„Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Ve všech svých odpovědích ďáblu cituje Ježíš ze dvou míst Písma. Z Deuteronomia 6 a 8. Dozvídáme se tak mimochodem, že nám byl Ježíš skutečně podoben ve všem, kromě hříchu. Protože člověk běžně uvažuje a mluví podle toho, co nedávno četl. Dosti pravděpodobně, právě knha Deuteronomium byla to, co měl Ježíš na poušti s sebou. A nebo, jako ostatní lidi jeho doby, i jeho velmi oslovovala – víme totiž, že Deuteronomium se v Ježíšově době velmi četlo.

Ježíš je nám tak podoben i v tom, že jsme v určitém čase pro něco nadšení, na něco soustředění. A obvykle nedovedeme vytáhnout z kapsy každou skutečnost, o které jsme se někdy dozvěděli, která je nám známá.

Kdežto ďábel má zdánlivě po ruce všechno poznání. A nezapoměl jsi, co je Psáno v Žalmu, konkrétně v Žalmu 91? My jsme na tom stejně jako Ježíš v tomto světě. Nejsme neustále nachystaní na všechno, čím by nás mohl někdo nachytat. A nejsme neustále nachystaní na to, abychom někoho nachytali. Nejsme chodící encyklopedie. Ale jako jsme svým tělem vždy na jednom místě a v jednom čase, tak svou pozorností.

Nebuďme tedy překvapeni, že nás čas od času může někdo na něco nachytat. Konec konců, je nám v Kristu zaslíbeno vzkříšení těla v budoucím věku, jak je spáno: „neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě“. Není nám zalíbeno absolutní poznání v tomto věku. Vlastně ani v budoucím, kdy nebudeme hned vědět všechno, ale s radostí budeme na věky Boha poznávat. Není tedy nikde řečeno, že nás nikdo nezaskočí otázkou. Je sice psáno Žalmu 119: „Jsem prozíravější než všichni moji učitelé, neboť přemýšlím o tvých svědectvích.“ Toho jsme, myslím, snad všichni svědky. Ale není nikde psáno, že nepotkáme někoho bystřejší, rychlejší mysli. Je nám zaslíbeno obnovení našeho života, nikoliv, že budeme již teď nad všcheny chytřejší.

V tom Žalmu 91 jsou skutečně napsána velká slova: „Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového.“ A „ nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží“. Ovšem kdo přečetl Žalmy všechny, ví, že tento je jeden z toho menšího množství jásavých žalmů. Ve většině si člověk spíše stýská a jaksi vyznává se ze své malé víry. Jiný žalm třeba říká:

„Neustále mám před sebou svoje zostuzení, tváře mi pokrývá hanba, když slyším, jak se utrhač rouhá, když mě souží mstivost nepřítele. To všechno nás postihlo, ač na tebe jsme nezapomínali, nezradili jsme tvou smlouvu. Naše srdce se neodklonilo jinam, naše kroky neodbočily z tvé stezky, i když jsi nás deptal v kraji draků, když jsi nás zahalil v šero smrti.“

Je to možná žalm těch, kteří byli odvedeni do babylónského zajetí, o kterých bezpečně víme, že na Boha minimálně trochu zapoměli a trochu zradili jeho smlouvu, spíš více. Ale tak dovedli v tu chvíli promlouvat, to bylo to nejvýstižnější, co v tu chvíli dokázali říci. Nevěděli všechno, ani o sobě.

Neobsáhneme svou zkušeností nikdy všechno to, co je možné; jen Bůh sám zná všechno. Jak nám píše aspoštol Jakub: „Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu!“ Duch svatý nám v Písmu dal možnost nejvhodnějšími slovy vyjádřit naše pocity, jak jinde píše apoštol Pavel: „Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.“

Ten, komu dal Bůh ze všeho nebezpečí vyváznout, jakými slovy by to měl vyjádřit, než tím žalmem 91? Za všechno díky Bohu! A ví sice, že i spravedliví náhle hynou a že mnoho spravedlivých nese těžký kříž. Konečně Kristus, jediný skutečně spravedlivý, byl zrazen přáteli, odsouzen znalci Písma a pastýři lidu, zhanoben, popliván, umučen. Až řekl: Za co jsi mě opustil? Ale je člověk na tom místě, aby rozsuzoval za všechny lidi, když ovšem on ze všeho nezaslouženě vyvázl? Ne, může jen Bohu poděkovat a oslavit jeho moc. Já jsem ze skály nespadl, sláva Bohu. Kdo jsem já, abych říkal: Bůh nemá žádnou moc, protože jiní ze skáli spadli? Já mohu být tak akorát rád.

