Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh? Kupodivu, i když Ježíš sám se diví, že někdo takto uvažuje, i dnes byste ji mohli položit. A mnozí si budou mnout bradu a říkat: No ano. Jen Bůh ví, jak to s námi je. Jedni snadno přijmou zázračná uzravování. A stejně tak druzí vloží důvěru ve schopnosti medicíny a profesionální péče o nemocné. Moc něco tělesně změnit, svěřená člověku. V to se dá věřit. Ale že by člověk skutečně mohl odpuštět hříchy? Aby člověk měl moc skutečně duchovní?

Kolem Ježíše se v dnešním příběhu shromáždil lid a pak elita národa. A pro obě skupiny je pobuřující, co Ježíš udělal.

Skutečně zvažme, jak se museli cítit přátelé ochnutého. Na ramenou nesou, řekněme, nějakých dvacet kilo každý. To už je váha batohu na výpravu na několik dní. Ovšem ne na obou ramenou a na zádech. Na jednom rameni, na tyči, která se zařezává do zad. A plovoucí těžiště na nosítkách, ten ochnurnutý, se všelijak hýbe. A když už jej z domu donesli – a jen Bůh a oni ví, jak daleko ho nesli – před nimi je uže daleko od místnosti, kde je Kristus, dav lidí. Kteří neuhnou, protože jdou za svým uzdravením. Nebo neuhnou, protože nemají kam. Je to konec konců dav – ten nemá rozum, nemá nějaký řád. Tam je každý sám za sebe. V přirozeném stavučlověka, jímž je válka všech proti všem. Oni ale ještě pořád zvládnou procspat se davem. Mysleme teď na to, že nedávali druhým přednost, že do druhých nejspíš museli strkat. Těžká věc: Když je člověk oddaný jednomu člověku, postaví se mu do cesty zbatek všech ostatních lidí. Vězměme si svatbu: Vezmete si jednu ženu, jednoho muže, ostatním tím ženám či ostatním můžům tím říkáte: Tebe si rozhodně neberu, říkám to tady se vší parádou. Taková věc se prostě nedá udělat slušně. A stejně tak naši přátelé ochnutého museli pošlapat pár nohou a vrazit loktem do pár břich. I kdyby davem prokličkovali nějak chytřeji, nakonec neprošli dvěřmi, takže cizímu člověku museli rozebrat střechu. Takovou střechu, jako je na našem kostele. Kdyby z ní někdo strhl asfaltový pás a rozebral metriál pod ním, asi bych si to na něj dlouho pamatoval. Ono se to dá opravit, ale. Ale je to dost práce.

Tedy v oddanosti jednomu člověku podstoupili takové sporné úsilí. A spustili nemocného přímo před Ježíše. Stojí za zmínku, že v divadle té doby to bývalo obrácebně: Ve chvíli nějtžší, když už nebylo naděje, byl na jevistě na lanech spuštěn nějaký bůh. Tady před Syna Božího napak spustili člověka, který už nemá jiné naděje. Ale Ježíš řekne: Odpoštějí se ti hříchy. Skutečně? Po vší té námaze a neutné neurvalosti slyšíme jen nějakou theologii? Jsem až překvapen, že neslyšíme nic o zklamání přátel ochrnutého. Snad je podceňuji a zklamaní nebyli. Já bych asi sklamán byl, protože když už bych se probil až do svatyně, až k Synu Božímu, čekal bych zázrak. Ale ten se nejdřív nestal a jak se zdá, Ježíš jej nezamýšlel.

Naštěstí asi, slovo stížností vzali prostým přátelům ochrnutého z úst učení. Farizeové a zákonníci. Není to příliš, říci: odpouštějí se ti hříchy? Co on, co kdokoliv může vědět, jaké to byly hříchy. Což je chytrá otázka. Pro jedny je snadné odpuštět hříchy – ale také to neznemená moc, když člověk zůstane ochrnutý. Druhý chápe, jak je to troufalé. Protože není hrubý. Protože ví, že hřích skutečně způsobil bolest. A způsobil jí nadlouho nebo na pořád. Druhý, moudrý, si umí představit, že hřích je vážná věc. Takže pro zákoníky a farizeje není to, co Ježíš řekl, příliš málo. Ale příliš moc.

