Má smysl doufat a naděje se splní. Takový je smysl Ježíšových blahoslavenství. Na veliké pláni, která se před Ježíšem, obllopeným učedníky, otevřela, se tlačilo, tísnilo mnoho nemocných tělesně, duševně – ba o ďáblem posedlých. A skutečně mnoho jich bylo uzdraveno. Čteme, že jeho moc uzdravovala všechny, kterým se podařilo ho dotknut. Přitom vážná nemoc, tak vážná, že na ni člověk pořád musí myslet, že se jí trápí, bývá vážná právě proto, že ji většinou nejde vyléčit. Zlomená noha – to je legrace. Ležíte si v nemocnici, loupete pomeranče, co vám donesla rodina, běhají kolem vás sestřičky. A když se vrátíte, ještě se vám všichni podepíší na sádru. Lehká duševní porucha, jako třeba strach z výšek, hmyzu atd. – ěco takového má kde kdo a je to vlastně zábavný rys povahy takového člověka.

Žádná nemoc není zdravá, jak říká moudré úsloví. Ale u mnoha nemocí a neduhů je stonání skoro příjemné. A to proto, a to je zásadní, to proto, že to za pár týdnů či měsíců bude zase dobré, zas jako dřív – a už se na to tešíte. A máte čas si i tak trochu plánovat, jaké to bude, až budete zdraví, ale vlastně to tak, skoro až příjemně, odkládáte. Konec konců, u lehkých duševních nemocí, jako třeba poruchy nálad, si dušelékaři v nedávné době lámali hlavu s tím, aby pacientům po některých lécích nebylo veselo až příliš a tedy včas poznali, že léčba je u konce a je třeba se vrátit zpět do života.

Zkrátka, se zlomenou nohou nebo slabší psychikou za Ježíšem soudný a zbožný člověk nechodí. Takové věci umí nějak pospravit každý doktor. Je správné a žáduocí modlit se za práci lékařů a žehnat jim. Je však opovážlivým pokoušením Boha léčit např. zápal plic pouze modlitbou. Za Ježíšem nechodili lidé s běžnými problémy.

Za Ježíšem chodili jen lidé, kteří neměli žádnou vyhlídku, že to za čas bude zase dobré.

Například posedlí ďáblem. Silně pochybuji, že z nás, kdo zde sedíme, kdy kdo posedlého viděl. A i kdyby se někdo takový našel, silně bych o tom pochyboval. Pár mých kolegů se sice podle všeho s takovým případem setkalo – nemám důvod tomu nevěřit. Ale soudné, pokorné a vůči Bohu vděčné je říci, že takové věci se v našich krajích v našem čase téměř nedějí. Písmo je však ve všem pravdivé a zcela srozumitelné – a tedy jistě existuje i posedlost démony; je to však ponejvíce záležitost jiných míst, nebo časů. A to musíme vědět, pokud máme pochopit Ježíšova blahoslavenství, která budou následovat. Za Ježíšem chodili lidé s problémy tak obtížnými, že už je dnes ani téměř neznáme. Věci, které se prostě řešit nedají, nemoci, které se prostě léčit nedají, vyléčil. Vždyť později vrátil zrak od narození slepému a dokonce vzkřísil z mrtvých Lazara.

Pozorně poslouchejme: Ježíš vyhlašuje svá blahoslavenství proto, aby se každý, kdo jej slyší, dokázal cítit jako ten člověk se zlomenou nohou: Jako ten, kdo celkem s jistotou předpokládá, že to za čas bude zase dobré. Tak se všechno snáší lépe, když víme, když si aspoň dovedeme představit, že tak to nebude napořád.

A bude potřeba mnoho snášet. Spatřili jsme dnes Ježíše, jak se před ním, za kruhem jeho učedníků, otevírá velká pláň, plná lidí, kteří se ho chtějí aspoň dotknout. A uvažujme: Má před sebou asi tři roky života. Čistě technicky, kolik nemocných z Izraele a okolí může za tu dobu uzdravit? I kdyby nedělal nic jiného? kdyby žil ještě padesát let, nepřijde za ním celý svět. A bude to jen pár generací, které zasáhne.

Ale jeho slova, jeho slova vysvobozují nás a ospravedlňují i generace proroků a věrných před jeho příchodem. Naděje, která s Kristem přichází, je pevná a jistá naděje, která bude trvat až do konce světa, kdy přijde její naplnění. Není to naděje pro jednu generaci. Generační naděje mají sklon selhávat a skoro každá generace si o sobě myslí, že je ta podvedená. Naděje v Kristu však platí bez ohledu na čas.

Ježíš začíná řečí k chudým. To se dnes zdá až protivné. Protože i dosti bohatí se dnes rádi staví chudými. Zlé je, když se takto staví křesťan. Protože pohan aspoň neví, komu vděčí za své bohatství, protože jeho mysl i srdce je zatemněno. Ale křesťan zná svého Pána, ví, kdo mu dal, co má. Přesto skoro neslyšíte křesťana, který byl řekl: Bůh mi dal bohatství a děkuji mu za to, nic mi neschází. Řekl bych, že mnoho křesťanů se staví chudými, aby si mohli přivlastnit i toto blahoslavenství. Aby jim náhodou nic neuniklo. Kristus přitom žehná i jiným, než chudým a s tí by se mohli ti, co chudí nejsou, spokojit a nebýt chamtiví. Stavět se chudým a nebýt je velké pokrytectví, dnes snad to nejběžnější.

