Ježíš, který sedí u jednoho stolu s chudými a opovrhovanými. To nikoho nepohorší. Zde ale Ježíš sedí u stolu s bohatými (!) a opovrhovanými. Celníci chudí nebyli. Opravdu to úplně jinak zní: Byl chudý a nikdo si ho nevážil. Byl bohatý, ale nikdo si ho nevážil.

Ježíš kázal: Blaze chudým, neboť jejich je království nebeské. A: Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Kdo by zapomněl, že Ježíš byl hostem i v domě Šimona Malomocného v Bét-anii, což se překládá jako „Dům chudého, Chudákov“, ten by Ježíše zde mohl snadno nachytat, jak si protiřečí. Káže vodu, pije víno. To přesně mu říkají farizeové. Zvažte: Kdyby někdo řekl: Cítím se být povolán být misionářem lidí, kteří berou nad třicet tisíc měsíčně. Nebo: Cítím se být misionářem žen do pětadvaceti let. – Taková věc se nedá obhájit. A dodejme, takto povolání Boží ani nikdy nezní. Skutečně nikdo není apoštolem boháčů ani mladých dívek atd. Jenže takhle přesně zní Ježíšova slova: Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky. Bohaté hříšníky, v tomto případě. Kteří pro mne uspořádali luxusní hostinu. Upřímně, věřili byste někomu, kdo by něco takového řekl?

Křesťanství je velmi jednoduché ve svém základu: Bůh je nesmlouvavě spravedlivý. Všichni zhřešili, měli by tedy všichni zahynout. Bůh je zároveň milosrdný. Proto trest musí být vykonán, ale vzal ho na sebe Boží Syn. To pochopí i dítě; i to si dovede představit, že třeba sourozenec na sebe vezme vinu za něco, co jsem ve skutečnosti udělal já. Děti tohle opravdu někdy dělají a když ne, alespoň si to umí představit. Ještě že základní poselství evangelia je takto snadné. Stavba, která se na základu, jímž je Kristus staví, praktický život, už takto jednoduše popsat nejde.

Proto není nic jako pravidla Kristova. Není nic jako morálka Kristova, etika Kristova. Je Boží Zákon, jistě. Zcela jasný a konkrétní. Zachycený písemně. Zřetelně směřující k dobrým cílům. Ale Zákon, to už Izrael měl. Jenže víceméně každý jej nějak nedodržoval. A Kristus přišel, aby v tom chaosu hledal ztracenou ovci.

Představme si to takto: Máme bratra, kamaráda, vlastní dítě – prostě někoho, kdo se zcela vlastní vinou dostal do potíží. A tím myslím velkých potíží – v malých problémech, které si lidi zavini, je lepší je nechat. Protože když někomu zcela umetáme cestu, vlastně jej obelháváme a škodíme mu. Rozmazlené děti jsou zlé děti. Ale teď myslíme skutečně ohrožení života: Potíž, která může netrvalo zničit život ba zahubit. Je nám někoho líto, i když víme, že to je idiot. A tak se snažíme věci nějak žehlit, po pravdě řečeno lžeme, jdeme proti spravedlnosti. Sami z toho nemáme dobrý pocit, ale: Nedá nám to. Nikdo to samozřejmě neschvaluje.

Kristus tohle všechno dělal beze lží. Musel také za viny druhých zaplatit na kříži. Ale že měl ze svého jednání špatnou pověst, to už je stejné, jako u nás. A že měl z toho špatný pocit, to je také stejné jako u nás. Vždyť na jednom místě říká: „Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás ještě mám snášet?“ Je to dosti podobné, jako když se vám nepovedou děti – a přece je máte pořád rádi. A nebo jako když kamarád z dětství nebo z vojny se chová jako idiot – a přece je to pořád kamarád z dětství nebo z vojny.

Co se týče toho, co jsou dobrá pravidla pro život, co platí vždy a všude, Kristus neřekl vůbec nic nového. Už v Zákoně je přece: Miluj bližního svého jako sám sebe. A je tam také: „Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš.“ Což je „milujte své nepřátele“ i „milosrdný Samařan“ jen jednu kapitolu ob Desatero. Takže tohle měl už dávno každý vědět. A Ježíš sám ostatně říká: Miluj Boha z celé své síly a bližního jako sám sebe, to už tam je. A je to tam. Takže co Ježíš řekl nového?

