Co znamená, že Ježíšovo slovo mělo moc? Ježíšovo kázání v Kafarnaum, zajímavá slova, plynule přešla v osvobození člověka, který sám sebou nevládl. Bylo přímo vidět, že to učení má moc. Možná jako když učitel fyziky mluví o magnetismu a pak vám skutečně ukáže siločáry, které se na papíře po přiložení magnetu utvoří z želetných pilin. Ježíš kázal teorii a plynule následovala praktická ukázka.

Nemáme zde však zapsáno, co Ježíš doslova kázal. Učedníci si to prostě nepamatovali a protože evangelia v posledu pochází od lidí kteří byli přitom, tam kde si sami nevzpomněli, prostě údaje chybí. Právě tyto jakoby vady evangelií rozumnému člověku ukazují, že jsou to naprosto pravdivá svědectví. Z vlůastního života si přece také člověk nepamatuje den po dni a ani tu potřebu nemá,

Nikdo z nás si zřejmě nepamatuje jediné kázání, které v životě slyšel, ač jich slyšel již mnoho. Skoro každé může – ostatně má být – zajímavé; skoro žádné nepřijde člověku v tu chvíli životně důležité. Ostatně ale, kázání nejsou k sepisování a ke čtení, ale k tomu, aby je církev shromážděná na jednom místě, jako jedno tělo, poslouchala. Kázání není pro jedince, ale pro společenství.

Kázání sice musí mýt sytsém, myšlenku, musí dávat dohromady smysl. Ale člověku uplí jen něco. Až postupně se to skládá dohromady a časem bude platit, co řekl sám Kristus: Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. A tak se stalo i u apoštolů. Takže kdo si chce poslechnout, co Kristus kázal, ač si přečte listy Petra, Jana nebo list Jakubův a uslyší, co kázal Kristus. Proto ty listy v Písmu jsou.

Ježíšovo kázání mělo moc či ještě lépe pravomoc. V čem spočívala? Jistě ne ve vnějších věcech. Ježíš zde spatřujeme kázat v malém městečku – učenci o tehdejším Kafarnaum někdy mluví jako o průmyslovém městečku, protože se tam ve velkém zpracovávaly ryby. Je asi v takovém postavení, jako dnes pomocný kazatel: Musí znát bibli, být trochu studovaný a káže v synagoze proto, že je to daleko od Jeruzaléma a tudíž tam nemají kněze. Bohoslužba je zdruba stejná jako dnes bohoslužba bez Večeře Páně: Modlitby, zpěv žalmů. Uprostřed všeho dvě čtení z Bible – jedno ze Zákona, jedno z proroků, při kterém se stojí. Pak se všichni posadí a přijde kázání. Vnějšně stejné jako dnes – Ježíš byl prostě řadovým členem církve. O to, na které texty kázal, také nejde. Protože si to nevybíral, ale kázal na to, co na kterou neděli připadlo. Bůh nemluví zbytečně a tedy veškeré jeho slovo má co říci. Z vnějšku však – běžnější Ježíšovo chování být nemohlo.

Mluvil však jako ten, kdo má moc. Jako ten, kdo má autoritu – ano, po pravdě řečeno jako ten kdo má razítko na pravdu, což Ježíš měl. Kdežto když se podíváme, jak mluvili zákonníci jeho doby – což máme víceméně zachováno ve sbírkách zvaných mišna – je to obvykle: Učitel ten a ten řekl … ale na druhou stranu, učitel ten a ten zase řekl… To je pohodlný způsob výkladu Písma. Protože když řeknete: Na jednu stranu toto, na druhou stranu toto, je snadné, aby se pak skutečnost trefila někam doprostřed. Nebude-li pršet, nezmoknem. Nakonec máte pravdu vždycky.

Horší už to má váš posluchač. Toho necháváte si vybrat. Ovšem když si vybere a dopadne to špatně – pak se vždy najde někdo, kdo řekne: Jeho chyba, protože zapomněl, že na druhou stranu… Dobře Kristus řekl: „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.“ Když vás někdo prosí o radu a vy mu dáte vybrat, nijak jste mu nepomohli. Kdyby si dovedl sám vybrat, tak by se vás především vůbec neptal.