Ze skutečné chudoby se dá těžko vyváznout. Je svým způsobem dědičná. Když by chudý pátral po svých předcích, většinou žádného hraběte nenajde. Když se chudý vyšvihne nebo boháč upadne do chudoby, je to výjimka, které si lidé všímají a dlouho o ní hovoří. A když přijde nějaký převrat, za kterým obvykle stojí masa chudých, nahoru se jich vyšvyhne jen pár – protože míst nahoře je jen pár – a pro ostatní se toho moc nezmění. K chudobě vede mnoho věcí: Nejčastěji málo ostré lokty – to je sympatické, ale také smutné. Ale také to může být přílišná opatrnost, malá nápaditost, tvrdohlavost – mnoho věcí, které se dědí. Můžete být zkrátka docela fajn, můžete mít krásnou ba hlubokou duši, ale zrovna se to netrefuje do toho, za co by někdo chtěl zaplatit. Řekl bych, že taková chudoba, chudoba, kdy člověk prostě nezapadá do toho, co by lidé chtěli koupit, si blahoslavenství zaslouží nejvíc – protože takovou chudobu žádná doba ani režim nevyřeší, tak tu vždy bude.

Ježíš dále promluví k hladovým. Buďme čestní a přiznejme, že hlad je pro nás, už dlouhá desetiletí, něco naprosto neznámého. Snad jen ti nejchudší, pokud jsou opravdu špatní hospodáři, koncem měsíce hladoví. Naprostá většina z nás neví, co je hlad, podobně jako nevíme, co je to posedlost ďáblem. Není k tomu co dodávat. Snad jen velmi pokorně, že hladu se mohou trochu podobat jiné naše potřeby někde mezi tělem a duší. Někdo se nedočká něhy, protože mu chybí patřičná roztomilost či přitažlivost. Někdo nezažije vítězný pocit z úspěšné tělesné, nebo zase duševní práce nebo ze soutěže v tělesné či duševní zdatnosti – protože na to prostě nemá. Nikdy jsem nic nevyhrál – to říká docela hodně lidí. Ale zůstaňme při zemi – tohle není hlad v pravém smyslu. Sluší se mlčet o tom, co nás netrápí, pokud nemáme jasný použitelný plán a vůli skutečně hladové nasytit. Jinak jsou to jen řeči.

Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. – To je, myslím, už daleko pochopitelnější. Přitom není zrovna málo lidí kteří nikdy nepláčou. Tedy, ze sdrce. Plakat na efekt umí kde kdo, protože slzy sjou mocná zraň. Čtu zde však: Není dobré pro duši, umět se srovnat se vším. Není dobré pro duši vše snadno opouštět, nad ničím nelitovat. I Kristus, Pán Všehomíra, plakal nad Jeruzalémem, že se neobrátil. Plakal i, když zemřel Lazar, i když ho pak vzkřísil. A co vždy rád opakuji: Opravdu ze srdce mají lidé rádi spíše smutné písně. A opravdu dobré básně jsou hlavně o nešťastné lásce. Sice myslím platí, že muž by, na rodzíl od ženy, neměl plakat na veřejnosti nebo před rodinou, kromě opravdu vážných chvil. Ovšem pokud si člověk nikdy nedovede připustit k srdci smutnou část pravdy o světě, nebude mu přístupná ani ta radostná, ba veselá; ta nová pravda evangelia. Usuďte jen z toho, že nejvíce smyslu pro humor mívají lidé, kteří už své zažili a kterým ani smutek není cizí. Kdežto lidé vždy neochvějní se také málokdy od srdce zasmějí.

Naposled Ježíš promluví o pronásledování pro víru – a to už si dnes u nás také pomalu nepamatujeme. Jistě, obrátit se na víru vám může způsobit mnoho nepříjemných chvil v rodině i mezi přáteli, lidé k vám mohou mít nedůvěru a vést hloupé řeči. Ale to zase není žádné pořádné pronásledování. Lidé ve většině nemají církev rádi, často ji přímo nenávidí, ale zatím nic nepodnikají.

Přesto, ta slova jsou pro nás užitečná a jsou velmi současná. Není jistě rozumné lidi dráždit a provokovat za každou cenu. Ale také nemůžeme své kázání, své svědectví a jednání založit na přání, aby nás měli všichni rádi. Protože platí: Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům. My máme především hlásat pravdu. Jestli nás za to lidé budou mít rádi, to se uvidí. Možná budou, možná nebudou.

Možná ano, možná ne. U Ježíšových blahoslavenství však žádné možná není: Vaše je králosvtví, budete nasyceni, budete se smát – máte hojnou odměnu v nebi. Ne hned, teď se to zdá zadlouho. Ale život nakonec tak dlouhý není. Chudý, hladový, plačící a odstrčený ať smýšlí jako ten muž se zlomenou nohou: Takhle to není napořád.

Možná ano, možná ne však myslím platí u Ježíšových zlořečení. Kristus přišel zachránit, nikoliv zatratit. Že se má na co těšit ten, kdo je na tom zle, je bez diskuze. Ale kdo už všechno má – a přece není spokojený, přece se staví chudým – tak kdy bude spokojený? A kdo je nasycený, má ještě vůbec na co chuť? Nemusí se nakonec už do jídla nutit a vymýšlet bizardní pochoutky – všimněte si, jak moc se v našem čase lidé předhánějí znalostmi o jídle. A kdo se směje – směje se proto, že umí také plakat, a nebo se směje každé hlouposti? Chudák jasně ví, na co se těší. Ale kdo všechno má a přesto viní Boha a všechny kolem, že má ještě málo, může se dočkat něčeho dobrého?

Kdo je však bohatý, kdo se dobře najedl, kdo se má proč smát – má proč děkovat Bohu, má i kde brát sílu ke shovívavosti a velkorysosti k druhým lidem. Může nastavovat druhou tvář a občas někomu půjčit a nežádat zpět – protože má peníze. A takový bude také blhoslavený, protože je jinde psáno: Blahoslaveni čistého srdce, neboť oni uzří Boha. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Amen