobni. Amen