Co nevědí přátelé ochrnutého je, že Ježíš ponese víc, něž je ochntý kamarád. Ponese si vlastní kříž – víc, než dvacet kilo. A ponese ho, aby na něj byl přibit. Bez naděje, že by to mohlo vůbec dopadnout nějak dobře. Ponese ho, když dal před sebou přednost všem. A lidem prostým je přeci jen třeba říci: Je zde také nějaká nutnost, nějaká povinnnost. Po pravdě řečeno, je někdo mocnější, než vy.

Co netuší farizeové je, že Ježíš je skutečně Boží Syn. Aby Ježíše pochopili, nakonecmusí tito mudrci poznat to samé, co lidé prostí. Jeho moc odpuštět hříchy zase spočívá v tom, že Ježíš skutečně tělesně odčinil náš hřích. On věděl více než nejchatřejší z nás, že hřích je opravdu problém. Zemský rabín naší země chytře řekl na adresu křesťanství: Jak může smrt jednoho Žida něco změnit, když tolik židů zemřelo? Jenže kdo takto teoreticky uvažuje, sám před křížem nestojí. A i kdyby stál, nestojí před křížem bez hříchu. Nestojí před utrpením bez toho, že by se musel ptát: Vykonal jsem v životě dost, nebo za mnou zůstávají nějaké dluhy? Nezůstává za mnou něco, co se nedá napravit? Co už nemůžu vzít zpátky? Lidem moudrým je třeba připomenout: Jste jen lidé. I vy stojíte před soudem za své docela obyčejné skutky.

V tomto světě lidé buď řeší skutečné problémy. Sami jsou na tom bídně nebo o někoho mají starost. Tehdy se dozvídají něco skutečně podstatného o světě i o sobě. Ale bývají tím pohlceni a další věci už nevnímají – jako ti muži, kteří se klidně proderou davem a komusi rozeberou střechu. Ale aspoň jim na někom záleželo. Alespoň měli víru.

A nebo mají lidé nadhled. Dovedou vnímat starosti druhých, dovedou pochpoit zájem celku. Ano, při všem, co vědí a chápou, moho jen říci: Jen Bůh může rozsoudit. Ale těm zase chybí dotek se skutečností. Něco, pro co by dýchali, za co by byli ochotni i zemřít. Kdyby řešili ve svém životě něco vážného, kdyby měli někoho takového, za koho by dýchali, pak by jim nestačilo o Bohu a jeho soudu říci: Jednou, snad, kdo ví jak. Pak by potřebovali, aby už teď, v tomto čase Bůh řekl: Děláš to správně. Jen tak dál. Jsem s tebou.

Kristus sám má ovšem ten samý nadhled, jako moudří. A tak ví, že i ti, kteří se tak dojemně starali o ochrnutého, ba i sám ochrnutý přes to, jak to mají těžké, jsou také lidé hříšní. Proto neříká ochnutému: Jsem s tebou. Děláš to dobře. Ale říká mu: Odpouštějí se ti hříchy. A proto budu s Tebou. Na co by konec konců bylo vstát a chodit, kdyby pak člověk chodil po světě bez poznání sama sebe, bez zájmu o druhé?

Kristus ovšem také za hříchy zapltil vlasním tělem, na kříži. Proto má pravomoc říci: Odpouštějí se ti hříchy. A moc druhým odpouštět má ovšem každý kdo ví, že křivda bolí, že odpuštět znamená skutečné sebezapření. Neboť odpouštět znamená, že se pro nás věc jakoby nestala, že se vzdáváme práva ji připomínat, že se vzdáváme práva jakkoliv křivdu oplácet, jako z dluhu z ní těžit. Člověk má moc odpouštět hříchy. Ale nikdy to není zadarmo. Amen