Technicky vzato nic. Ten rozdíl je v tom, že všechno to také dělal. Rozdíl mezi Bohem a člověkem je v praxi, nikoliv v teorii. My dnes víceméně víme, jak funguje slunce. Ale neumíme vyrobit slunce, alespoň dnes – přinejmenším by bylo velmi nepraktické to zkoušet. Naši pravnuci to možná udělají, my ne. Právě! Stejně to máme se Zákonem Božím: Teoreticky víme, jaký život jsme měli žít. Nežili jsme ho ovšem samozřejmě tak a nežijeme. Doufáme, že tak alespoň budou žít naše děti, ovšem nebudou.

A podobně, když Kristus přišel, už dávno měl každý dělat, co Kristus dělal. Teoreticky už každý věděl, co má dělat, protože to bylo v Zákoně Mojžíšově. Ale pro hřích se nikomu nechtělo. Celníci na Zákon kašlali skoro úplně; farizeové a saduceové jej obcházeli a změkčovali.

I farizeové a zákonníci teoreticky věděli, že celý Izrael by se měl obrátit. Prakticky ale znali, jaký druh lidí jsou celníci a jiní hříšníci. Možná v té nové generaci – tou se zaklíná prakticky každý – v té už celníci a nevěstky nebudou. Ale teď jsou a prakticky víme, co je to za lidi. Kristus neměl čas čekat na nějakou novou generaci. Takže když ho celník chtěl uctít, tak tam musel jít.

Žák v té době totiž živil mistra. Pokud by Ježíš odmítl pozvání – prostě nebyl mistr a on nebyl učedník. Můžeme říci: Ale vždyť Ježíš mohl říci: Nech si svou hostinu a raději obdaruj chudé. Ale to je trochu jako když žena řekne „nemám ráda řezané květiny“ nebo jako když na smutečním oznámení je: místo květin obdarujte chudé. Potíž je v tom, že někdy prostě chcete, aby si žena květinu či náušnice či co si myslíte, že by se jí mělo líbit, prostě vzala. Nebo že prostě chcete, aby na něčím hrobě ležela i vaše květina; měli jste ho rádi. Může vám storkát kdo říkat, že takto to není nutné; ale pro vás to tak musí být. Proto se lidem prostě musí vyjít vstříc.

Ježíš tam tedy šel. Jak se tem cítil, ví on sám. Inu, představme si sami sebe na hostině, kterou nás chtějí uctít děvky a kolotočáři. Může to být svým způsobem zajímavé, také to může být učiněné peklo. Jak se tam Kristu líbilo, není úplně to podstatné – stejně tam jít musel. A když už tam šel, nemělo smysl, aby dal všem hned na začátku najevo: Jste pod mojí úroveň. To by tam přece vůbec nemusel chodit.

Zůstávají dvě věci: Někoho zachraňovat, hledat ztracenou ovci, z toho obvykle kouká ostuda jak Brno. Jediné, co se dá dělat je, nedat ostudě pravdivý základ, zůstat čistý v úmyslech i činech. Lidem to ovšem vysvětlit nelze.

Druhá věc, kterou Kristus neříká napřímo – prostě protože se to v tu chvíli nehodí – je, že hřích je dost rozšířená věc. Farizeové sice neokrádají lidi jako celníci ani nepordávají svoje tělo jako nevěstky – ale zároveň, jak víme, učí, jak se vyhnout péči o své staré rodiče. Kristus od počátku káže: Všichni zhřešili a já jsem tu pro ty, kteří zhřešili. Pokud máte pocit, že jste bez hříchu, mě nepotřebujete. Lidé dnes říkají: Nechodím sice do kostela, ale nekradu atd. Po pravdě řečeno, je to to samé jako říci: Chodím do kostela, ale kradu. Není v tom moc rodzíl. Kdo porušil jedno přikázání, porušil všechna.