Levi nechal všechno, vstal a šel za ním. To je překvapivé. Po pravdě řečeno, je to další z Ježíšových zázraků, podobně jako zázračná uzdravování v předcházejících kapitolách. Takové věci se přeci běžně nedějí. Takové věci přece nevídáme. Tedy aby člověk, který věří jen sám v sebe, člověk, který si připadá ve všem v práu, náhle změnil své přesvědčení. Možná v dobách, kdy jsou lidé s rozumem v koncích, když nevědí, jak dál, hledají duchovní věci. Ale dokud všechno klape? Proč by člověk měnil svůj náhled na svět, když mu věci vycházejí, když mu vše potvrzuje, že má pravdu? Proč by to kdo dělal? Není proto důvod. A tak, když se Lévi se svou výnosnou celnickou živností náhle zvedne a následuje Krista, je to skutečně zázrak. Cosi málo pravděpodobného, neobajsnitelného ze zákonnitostí tohoto světa.

Proč by člověka zajímaly duchovní věci? Síla těch hmatatelných věcí je zřejmá: Když se dobře najíme, je nám obykle velmi dobře. Kdežto když máme hlad, jsme nervózní, nerudní a skleslí. Když máme dobrý dům, do kterého neteče a nefouká, je nám příjemně a tak jsme vnímavější zase k další příjemnostem, které doma máme. Kdyžto když ze stropu kape, okno nejde dovřít a tak dále, stále to máme před očima, stále to musíme nějak flikovat a vnímat už nedovedeme nic. Spokojený člověk je pak i pro druhé vítanějším společníkem než ten, kdo má starosti. Hmatatelné věci každodenně sami sebe dosvědčují.

Martin Luther má tak velkou pravdu ve výroku, kterým zakončil svůj život: Před Bohem jsme jako žebráci. Už i jen proto, že k němu větší část z nás přichází prostě proto, že nemáme ty hmotné věci, které jinak dovedou přinést klid a vyrovnanost. Hmotné věci nefungovaly, zkusili jsme duchovní jako druhou variantu. To nás před Bohem staví do trochu trapného postavení. Jsme ti, kteří přišli s prosíkem.

To ale není příklad celníka Léviho. Pokud jde o hmotné věci, zvolil ve svém životě chytrý, efektivní postup. Podívejme se do přírody: Kráva, aby ztrávila pastvu, má těch svých pět žaludků. Vetšinu dne je hubou u země, zbytek z těžka tráví. Pták létá, aby sehnal potravu a aby měl sílu na létání, musí skoro pořád něco zobat. Člověk pak ke své obživě potřebuje aspoň rýč, hrábě a srp. A mlýnské kameny. Zkrátka většina tvorů se na živu udržuje složitými postupy. Ale blecha nebo veš nebo klíště, to jsou efektivnější tvorové: Sají živiny rovnou. Přisají se rovnou na život sám. A stejně tak Lévi peníze nevidělává rybařením, tesáním lodí, nebo převážením zboží z místa na místo. Lévi si peníze prostě rovnou bere. Ve svém domku sedí přisátý na silnici, jíž proudí plody lidksé práce, jako je klíště přisáto na nějaké žilce. To je chytré.

Celníci provozovali živnost s nulovými provozními náklady. Nemuseli kupovat osivo, nářadí. A s nulovým ryzikem – nevadilo, že je sucho nebo že moc prší. Lidé chodili stále. Nemohli jít do konkurenční celnice, protože se jim tam Bůh ví proč více líbí. Všichni museli projít touto. Hmotných věcí bylo dost. Možná se jich lidé stranili – jenže i společnost se dá koupit, společnost jim dělali nevěstky a jiní celníci. Takže, být celníkem je v podstatě ideální životní plán. V takovém způsobu života hmatatelně nic neskřípe – nemá co. Nejsou tu žádné neznámé, žádné proměnné, nejisté situace, které by mohly plán zhatit.

Proč by se tedy někdo takový měl obrátit k duchovním věcem? Protože neviditelné věci se přece v životě nejak ohlašují. Nejde je nahmatat, nejde říci: Podívejte, duchovní věci přece existují. Proto jsou duchovní, že je přesvědčivě ukázat nelze. A přece s nimi má každý nějakou zkušenost.

