Nečetli jste, co udělal David, odpověděl ježíš některým z farizeů, kteří měli námitky. Jenže právě: Jak to, že to David udělal? To byly chleby, které nesmí jíst nikdo, jen kněží. Rozmyslel si snad Bůh svůj předchozí příkaz, že předkladné chleby smějí jíts jen kněží? Pak by si ale mohl rozmyslet i jiné věci. Třeba i to „Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.“ Třeba i o tom by mohl usoudit, že je třeba se teď na věc dívat jinak. Nebo, nebylo to ustanovení od Boha, ale jen od lidí. Tak to se zase můžeme zeptat, zda třeba ono „milujte se navzájem“ není nějaká dobová nálada. Jak začneme Písmo takto rozebírat, rozlišovat v něm dočasné a věčné, lidské a Boží, nezbyde z něj nakonec nic. Kdo jde takovou cestou, je blázen.

Ne. To ustanovení o posvátných chlebech mělo dobrý smysl. Jistě si pamatujete na slova apoštola: Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Každý dělá něco. Je lidsky pochopitelné, že kdo se od rána do večera namáhá na poli, už nemá moc sil na přemýšlení o Bohu, o spravedlnosti, o smyslu života. Přesto je všem známo, že člověk musí přemýšlet o smyslu věcí, které dělá. Jinak se chytí do pasti. Jinak buď bude hromadit majetek a když nějaký nahromadí, bude chtít víc a pak zase víc a tak pořád. Nebo, na druhou stranu, bude jen dřít. A po celodenní dřině se opije nebo oddá nečemu jinému, co mu přinese okamžitou úlevu. Jen proto, aby zas druhý den mohl dřít. Ne, člověk potřebuje vědět něco o smyslu své námahy a všeho, co musí dělat. Proto měl Izrael kněží, aby přemýšleli o Zákonu. A ti zase neměli jinou obživu než to, co sedláci přinášeli jako oběť Bohu – většina obětí totiž skončila tak, že je snědli kněží a nebo obětník spolu s kněžími. Jedni dávali oběť Bohu – druzí věděli, že žijí jen z těchto obětí. Že sice mohou vědět opravdu mnoho o Bohu, o smyslu života atd. Ale při tom všem, co vědí, by sami o sobě zemřeli hlady. Tak jedni druhé navzájem potřebovali a bylo dobře, že ty svaté chleby nesmí jíst nikdo, než ti kněží.

David byl především voják. Nebo, když se na to podíváme jinak, David byl takový sportovec – porazil toho soubojového západníka z Gatu, Golijáše. Zkrátka, byl to takový šampion Boží, člověk akce. Mimo to nám ale zanechal mnoho velmi hlubokých žalmů. Na tom vidíme, že i voják nebo sportovec nebo sedlák nebo třeba instalatér může být zároveň dobrý básník. A nakonec zase kněz může být i celkem dobrý voják, běžec nebo třeba truhlář. Není to tak, že by lidé byli ze samé své podstaty, každým kouskem své duše jen to, co dělají. Spíše je to tak Bohem určeno, že jeden má považovat za svou povinnost hlavně to, jiný zase to. Farář může třeba umět dobře běhat – ale nemusí to umět. Musí hlavně rozumět bibli. Policista zase může rozumět dobře bibli – ale nemusí to umět. Zato musí umět dobře běhat, aby chytil zločince.

David tehdy prchal před Saulem. Kterého měl rád, kterému byl věrný. Dočkal se odsouzení k smrti, ačkoliv jako vojevůdce Izraele vykonal mnoho dobrého. Davidovi se stala velká nespravedlnost. Měl snad proto zanevřít na Boha? Ne. Právě od Boha čekal zastání a tak si s čistým svědomím vzal ty posvátné chleby. David celou dobu dělal to, co kněží učili. Proto v tu výjimečnou chvíli mohl mít s nimi podíl.

A stejně jednají i Ježíšovi učedníci. To jest, v důvěře. V důvěře, že Bůh jim vidí do srdce. Že stejně jako oni vidí, že při svém úkolu neměli čas si napéct den předem. V důvěře, že jako pro ně není vymnout z pár klásků zrní skutečná práce, tak Bůh to tak také rozeznává. Oni se v den neodpočinku nevydali lovit ryby nebo orat pole nebo stěhovat nábytek. Oni věří, že na ně Bůh nečíhá, kdy udělají chybu.

Ne všichni farizeové jim vyčítali jejich jednání. Tudíž, někteří asi chápali, že vymnout páz zrnek z klasu je něco jiného než umlít pytel mouky otáčením stolikového mlýnského kamene. Ti, kteří jim jejich jednání vyčítali, byli rpávě ti, kteří v Boha důvěru neměli. Kteří si říkali: Jednejme tak, aby nám naše skutky zajistily klid od Boha. Abychom mohu na soudu mohli říci: Kde je jaký zákon, který jsme přestoupili. Všechno děláme správně, dej nám pokoj.

A o to právě jde v dnešním příběhu: Člověk má věřit, že Boží přikázání jsou k jeho prospěchu. Ne, že jsou na něj připravena jako past. Kristus řekl: „Syn člověka je pánem nad sobotou.“ Ne proto. aby sobotu zničil, zrušil. Aby vzal člověku ten jeden jediný den, kdy může být se zcela klidným svědomím nečinný. Je naopak tím Pánem, který říká: Dnes ti nic nehrozí. Ne vždy mohu schválit, co děláš – dnes to ale schvaluji. Sám Syn člověka je totiž dokonalý šabat, dokonalé odpočinutí. Jemu se vyznávají všechny hříchy – protože jen on je také může odpustit. V něm Bohu důvěřujeme. Amen