Člověk by měl vědět, co by se muselo stát, aby byl spokojený. Měl by dokázat říci: Když se stane to a to, slibuji dopředu, že si už na nic nebudu stěžovat.

Ale mnohý z nás, třeba ne každý z nás, ale mnohý z nás by se zdráhal toto říci. I když samozřejmě s mnohým jsme nespokojení a mnohé bychom si přáli. Ale chceme si nechat zadní vrátka. Co když se věc splní a já stejně potom nebudu spokojený?

Pak se ale můžeme zeptat, proč je člověk vůbec nespokojený teď. Kdyby se věci změnily, stejně bude nespokojený s něčím jiným. A když se mu přání splní, stejně nebude spokojený. Proč si tedy vůbec přeje změnu? Proč vůbec má to přání.

Mnohdy tedy ve skutečnosti ani úplně nestojíme o to, aby se něco změnilo nebo aby se přání splnilo. Potřebujeme jen nějaký důvod k nespokojenosti. Sám na sobě to člověk hůře poznává, protože obelhat sám sebe je snadné. Už lépe to dovedeme rozeznat na druhých: Časem rozeznáme, že někdo by nebyl spokojený, ani kdybychom mu ve všem vyšli vstříc. I kdybychom snesli modré z nebe, nebude vděčný. Svými stížnostmi a požadavky proti nám prostě hledá záminku. Vadí mu na nás něco jiného, než říká. Ale pravý důvod jeho nepřáteltví vůči nám nemůže říci. Třeba by ho nemohl obhájit, protože je to důvod nesmyslný nebo nemravný. Proto je třeba najít zástupný problém. A po něm další. A tak stále.

A stejně je tomu před Bohem. Když by člověk před Bohem upřímně řekl: Dal jsi mi vše, co jsem si přál, nic mi neschází – a některé žalmy a modlitby v Písmu ovšem tohle říkají – když tedy člověk Bohu řekne: Mám všechno ke své spokojenosti, pak se ale musí zeptat sám sebe: Proč tedy vůbec hřeším? Proč když sám se mám dobře, jiným radost kazím? Proč, když sám jsem už dobré dostal, nyní nedělám dobré. Nekonám, co mám konat. A člověk by zjistil: Je ve mě něco prostě a jednoduše zlého, na co si musím začít dávat pozor. Nemohu věřit všem popudům svého nitra, musím se někdy přemáhat, učit se nad sebou vládnout. A to je velmi nepříjemné zjištění a ovládat různá hnutí své duše je také spíše nepříjemná činnost.

Proto se člověk raději sám sebe vidí jako chudého, strádajícího, ublíženého. Nemůže dát, sám nemá dost. Nemůže být laskavý, sám má hořko v duši.

Kristus osluvuje obojí – jak ty skutečně chudé, tak ty, kteří se za chudé jen sami pokládají. A říká: Naplnění vašich přání je zaručeno. Já je zaručuji. Budoucnot už je vaše. Můžeme říci o někom, že je chudý, když dnes nemá nic, ale zítra má sdědit milióny? Nebo můžeme říci, že je pohrdaný ten, kdo dnes nikdo nezná ale zítra obdrží vyznamenání před televizními kamerami? Nebo má důvod k pláči ten, kdo je dnes sám, ale zítra za ním má přicestovat celé rodina a všichni přátelé a už zůstat? Nemůžeme to říci, už teď je jasné, že se stav takového člověka za chvíli změní.

Proto: „Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.“ Vaše bolest už vás nemusí nutit působit druhým bolest. Nespravedlnost, která se vám stala, už z vás nemusí dělat nespravedlivé. Protože vaše bolest není nastálo, ale jen do času. A nespravedlnost není věčná, trvá jen teď. Ať je vaše strádání jen domělé nebo skutečné, ani tak ani tak není už důvodem působit strázně druhým. Není už důvodem, proč nekonat činy laskavosti a vlídnosti.