Když ale dáváte někomu radu, pak také odpovídáte za to, jak věci dopadnou, když se podle ní zařídí. Proto se nikomu moc nechce říkat: Udělej tohle. Protože třeba za týden onen člověk přijde a řekne: Tos mi tedy pěkně poradil! Zařídil jsem se podle toho a… Proto raději lidé nechávají druhé v jejich problémech plavat a dávají dvojznačné rady. Říkají: Musíš se rozhodnout sám. Nikdo nechce být stržcem svého bratra…

Kdežto, za prvé, Kristus mluvil určitě: Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. To jsou hodně zavazující slova. Taková slova, za která bývá člověk v životě bit – a Kristus ovšem byl bit mnoho. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.

Za druhé: Má-li člověk mluvit určitě, musí být také jasné, odkud svou jistotu bere. Na základě čeho mluví s tatkovou jistotou. Nemůže říci: já to tak cítím, já si myslím. Naše osobní chutě a sklony jsou druhým pramálo k užitku. Nekážeme jim přece sami sebe. Kristus však mluvil na Základě Písma. Písmo musí platit, řekl. A na jiném místě – ani čárka z něj nepomine, dokud se všechno nenaplní.

Za třetí pak: Když někomu říkáte: Udělej to a to, musíte mu ovšem také říci, jaká cena je ve hře. Kristus, který byl buď tesař nebo možná i zedník, říká: Kdo staví vež, musí si dopředu spočítat, jestli má na dokončení. Musíš znát cenu dopředu. A později zcela otevřeně říká: Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. a dodává: Všecko jsem vám řekl předem.

Za čtrté potom, strom muisí nést ovoce. Co Kristus káže, to musí v praxi fungovat. Zde v Kafarnaum na jeho slovo opouští člověka démon. Slovo Kristovo, pokud jsme je právně pochopili, pokud jsme si spočítali, co nás věc bude stát, musí přinášet viditelnou proměnu. Napříkla nemůžeme jen říkat: Všichni chybujeme, ale Bůh dopuští. To je sice pravda, ale alespoň mi sami musíme na sobě vidět nějakou proměnu. Třeba po malých krocích, třeba by to bylo i jeden krok vpřed, dva vzad, bohu i lidem protivné sklony je třeba krotit a pomalu omezovat, co je bohu i lidem milé v sobě rozvíjet a posilovat. Jsem jaký jsem – to o sobě může říci Bůh, to je jméno Boží. My tak o sobě mluvit nemůžeme, ale musíme stále hledět trochu víše, než jací jsme nyní.

Ale nečistý duch volá: Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím kdo jsi. Jsi svatý Boží. Démon, řecké slovo, které Písmo jasnozřivě volí,znamenalo u řeků něco jako když se říká „duch místa“ – to víceméně nic neznamená, zároveň každý ví, že to přeci něco je. Asi jako stín je jen místo, kam nedopadá světlo, tedy nic – a přece stín jasně vidíme. A nebo síla, která nemá účel a přece působí – asi jako když z proražené trubky tryská naprázdno voda silným rpoudem. Nebo jako když má opilec bezdůvodnou potřebu řvát nebo se s někým prát. Nemá to žádný smysl, ale přece to tu je.

A toto silné nic tu volá: Přišel jsi nám vzít tu jistotu, že nic není jisté. Přišel jsi nám vzít jistotu, že když nebude pršet, tak nezmoknem. A to nás zahubí. Tvůj jasný příkaz zničí náš život, protože jsi svatý Boží. Úplně jiné podstaty než my. Jsem svůj a svůj zůstanu, volá démon, aniž by měl vůbec co svého. Jen jisotu, že nic není jisté, nic netrvá. Ani nejde se s takovou řečí, která je jen jakýsi silný pocit, nějak bavit. Proto Ježíš říká: Zmklni a ať už jsi pryč. Člověk byl stvořen k obrazu Boha, před pádem svatý byl. K tomu byl stvořen. Sám se tam, odkud padl, vrátit nemůže. Ale skrze Svatého Božího a na jeho slovo, pokud v těžkých chvílích zatne zuby a Krista následuje, nakonec dojde místa dokonce lepšího, než měl v ráji, na počátku.