Předně, člověku je prostě někdy trapně. Když někomu hrabete do věcí. Když mu berete, co pro vás není moc ale pro něj je to opravdu hodně. Když vidíte, že někam spěchal a netrpělivě přešlapuje ve frontě před celnicí, kdežto vy máte času dost. Když porazíte mrzáka v boxérském zápase, vše viditelné svědčí o vašem vítězství. Není nic, co by se dalo změřit metrem, teploměrem nebo spektrometrem, co by vyvracelo vaše vítězství. Vy stojíte, on leží na zemi. A přece je nad slunce jasné, že tohle není vítězství. To si nemyslí jen člověk duchovní. I člověk zcela tělesný, i člověk zcela bez soucitu řekne: Ale tohle není výhra.

Vědomí o spravedlnosti je v každém člověku – i když něco jako spravedlnost na zemi nikdy k vidění nebylo. Trestům vždy někdo unikne, vždy zas je někdo potrestán neprávem. A pokud je spravedlnost jen někdy – tedy to není spravedlnost. A přece i člověk zcela nespravedlivý má potřebu se obhajovat. Říkat: Já ve skutečnosti mám nárok. Lidé, sledující sportovní zápas, zcela jasně dovedou rozeznat, kdy sudí chybyl. Že nerozhodl spravedlivě. I když každý ohýbá spravedlnost ve svůj prospěch, každý ví, že něco takového jako spravedlnost je.

Také cosi jako lítost v každém je. Zdaleka ne vždy ovšem lítost nad druhým. Ale lítost nad věcmi vlastního života. Nepovedenými plány. Ale třeba jen nad odřeným lakem na autě atd. Čistě hmotně uvažující člověk by si přece měl dokázat vždy dovodit jedna a jedna jsou dvě. Jak věci jsou, musejí být. Jenda se odvíjí od druhé. A přece má každý povědomí: V ideálním světě by věci byly jinak. Přinejmenším bych tam nestárl. A z toho, co jsem nashromáždil, mohl bych se radovat věčně. Také úvahy o tom, že by věci mohly být nějak lépe, než jsou, představy o ideálním světě, jsou v každém člověku. A také představy o tom, že by se nějak mohlo vrátit, co je ztraceno – třeba právě jen nějaká oblíbená rozbitá věc.

Našli bychom vícero duchovních věcí, které se mezi lidmi a na každém člověku projevují dnes a denně. Ale představa spravedlnosti a lítost nad stavem věcí, ty sjou pro naši věc nejdůlěžitější.

A tak hmotné věci mluví pro sebe silně; duchovní věci, spravedlnost a lítost ale mluví souběžně s nimi stejně hlasitě. Nepřekřikují se ovšem s nimi. Takže každý člověk si může vymyslet vlastní teorii spravedlnosti, ve které samozřejmě od bude ten spravedlivý. A většina lidí to také dělá, s úspěchem. Lítostivost nad pomíjejícím životem může utišit pohled na vlastní podobiznu od známého umělce, na které zůstáváte věčně mladý. Zbyly nám takové po všech římských císařích i po všech diktátorech nedávných časů. Jde to, pravda nekřičí na ulicích.

A proto stejně musíme zůstat u toho, co jsme řekli na začátku: Že šel Lévi za Kristem je zázrak. Šel za tím, který, z lítosti nad člověkem, nechal na sobě vykonat trest každého, kdo v něj věří.

Pro nás pak Lévi zůstává výzvou a otázkou nad námi: On měl všechno, co se dá za peníze koupit. Jak víme, že bychom nebyli zcela spokojeni, pokud bychom měli hromadu peněz? Vždyť jsme to nikdy nezažili. Jistá a pevná odpověď na tuto otázku zůstává jen jedna: My hlas spravedlnosti slyšíme. Ten by neutichl. My také víme, co je lítost. Sledujme tedy tyto dvě duchovní věci, které o sobě dávají vědět každého dne. Amen

Modlitba po kázání:

Ohlšeání: