Zástupy Ježíše zdržovaly, ale on řekl „bohužel musím jít zase dál“. V dnešním čtení vidíme, kolika věcmi byl Ježíš omezen. Nemohl se rozpůlit, rozkrájet – nemohl být na více místech najednou. Byl omezen na jedno místo. Také času neměl nekonečně, jeho čas na zemi byl omezený a musel s ním hospodařit. A tak musí činit těžká, tvrdá rozhodnutí. Čeho nechat a v čem pokračovat. Také ostatním městům musím zvěstovat Boží království, vždyť k tomu jsem byl poslán. Přitom, v Kafarnaum by určitě stálo za to ještě chvíli zůstat.

Především, během Ježíšova uzdravování se stala divná věc. Z mnohých nemocných vycházeli i démoni a křičeli. To není úplně normální. Přivedete k lékaři, dejme tomu, člověka, který nemůže chodit. A místo toho, aby pohmat svalů ukázal, že kdesi je přetržený nějaký sval či přerušený nerv, pacient najednou začne řvát nějakým jemu zcela nepodobným hlasem, kroutit se atd. Tak se jistě nedělo u všech, většina byli normální nemocní. Ale u některých se ukázalo toto.

To by možná stálo za vysvětlení. Tady stálo za vysvětlení pro rozumě uvažujícího člověka. I v Ježíšově době bylo mnoho lidí, pro které bylo dílem démonů i to, že ráno zaspí do práce. Vždyť samotného Ježíše, prostě proto, že se jim o něm nechtělo přemýšlet, označili mnohokrát za posedlého. Jak řekl sám Ježíš „Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď!“ Rozumný člověk své úvahy nezačíná úvahami o démonech, nanejvíš jimi může skončit, až když vyčerá opravdu všechna řešení.

Zde se ovšem démoni opravdu ukázali. A co horšího, o tom člověku, o Ježíši z Nazareta, jež kázal a uzdravoval, říkali: Ty jsi Boží Syn! To je jako by k vám na náměstí přistoupil člověk bez kalhot s hákovým křížem vytetovaným na čele a přede všemi řekl: Vás jsem si v životě vážil nejvíc, vy jste ze mě udělal to, co teď jsem a proto by vás měli i všichni ostatní poslouchat. To by po pravdě řečeno byla svízelná chvíle a jak z toho po pravdě řečeno teď před všemi těmi lidmi ven? Nejlepší by asi bylo říci: Mlčte! A přesně to také Ježíš udělal.

Je to přirozené řešení, protože člověk, který je na veřejnosti bez kalhot a má na čele hakenkrajc zcela zřetelně nemá co rozumného sdělit; vše na něm je nerozumné. A s démony je tomu stejně. Jak později řekl Kristus, ďábel nemůže, než lhát. A skutečná lež musí být trochu k uvěření. Cílem lži je přece oklamat. Proto na ní musí být vždy kousek pravdy, musí to být překroucená pravda. Démoni sice po pravdě říkají, že Ježíš je syn Boží. Ale co by říkali dále už pravda nebude. Proto nemá smysl poslouchat ani to, co řekli pravdivě. Řešení snadné – jejcih řeči nemá smysl poslouchat.

Ježíš ovšem rozhodně nebyl z těch, kteří by říkali: Můžeme vědět jen málo. Nebo který by říkal: Držme se jednoduchých věcí. Neustále dával nějaké otázky a hádanky. Konec konců, tady to říká: Přišel jsem kázat, mnoho mluvit. Ježíš věci spíš komplikoval než zjednodušoval. Mluvil v podobenstvích, kterým je dodnes velmi těžké rozumět. Tedy myslím opravdu rozumět, ne se jen tvářit, že jim rozumím. Ježíš tedy svým jednáním říká: Lámej si hlavu, hledej přirozená vysvětlení. V naprosté většině nemocí logiku i řešení najít lze: Kosti fungují podobně jako páky ve stroji, nervy jako elektrické dráty. Na lécích jde často předvést i ve skumavce, jak fungují atd. Je to o dost složitější, ale většinou se takto nemoc rozebrat dá. Tělo je pořád jen tělo. Jen se jasného konce nejde dobrat vždy. V čem logika není, co se proti řádu božímu bouří, v tom také logiku najít nelze.

My chvála Bohu máme čas si takové věci vysvětlovat. Pán Ježíš ho neměl, protože musel kázat ještě jinde. Tedy po pravdě řečeno úplně všude. Takže místo toho jde příkladem: Na každého nemocného zvlášť vkládá ruce. A když na někoho saháte, koho ani neznáte a kdo nezná vás, tak se samo nabízí něco povědět, protože mimo rodinu je to trochu divná situace. Zřejmě tedy i slyší od nemocných, jak dlouho je to i ono bolí, jak je to často už k nevydržení, jako dlouho už jsou takhle nemocní atd. A asi jim k tomu sám něco řekne.

Což samozřejmě celé uzdravování dost zdržuje. To jste asi sami někdy zažili v čekárně u lékaře, když přes dveře slyšíte, co všechno pacient před vámi lékaři vypráví. No ale nemocný člověk prostě chce, aby někdo vzal v potaz všechno to trápení, co zažil, dříve než ho lékař viděl. Lékař často koukne a vidí, stačilo by aby píchl injekci a věcně je věc vyřešená. Ale jaksi člověk to bere jako neúctu ke svému utrpení. Konečně Kristus dovedl uzdravovat bez toho, aby na člověka sahal. Pouhým slovem a hromadně, jako oněch deset malomocných. Vždyť je to Syn Boží. Nicméně z těch desíti se vrátil poděkovat jen jeden.

Ježíš tak svým laskavým, trpělivým a ovšem značně časově nehospodárným způsobem dává rovnou obecný recept na zacházení se všemi nemocnými: Člověk s nimi musí být, musí si je poslechnout. To patří i k uzdravování běžné nemoci. Ta není jen teď a tady; za vážnou nemocí je spousta dní a hrozncých chvil, na které byl člověk sám a které si nese s sebou. Je třeba mu dát trochu uznání. Ovšem i u nemoci nepoznatelného (nebo aspoň v tomto čase nepoznatelného) je především třeba být nablýzku. Nebrat vážně slova, která zřetelně pocházejí z nemoci. I kdyby nějak vycházela z toho, co je skutečné. Být blýzko, aspoň občas, neuškodí. To dává smysl i když vše ostatní smysl nedává. Konec konců, občas se ukáže, že mělo smysl, když blízcí drželi za ruku člověka, který už byl v komatu. I když to věcně smysl nedává.

Když se vrátíme na začátek, Ježíš v Kafarnaum udělal, co pro tu chvíli šlo. Přitom ani jeho síly, jako každého člověka, nebyly neomezené. Musel si ráno přivstat, aby na chvíli mohl být někde sám. A zástupy, jež jej hledaly, mu mnoho času nedopřály. Ježíš se do Kafarnaum nevydal na uzdravovací kampaň. Přišel tam kázat, pak ho prosili za Petrovu tchýni, která, jak se ukázalo, měla horečku. Bylo mu jí líto, tak jí uzdravil. To se rozkřiklo, takže mu najednou přinášeli všechny nemocné. Ještě navíc se nedalo začít hned, ale čekalo se až na konec dne odpočinku. A zase, až se Ježíš vydá dál, alespoň v tuto chvíli nebude moci začít kázat hned a kdekoliv. Protože kázal v synagogách a to znamená až ve chvíli, kdy se tam lidé v obvyklém čase sejdou. Takže, jak už jsme řekli, Ježíš je omezen časem, místem a jak vidíme i zvyklostmi církve, ve které káže. Ač je všemohoucím Synem Božím, jako člověk na sebe bere všechna omezení, které my jako lidé máme. Včetně toho, že si také někdy musí odpočinout.

Při těch všech tlacích je vkládání rukou na každého z nemocných pěkné zdržení. Ale soucit, to je vlastně vždycky zdržení. Odklon od původního plánu. Když se člověk na něco smysluplného chystá, ale pak mu nějak lítost nedá a něčím se zdrží, jako třeba ten doktor, co poslouchá pacienta i když už dávno ví, co pacientovi je, to je soucit v najčistší podobě. Dá se naplánovat mnoho dobrých a bohulibých věcí, ale soucit je vždy spíše to, co od plánů zdržuje. Hle, poučení pro nás. Amen