Nebývá vídáno, aby si člověk vážil něčeho, co dostal zadarmo. Velmi dobře je to vidět u celých států, protože je to ve velkém. Tam, kde se ve velkém zabaví majetek boháčům či cizákům a rozdá se chudým či našincům obvykle začnou brzy růst kopřivy a přestanou svítit žárovky.

Ale stejné pravidlo spatřujeme i ve vztazích velmi osobních a blízkých: Jak se mi jeví, velké neštěstí si přivodí ten, kdo něco, co sám budoval, daruje svým dětem, sourozencům či blízkým již za svého života. Vděku se nedočká téměř nikdy; mnohem spíš ještě k němu obdarovaní ochladnou a již ho tak často nevídají, pokud mu rovnou nepůsobí hanbu či škodu. Ostatně marnotratný syn z podobenství Krista Pána si vyžádal právě to – dědictví již za života svého otce – a jaký život potom vedl! Dávat to, co má být dědictvím až po naší smrti – domy, pole, vozy – již za svého života je holý nerozum.

Co dostane člověk zadarmo, toho si neváží. Kristus však v Nazaretě vyhlašuje léto milostivé. To léto, kdy se odpouštěly dluhy, prodaná pole se bez náhrady vracela dědičným vlastníkům. Vyhlašuje zajatcům propuštění bez výkupného, které se jiank za zajatce platí. Slepým vrácení zraku – opět, jinak léčení zraku patřilo vždy k těm nejnákladnějším. Vyhlašuje chudým radostnou zvěst, dává jim to, co by si jinak nemohli obstarat, za co by jinak nikdy nemohli zaplatit.

Když Ježíš v tomto smyslu mluvil, čteme: Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. Možná bývalo bylo na místě, aby někdo odporoval. Při jiných příležitostech a na jiných místech zákonníci i sami Ježíšovi učedníci vznášeli proti jeho výrokům opodstatněné námitky – aby se pak dozvěděli něco víc, hlubší pravdu. V podobenství O dělnících na vinici se dělníci, kteří pracovali od rána, také ozvou. A pán vinice jim řekne: Jsou to moje peníze, takže vám do toho nic není. Ale zde, v Nazaretě, jen všichni spokojeně přikyvují.

A už v tom souhlase je možná problém. Kdo by v těch slovech totiž slyšel skutečnou naději, skutečnou úlevu od bolestí, ten by se jistě ptal dál: A jak se to stane? Kdo obdaruje ty chudé, aby už nebyli chudí a nebo jaká zvěst to musí být, aby byli sice chudí dál ale měli naději, která jim dá nést nynější těžkosti? Všimněte si, že ti, kteří byli Kristu skutečně blýzcí, se nerozpakovali takto Kriosta zeptat: A kdo přesně nasytí ty tisíce, jež si tě přišli poslechnout? Kde v poušti vezmeme chleba?

A když vyhlašuje vězňům svobodu, pak: Kdo, jaké vojsko porazí věznitele, pokud jde o zajatce z prohrané bitvy, kteří byli slabší než jejich věznitelé nebo nebojovali dost statečně. A nebo jestli nejde o zajatce, ale o kriminální vězne: Jak se naplní spravedlnost, když budou vězni propuštěni? I ten vězeň, který zmrzačil mého dědečka? Konec konců, místo Krista samého pak byl propuštěn Barabáš, odsouzený za vraždu a vzpouru.

A když říkáš, že vrátíš zrak slepým: Tak kdo je ten slepý? Tím myslíš konkrétně mě? Co já konkrétně nevidím, kde dělám chybu? Do očí mi to řekni!

Ty dva verše z Izajáše byly totiž původně určeny Izraelcům v babylónském zajetí. Tam se dostali, protože se klaněli jiným bohům, byli cizoložní, tedy nevěrní v manželství, protože jim byli jedno vdovy, sirotci a bezdomovci. Tam se dostali vlastní vinou. A trest byl tak drsný, že třeba pláč Jeremijášův i některé Žalmy se ptají: A nebylo to Hospodine přeci jen trochu moc?

