Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. V orientálních zahradách podobných těm v Ježíšově době prý trní rostlo blýzko fíkům a hloží vinné révě. Ostatně i dnes třeba v neudržovaných aleích podél cest uvidíte trní a strom protostlý dohromady. Šmátráte pak mezi větvemi a lístky, až nahmátnete plod. Poznáte dorbý plod, ale není jasné, z čeho jste ho vlastně utrhli. Oči vám v rozeznání moc nepomohou; jen rozum vám říká, že jablko na trní určitě nevyrostlo. A také ten strom sám krom toho, že je trním prorostlý, s ním nemá společný nejen plod, ale ani větve, ani oběh mízy, ani kořen.

Ježíš ve svých přechozích slovech varoval před ukvapeným posuzováním druhých. Tím ale neřekl, že nejde rozeznat dobrá a zlá slova, dobré a zlé skutky. Ježíš neřekl, že nelze posoudit slovo či skutek jako dobrý, či zlý. Ostatně, člověk z jeho minulého podobenství vidí smítko v oku svého bližního a trám ve svém vlastním oku nepozoruje. Ale to smítko v oku jeho bližního skutečně je. Není vymyšlené, není to zrakový klam.

Setkáme se přitom běžně s tím, že některým lidem je dovoleno více, než jiným. Možná pro nějakou jejich zásluhu, možná pro jejich jiné dobré vlastnosti. Zvláště v naší zemi a v našem prostředí se například o někom s mírným úsměvem říká: Je od rány. Takový člověk pak má nějaké záhadné právo druhé urážet, mluvit s druhými úsečně či panovačně. Ale že jindy dělá něco dobrého, že má jiné vlastnosti dobré, neznamená, že takové jednání není zlé. Neznamená to, že se takové jednání má přecházet či omlouvat. Neznamená to, že nvyrůstá ze zlého kořene. Dobrý strom nemůže vydávat zlé ovoce. A obdobně jistě, některým lidem se zase nepřizná nic dobrého, i když toho dobrého ovoce lidé užívají.

Ježíš svým varováním před soudem nad druhými neřekl, že se tím rovnou ruší veškerá spravedlnost. Neřekl: S člověkem je to těžké, nejde ho soudit. Člověk nemůže posoudit člověka – ale to neznamená, že člověka nemůže posoudit Bůh. Přitom lidé mají často sklon omlouvat zlé jednání druhých proto, aby si sami otevřeli zadní vrátka pro podobné jednání u sebe. Když to nebo ono neodsuzuji, mohu to časem udělat také. Když to nebo ono neodsuzuji, sám za to nemohu být odsouzen. Ne, zlé vždy vyrůstá ze zlého kořene. Je lépe být shovívavý spíše k tomu, co mne samého nepokouší. Jako Bůh, který sám není pokoušen ke zlému a přece je odpuštějící. Moje zlo nepřestane být zlem, když mi ani u druhých nevadí.

O ovoci, o slovech a činech, můžeme vždy říci, zda jsou dobré, nebo zlé. A jsou takové za všech okolností. Někomu můžeme říci zlé slovo, protože jsme třeba unavení či velmi zneklidnění. Pořád to ale je zlé slovo. A stejně tak třeba ke krádeži může vést člověka bída. Ke smilstvu osamění. K rouhání beznaděj. A tak dále.

A přece ty věci zůstávají stále zlé. Ostatně, ani to, co k nim vedlo, co k nim člověka dotlačilo, není přece dobré. I bída, osamění, beznaděj, úzkost a vyčerpání jsou přece zlé věci. Zlé stromy, které vydaly zlé ovoce.

Z toho tedy zaprvé plyne, že by člověk měl dávat pozor na svá slova a na své jednání zejména tehdy, když se mu zle vede. Bída a trápení nám sice jistě dávají poznat mnoho pravdivého o tomto světě. Když máme pocit, že je svět zlý, že lidé jsou zlí, nejsme příliš daleko od pravdy. Ale je to zase jen poznání zla. Z toho nejde udělat o mnoho víc, než že zlé sami nějakým způsobem zopakujeme. Špatný strom nemůže vydávat dobré ovoce. Člověk nemůže čekat, že od něj vzejde mnoho dobrého, když je zrovna úplně na dně. Na dobré činy i dobrá slova je mnohdy třeba nabrat alespoň trochu sil.

Ježíš na konci mluví o domu s vykopanými základy. To můžeme vyložit i tak, že člověk se má cvičit v dobrém ještě za slunných dnů. Ještě dokud je mu dobře. Pokud nejsme zvyklí se modlit, když se nic neděje, těžko vytrváme v modlitbách, až bude zle. Když nejsme navyklí mluvit s lidmi mile v době, kdy s nimi nemáme spor nebo kdy nejsme utahaní, těžko zachováme míru ve chvílích napětí a sporů. Život člověka není úplně jako když rytíř v jedné vypjaté chvíli zabije draka nebo jako když se hrdina vrhne pro tonoucího. Spíše to, jak běžně jednáme, se stále prohlubuje, jako když kola vozů postupně vyrývají koleje do cesty. Takže časem kola sama zapadjí do těch kolejí a jinudy už ztěží jedou. Tím, co si navykneme v časech dobrých, kdy o tolik nejde, se chystáme na čas bouře, kdy půjde o hodně. Amen