A dobře to Kristus řekl, sice blaze vám chudí. Blaze vám, kteří si připadáte chudí. Protože přeci jen, pokud člověk nemá vyloženě hlad a nespí na ulici, je težké přesně říci, kdo už je chudý. Protože lidé chudobu a bohatství většinou jen srovnáváním s druhými. Takže kdo nám přijde v jedné zemi nebo v jedné době chudákem, s tím samým majektem by byl v jiné zemi či jiné čase boháčem. Kristus však říká: Blaze tobě, pokud víš, co ti chybí. Pak jsem tu pro tebe, něboť jsem Ten, který dává, který nasysuje, který utěšuje pláč, který uděluje důstojnost a uvádí do slávy.

Po blahoslavenstvích přicházejí běda. Jsou to děsivá slova. Aby na nás ta běda nedopadla, stavíme se chudší, než jsme. Naříkáme si, i když bychom nemuseli. To není moudré. Nejsme to přece my, kdo rozsuzuje, kdo je bohatý, nebo kdo má důvod se smát atd. Bůh je přece na tím soudcem; mnoho nepomáhá, když jsme něčím sami před sebou, ale ne pře Bohem.

Biblická běda však v naprosté většině zaznívají pro dobro člověka. Aby běda sám nad sebou slyšel a napravil se. Vždyť sám Ježíš řekl: Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.

A tak těm slovům můžeme rozumět takto: Máš o trochu více, než jedny šaty a střechu nad hlavou? Jídáš jídla, která dávají víc než pouhé utišení hladu? Již se ti dostalo potěšení v tomto světě. Neslibuj si nic od toho, když si postavíš větší dům, koupíš lepší vůz, vypátráš recept na lepší pokrm či se vydáš na výlet do cizokrajnější země. Potěšení se již nebude o mnoho zvyšovat, když už ses jednou zbavil nouze. Jakási studie ukázala, že pocit stěstí se nějak zvyšuje až k nějakým třem stům tisíce měsíčně příjmu (což je stále neuvěřitelně mnoho peněz), ale od této chvíle už ne. Potěšení v tomto světě má celkem jasný strop. A když ho člověk dosáhl? A když už je zcela jasné, že už nic víc nebude? Že tohle už je všechno? To je zoufalé! Běda v takové chvíli.

Rozumím tomu tedy tak: Když se zbavíš nouze, když se zbavíš velkého trápení duše, v kterém jsi proplakal den i noc, když vyvázneš z hanby či bezvýznamnosti a lidé ti vzdávají jakousi základní úctu, když se ti potěšení dostalo, tehdy mysli na toto: Už bych teď správně vůbec neměl hřešti. Už bych se neměl na nikoho utrhovat, nikoho snižovat, nikomu se posmívat. Už bych neměl zanedbávat své povinnosti, to, co ode mne všichni čekají. Teď bych měl být bez hříchu, nemám k němu důvod, žádná nouze mě k němu netlačí. A přece takový nejsem. Přece dál hřeším a nekonám, co mám konat – a to ze své zlé vůle. Proto se nade mnou smiluj, Spasiteli, hříchy mi odpusť a za hřích mne netrestej. A buš tráží mých úst, buď stráží mých rukou a nohou, dávej mi nad zlým zvítězit. Od tebe jsem přijal vše: Zajištění těla i radost duše, od tebe je má vážnost před lidmi. A já, který jsem vše přijal, přesto nekonám ani to málo, co se ode mne čeká, úplně bez vad a chyb. Jsem před Tebou jen dlužníkem – dej Pane, abych jím nebyl. Abych chodil podle tvého zalíbení.

Mám tedy za to, že nám platí jak ta slova útěchy – Blaze vám – , tak ta „Běda“.

Blaze nám, protože našemu tělu i naší duši v tomto světě různé věci chybí. Ať zdraví, ať pokoj na duši či chuť do života, ať úcta u lidí či lidská blýzkost. Ale Kristus je ten, který dá nakonec toto vše těm, kteří v něj věří.

Ale i běda nám, protože se nám zase v mnohém potěšení dostalo, ale my jsme se přece nestali laskavějšími nebo svědomitějšími ve svých úkolech. Přání se splnilo a my se přece nezměnili. Jako bychom na větší potěšení, na království už nečekali. Napravujme své nedostatky a své cesty a čekejme na tu radost bez konce! Amen