U proroka Zacharijáše na to pak Hospodin odpovídá: „Jako jsem pojal úmysl naložit s vámi zle, když mě vaši otcové rozlítili, praví Hospodin zástupů, a nelitoval jsem toho, teď naopak mám v úmyslu obdařit v těchto dnech Jeruzalém a judský dům dobrem. Nebojte se!“ Když se dítě moc dlouho ptá proč, odpovídá se mu zcela správně: Protože jsem to řekl. Posluchačům v Nazaretu vůbec nedochází, že ta slova milosti z Kristových úst vyhlašuje ten samý Bůh, který na Jeruzalém přivedl babylónského krále. Bůh, který nechal zničit svou vlastní svatyni a obyvatele Jeruzaléma umírat hlady. Který je vydal krutosti jejich nepřátel z východu. A ten samý Bůh, který je zadupal do země, jim nyní vyhlašuje čas radosti. Právě ten samý Bůh, který nás nechá hynout na nemoce a na mrzutosti stáří je ten, který má moc nás vzkřísit. Jiný není.

V Nazaretu však nepřišla ta otázka: A jak se to všechno stane? Kdo to zaplatí, kdo porazí nepřítele. První odpověď dává Zákon, který se před proroky četl a ta zní: Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci. Běda tomu, kdo se chce přít se svým tvůrcem, střep z hliněných střepů! Což smí hlína říci svému tvůrci: „Co to děláš?“ a tvůj výrobek: „On nemá ruce“,

Na místo toho zaznělo ono očekávané: Pěkně to ten mladý řekl. A kde se to v něm bere? Jaksi nikdo necítí akutní nouzi svého života, která by volala: Pomoz mi. Protože konečně člověk dovede žít i pod zhaslou žárovkou a každé ráno se z domu prodírat houštím kopřiv. Člověk dovede žít i v neustálém řevu a rozbíjení nádobí a stále si říkat: No, my jsme trochu italská domácnost. A když sám nouzi netrpí, od hrůz světa, které se, hrůzo, přece dějí za Božího vědomí a dopuštění, se odstřihnout dovede také. Slova naděje, u kterých by citlivý člověk měl zbystřit, po kterých měl hladovět a žíznit, tu zapadnou v nepatřičné sousedské bodrosti: Ten mladý Josefův je ale šikovný hoch.

Vidíme na tom, že z pravého náboženství se nikdy nesmí vytratit jistá vážnost. Nikdy nejde jen o sousedské společenství, i když jistě i o ně jde. Ale že jsme bratři a sestry, to je až důsledek událostí nadsvětského, nadkosmického významu. Věcí smrtelně vážných. Odpověď na otázku, která nezazněla, sice: A jak konkrétně se ty hezké věci stanou, totiž opravdu zní: Protože já, Ježíš Nazaretský, syn Mariin, to říkám. Já jsem to a jiného už není. Beze mě se to nestane. Pokud jsem pro vás jen malý Syn Josefův, pro vás ta slova neplatí. A obecně, pro koho je Ježíš jen sociální reformátor, kazatel morálky nebo prostě někdo, kdo to dobře myslel ale špatně skončil, pro koho není Syn Boží a Bůh sám, pro toho ta slova z Izajáše neplatí.

Ale stejně zůstává ta otázka: Bůh nám dá zadarmo, protože může. Ale je to spravedlivé? Je spravedlivé pustit vězně na svobodu, byť jsme těmi vězni my sami? Tuto druhou odpověď dostali už jen ti, kteří v Kristu neviděli toho malého z Nazareta. Ale kteří jej následovali jako Pána a Učitele. Kteří jej viděli na kříži, i když tehdy stáli v povzdálí. A kteří pak především viděli, že Bůh jeho oběť přijal. Že cena byla dostatečná – totiž, když Kristus vstal z mrtvých. On je ten, který pak zaplatil. On a jen on má pravomoc ta slova vyhlásit. Amen