Při vší slávě Kristova Božství, o které evangelium svědší, nezapomíná stále dodávat: A byl ovšem také plně člověkem, jako my. Kdo totiž nezná Krista jako zcela člověka, ten v něm nemůže spatřit zcela Boha. A ovšem ale, kdo jej nezná jako pravého Boha, ten v něm nemůže zcela spatřit úplného člověka.

Slyšeli jsme tedy od věrného svědka Lukáše o Kristově narození, slyšeli jsme o jeho dospívání ve dvanácti letech. Dnes čteme o tom, co předcházelo jeho veřejnému vystoupení. Jak dosáhl zralosti, kterou člověk jako veřejná osoba potřebuje.

Přitom ovšem, kdyby o Kristu psal někdo jiný než svatopisci, vedení Duchem svatým nebo kdyby dnes psal někdo pouze o člověku, byl by spis zaplněný mnoha detaily z dětství a dospívání, mnoha příhodami z ranných let. Protože máme sklon hledat to, čím člověk je, v jeho dětství a dospívání. A tento čas jistě zanechává v člověku výrazný otisk. Ale evangelium tím, že mnoho z toho času neříká, říká: Není tak důležité, čím člověk byl a odkud přišel; je důležité, kým je teď. Kým je jako, řekněme, veřejná osoba. Kým je mezi lidmi, za koho odpovídá, komu se odpovídá, jak se mění nebo ještě spíše jaký zůstává svět v jeho okolí.

Přičemž ovšem pro nás je náš vnitřní svět velmi důležitý, mnoho o něm přemýšlíme. Jak by ne, naše nitro je nám nejbližší, jsme s ním stále. Pro náš pocit je důležité, důležité bylo i pro Krista. Ale před tváří Pravdy je důležitější, co se děje blýzko kolem nás, co je kolem nás z vnějšku. Ne jaké stopy jsou v nás, ale jaká stopa zůstává po nás.

A dnes čteme: Ježíš měl také vnitřní život a vnitřní vývoj. Našimi slovy bychom řekli: Šel se hledat na poušť. Vodil ho tam Duch, říká přesněji Písmo. Byl tam čtyřicet dní. Ale o většině z toho, co tam zažil nebo co ho tam napadlo nečteme nic. Asi právě proto, že to ještě nebylo ono, že to nestojí za zmínku. A tak nám evangelium ukazuje, že není mnoho platné říkat: Když jsem byl dítě, bylo všechno jednodušší a představoval jsem si všechno jednodušší. Dobrá, ale teď to tak není. Nyní musí být člověk pozorný, dobře rozlišovat a nezanedbat žádnou ze svých povinností. Ano, život nenítak jednoznačný jako hon na tygra nebo výprava za diamantem, jak si to člověk dříve představoval. A není ani mnoho platné říkat: Když jsem vešel do života, byl jsem plný ideálů a ty jsem ztratil. Dobrá tedy – ale v jednotlivých věcech přece stále můžeš rozeznat, co je správné. O více se nestarej.

Ježíše tedy na poušti napadlo to i ono, jako každého mladého člověka, ale nestojí to za řeč. Za řeč stojí, že jej zde napadal ďábel. Z toho pouštího dobrodružství, které je asi něčím jako býval kdysi vandr po světě nebo vojenská služba, tedy dobrodružstvím před vstupem do života, je důležitý ten výsledek, tedy čemu se Kristus vyhnul a vyhýbal i dále.

Lukáš říká jakoby mimochodem „V těch dnech nic nejedl“. Bývá v Písmu často zmíněn jakoby mimochodem; moc se ani nevysvětluje, na co vlastně je. Lidé se postívali, protože jim to tak samo přišlo; kdo ví vlastně proč nám je to třeba vysvětlovat. Alespoň zde čteme jednoznačně špatné vysvětlení, které dává ďábel: „Jé, ty nesmíš jíst, ty to máš zakázané. No, ale jestli jsi Syn Boží, můžeš si přece chleba přičarovat.“ Ale Ježíš ukazuje, že se nepostí proto, že to má zakázané. Naopak, Ježíš se postí, protože může.

V půstu nejde o hlad a sebetrýznění. Ostatně, po třech dnech zcela bez jídla prý člověk hlad přestává cítit, tělo se přzpůsobí. Půst ukazuje, že člověk může odolat nutkání, že se jím nemusí nechat rušit. Půst západní církve ostatně dodnes sestává z jednoho menšího jídla denně. Žádný mučivý hlad, ale spíše sebeovládání. Ježíš ďáblu svým způsobem říká: Ve skutečnosti to není tak, že nejdřív je žvanec a pak může být a taky nemusí nějaká ta kultura. Není nejdřív materiální základ a pak terpve nějaká ta nadstavba. Pro lidi je nakonec vždy důležitejší, jak o nic lidé mluví, co jim druzí říkají, co si sami mohou dovolit říci druhým. Vždyť i bohatý se hodně stará o to, aby se o něm mluvilo. A konec konců, divoši, žijící z ruky do huby někde v lesích, také nejvíce času stráví řečmi u ohně. Slovo je to, čím člověk žije. A slovo Boží, to co Bůh pokládá za důležité a co nám zaslibuje, je jediné slovo, které dává život trvalý.

Protože Ježíš na poušti podstupuje zkoušku, řekne mu zas ďábel: No, měl by z toho být taky nejaký výsledek. Měl bys získat království nebo tak. Ale Ježíš ví, že lepší je shovívavý než bohatýr, a kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města. Pokud nechá Boha vládnout nad sebou, pak spolu s ním bude vládnout všemu.

A tím se dostáváme k poslednímu pokušení. To má vlastně popřít důvod, proč se Ježíš na poušť vydal. Pokušitel Krista vyzývá, aby skokem z výšky ozkoušel, zda Bůh vůbec je. Ale otázka, zda Bůh je, je zcela mimo debatu. Bůh samozřejmě je. A ježíš se na poušť nevydal, aby se o tom předsvědčil. Nevydal se na poušť, aby vyzkoušel Boha, ale aby vyzkoušel sebe.

A stejné platí pro nás: Zda Bůh existuje, je zcela mimo debatu. Samozřejmě, že existuje. Naše životní zkoušky a těžkosti pak nepřicházejí proto, abychom si v nich ověřili, že Bůh existuje, že zasahuje. Nepřicházejí proto, aby se nakonec vše zázračně vyřešilo. Ale abychom sami sebe poznali. Abychom sami sobě svou víru osvědčili a viděli, co v nás opravdu je. Amen