Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. neděle po Zjevení Páně.

1. čtení: Jeremjáš 6, 16–23

2. čtení: Lukáš 6, 39–43

Mnohokrát jsem na setkání duchovních a jiných podobných setkáních zažil, že ten, kdo měl přednést nějakou přednášku, začínal slovy: Moc jsem si to nepřipravil. Ale pak vždy, vlastně dosti překvapivě, o věci stejně třeba hodinu přednášel. A jindy zase, jaksi z opačné strany, slyšel jsem v různých rozhovorech větu: Já jsem jenom hloupá ženská, ale tohle vám řeknu: … Přemýšlím, proč se člověk domnívá, že když se na něco nenachystal, přece pokládá za přínosné o tom hodinu mluvit. Nebo proč si někdo myslí, že do něčeho vnese světlo, když se sám pokládá za hloupého. „Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy?“

Takové věty se neříkají jen ze zdvořilosti. Lidé si většinou dovedou uvědomit, že nějakou otázku jen zběžně nahlédli. Že jsou o ní celé knihy, z nichž jednu oni jen zběžně prolistovali. Lidé si dovedou uvědomit, když kolem nich dva třři lidé s velkým zaujetím o něčem rozmlouvají, ale oni jim vůbec nerozumí. Každý z nás asi někdy něco takového zažil. Ale i když víme, že bychom věc mohli studovat roky – ale nestudovali jsme ji, i když víme, že se v roizhovoru moc nechytáme, přece se nemůžeme zbavit dojmu, že náš pohled na věc bude jaksi zázračně správný a přínosný. Možná jsme toho tolik nanastudovali – ale prostě to cítíme. Vkládáme do odpovědi kus sebe. A sama sebe přece opravdu prožíváme. Přece není nic skutečnějšího než naše pocity a dojmy. Cítíme, jak dýcháme, cítíme pohyby ve svých vnitřnostech, můžeme nahmatat své vlastní ruce atd. Tudíž úplně zásadně se mýlit nemůžeme, přeci.

Trám ve vlastním oku konec konců člověk skutečně úplně nevidí. Ten Ježíšův příměr děsí. Vždy jsem si při slyšení tohoto dopobenství představil člověka, který má do oka zaražený trám osm krát osm, což musí hrozně bolet. Ale tohle nebolí. Ve skutečnosti jde o jedoduchou věc: Čím je věc bližší oku, tím je větší. Když si dám takhle před oko prst, zakryje mi třeba tři z vás, jako by měl na šířku metr a půl. A samozřejmě tříska na panence podobným zůsobem bude široká jako trám. Ale! Když tříska leží přímo na zřítelnici oka, i když ho veklou část zakrývá, pořád kolem ní proniká dost světla na to, aby ji už člověk zase vůbec neviděl. Pozná, že vidí hůř, ale tu třísku skutečně nevidí. Ale stejnou třísku u druhého vidí úplně ostře. A vidí, že ta tříska zakrývá skoro celou panenku. Jak ten člověk může vůbec co vidět, ptá se sám sebe.

Člověk si stejně tak dovede uvědomit, že o něčem ví dost málo. Ale to málo, je přesvědčen, je určitě správně. Že má člověk do nečeho zázračný vhled si obvykle uvědomí ve chvíli, kdy slyší názor, se kterým nesouhlasí: „Sice o tom vím málo, ale co vím, že je to určtitě jinak, než jak říká tenhle pán.“

Předminulé století odrazuje bezmeznou důvěrou ve výzkum a průmysl. Minulé století odrazuje bezmeznou důvěrou v politické programy. A o dobách, které už ovšem nikdo z lidí nepamatuje se říká, že v nich lidé měli zcela omezený náboženský pohled na věci. A tak většina našich současníků nabyla dojmu, že nejlepší je mít ve všem povrchní znalosti a vlastně nic pořádně nezastávat – protože lidé, kteří se do něčeho hluboce ponořili tím mají omezený rozhled. Někdo má jasnou představu o státu – ale to je přece tím, že je to pravičák nebo levičák. Někdo má jasnou představu o medicíně – ale samozřejmě je jeho pohled omezený, vždyť je to doktor, vystudoval to a živí se tím. Někdo má jasný náhled na věci víry – jak by ne, vždyť je to fanatik.

Ale jak lidé o ničem raději nic nevědí, jak raději ničemu nevěří, cokoliv se děje si také nemají kam zařadit. Zbývá jim jenom dojem a intuice. Zbývá jim vlastně jenom to, co je jim vrozené, jak jsou geneticky nastavení. Někomu ukážete fotku bosých dětí – a už ho máte na své straně. Už je jedno, proč jsou vlastně ty děti bosé a kde jsou vyfocené. Jinému ukážete fotku rabiáta, rozbíjejícího výlohu – a máte ho zas na své straně. Taky je jedno, kde je to vlastně vyfoceno a proč ji rozbíjí. A celkem snadno můžete podle oblečení ba skoro i podle tělesné stavby poznat, kdo patří do které skupiny. Tedy tehdy, když se lidé neobtěžují něčím hlouběji zabývat a udělat si na něco udělat jasnější názor; jedině tak může člověk uniknout svým vrozeným sklonům.

A moudrá jsou ta slova: „Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel.“ Když vidíme chyby lidí, kteří se něčím dlouho hluboce zabývali a přece se v něčem mýlí, když tedy není dokonalé ani poznání lidí, kteří věci věnují velké úsilí – jak velký může být omyl nás, kteří o věci nevíme skoro nic? Když vidíme nepříjemného následku toho nebo onoho programu v politice – jak velká katastrofa asi nastane, když se moci ujme někdo, kdo není ani politik, kdo nemá program vůbec žádný. Když o Bohu mluví někdy nepatřičně i ti, kteří tvrdí, že ho nalezli – co rozumného o něm vůbec může říct ten, kdo tvrdí, že jej stále hledá.

Při tom všem, v čem se lidé ve své důvěřě ve vědu a techniku mýlili, přece většinu příjemnosti dnešního času jako je třeba vymícení obrny či černcých neštovic nebo tekoucí vodu máme zase díky lidem, kteří věnovali život výzkumu a vývoji, nikoliv díky lidové moudrosti našich babiček. A hrůzné politické režimy minulého století také neporazily lidé, kterým je politika jedno, ale lidé, kteří se jim postavili ve jménu jiného, stejně silného přesvědčení. A konec konců, konec náboženské zaslepenosti minulých časů obvykle nečinili lidé, kterým je všechno jedno, ale lidé, jejichž náboženské přesvědčení bylo ještě silnější, než jejich současníků. Zkuste se postavit fanatikovi se slovy: Nevím o Bohu nic, jen to vím, že ty se pleteš. V podstatě jste řekli: Nevím nic, ale poslouchat tě nebudu. Nic neslyší raději.

Smiřme se s tím, že i na nejmoudřejším z lidí lze nalézt chyby. Není dokonalých učitelů. A i my, když si dáme v nečem práci, když budeme dokonale vyučeni, stejně nebudeme bez chyb. Oč horší to však bude, když si s ničím práci nedáme. I když o věcech přemýšlíme, řekneme někdy hloupost. Oč horší hlouposti asi říkáme o věcech, o kterých ani nepřemýšlíme. Nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. Amen