My nejsme řiditelé světa a ani nemáme být. A přece jsme pokoušeni tak uvažovat, dvěma protikladnými způsoby: Vídáme sice na jednu stranu pocit provinilosti u lidí, kterým se dostalo nějaké milosti: Nejsilněji u lidí, u kterých právě po jejich boku padlo tisíc, byť i deset tisíc jim po pravici, a je nestihlo nic takového“. Stydí se za to velmi – jako by sami o tom mohli rozhodnout. Ale i jinak vidíme běžně, že se lidé stydí za svou úplnou rodinu, hezké děství, nadání, které dostali, bohatsví, která získali, tělesnou krásu, kterou mají – jako by v tom mohli rozhodnout. A možná ještě častěji, právě proto, že mají takový pocit dluhu, vysvětlují lidé každé trápení a každý nezdar druhých jejich nerozumností. Mohou si za to sami, říkají. Nebo snad ještě hůře, nedostatkem zbožnosti druhých.

„Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého,“ To tak skutečně je. Pokud s plným přesvědčením konáme něco, na čem nám opravdu záleží, nedbáme na strach a podivně vším projdeme. Naší pozornost tak upoutají zejména příběhy matek, které jsou rpo záchranu svých dětí schopny zvednout nezvyklé váhy, vykonat neuvěřitelné fyzické výkony; ale i dětí, které byli třeba schopny vytáhnout svého otce z pod převráceného traktoru a podobně. Ano, když na tom člověku záleží víc než na čemkoliv jiném, pokud se zcela cítí na Boží straně. Že má útočiště v Hospodinu, u nejvyššího svůj domov. Dalo by se říci: Když jsme mimo sebe, když sama sebe vůbec nevnímáme, v takových chvílích se nám obvykle nestane nic zlého.

Pokorný člověk však ví, že takové uchvácení, vytržení Božím duchem není stálý stav. I o samotném Kristu čteme: „Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť“, „V té hodině zajásal v Duchu svatém“, Tedy i samotného Krista jde odlišit čas, kdy je vše takto jasné, kdy je vše v moci. A pak většina času, který nejvíce vystihuje jedna z jeho nejtěžších hodin, v Getsemane, kdy říká: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Tedy chce něco jiného, než Bůh. Ale své přání podřizuje Bohu.

Možná právě ta chvíle v zahradě se myslí, když se zde píše: „Když ďábel skončil všechna svá pokušení, odešel od něho až do dané chvíle.“ Otázka tu stojí skoro stejně: Pokud je Syn Boží, neměl by se obávat ukřižování. Tolikrát bylo předpovězeno proroky, že Bůh svého Syna vzkřísí a Ježíš to sám ohlásil svým učedníkům.

Ale v zahradě jde o to, aby Kristus podřídil svou vůli vůli svého otce. Ne jako zde na vrcholu chrámu, kdy ho ďáběl nabádá, aby mocnou silou své vůle skočit donutil jednat Boha, svou vůlí si podrobil Boží vůli.

Jako Kristu ďábel říká: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů, tak také nám křesťanům by, závěrem, mohli říci: Pokud věříte ve vzkříšení, spáchejte hromadnou sebevraždu, abyste už byli u Boha. My však víme, že máme tento život, abychom svou vůli postupně sjedncovali s vůli Boží. Abychom vůbec chtěli to, co Bůh chce. Abychom zkušeností poznali, proč to chce – aby se nám pak vůbec líbilo, co pro nás připravil. Teď žijeme proto, abychom pak dovedli ocenit život věčný. Máme odžít právě tolik, abychom byli na věčný život připraveni – a kolik to je, to neurčujeme ani nevíme. Ten žalm, který ďábel cituje, ja nakonec v nejhlubším smyslu o životě věčném. To je naše pevná víra a jistá naděje, o které se nemusíme ujisťovat pokusem. Vstal-li Kristus z mrtvých, pak i my. Nevstal-li, nemá smysl se jím vůbec zabývat. Ale on zmrtvých vstal! Amen