Přikázání, které mělo být ku prospěchu člověka, který je plní, se v rukou farizeů stalo bičem na jiné lidi. Podobně jako minule: Když si učedníci vymnuli v dlani z klásku pár zrnek k jídlu, někteří z farizeů je stíhali, jako kdyby umleli pytel obilí. Také dnes číhají na Ježíše, zda v sobotu uzdraví. Jako by provozoval nějakou lékařskou živnost. Jako kdyby lidem vypaloval bradavice nebo vyráběl mastičku na revma. Jako by provozoval něco, co může počkat. Jako by to nebylo uzdravení člověka, který v každé hodině trpí.

Zacházejí se dnem odpočinku, jako by byl zakletý. Jako by to byl čas očarovaný kouzlem a ne den radosti. Jako by to bylo místo, kde je skryta nástraha, mina a ne místo odpočinutí. Ale co je horší, chtějí jakoby zaklít, očarovat samotného Boha pomocí jeho zákonů.

Zapomínají ale, že Zákon je určen pro člověka, pro stvoření. Nikoliv pro Boha. Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle, život zachránit, či zahubit? Bůh může konat dobré, kdy chce. A uzdravit jediným slovem člověka, který má odumřelou ruku, to není v moci člověka. Toto musel udělat Bůh. Chtějí farizeové říci, že ani Bůh nemůže s sobotu jednat? Ano, chtějí. Oni tedy ani nepoznávají, že toto uzdravení nemůže být nic jiného, než dílo Boží. Je jim to jedno: Bůh nebo člověk, zákony platí pro každého. A oni jsou ovšem vykladači těchto zákonů.

Bůh na tom místě vykonal zázrak. Ale prý ho v sobotu vykonat nemůže. Je to velmi podobné tomu, co dnes říkají mnozí neučení a bláhoví lidé: Sice že Bůh nemůže konat skutečné zázraky, že zázraky nejsou možné, protože by přece Bůh neporušil své vlastní přírodní zákony. Proč by nemohl? Boha rozhodně neváží pravidla, která dal světu. Dal je světu, ne sobě. On byl přece před stvořením, on byl, když světa ještě nebylo. Když mohl svět stvořit pouhým slovem a pouhým slovem ho může obrátit v prach, těžko ho budou vázat pravidla toho světa.

Někdo může říci: I v tom přikázání samotném přece je: V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. I Bůh přece dodržuje den odpočinku. Ale tak to není. Bůh může odpočívat. Ne že musí. Už ve zprávě o stvoření se dozvídáme: Bůh je v klidu. Když učiní nebesa a zemi, nemusí je neustále rukama držet pohromadě, aby se mu nerozpadli. Nemusí je stále obcházet a úzkostně hlídat. Nebo když pták snese vejce, Bůh na něj nemusí dýchat. Nemusí ptáče vytánou ze skořápky a učit ho létat: Na to učinil ptačí rodiče, kteří zas tuto schopnost předají svým dětem. Bůh se nemusí bát, že by něco zaniklo, když to povolal v život svým slovem. Co chce, to se hned stane. Co chce, hned dělá. A když nechce, nedělá – a nic se nestane.

Přikázáním o odpočinku dal Bůh člověku podíl na tomto pokoji. Člověk sám sobě pravý pokoj dát nemůže. Jen pokud Boha poslechne, jen pokud mu uvěří a spolehne na něj, když Bůh říká: Dnes je čas odpočívat – pak má podíl na Božím pokoji. A tak je to ostatně se všemi přikázáními: Jak by si sám člověk dal naději, kdyby mu Bůh nepřikázal: Já jsem tvůj Bůh, který tě vysvobodil – nebudeš mít jiného Boha mimo mne? Pohané, jak víme od řeckých spisovatelů, takovou naději neměli. Počítali jen s tím, že dobře nemůže být stále. Protože co jeden bůh dopřeje, druhý závidí a časem vezme. Všechna přikázání dostal člověk, aby měl podíl na Boží lásce, Božím pokoji, Boží moci. Bůh sám pro sebe přikázání nepotřebuje. Všechno, co přikázání dávají, má Bůh už v sobě.

Farizeové se vlastně dopouštějí čarodějnictví. Protože čarodějnictví je snaha poutat stvoření i Boha samého jeho vlastními slovy. Čaroděj se domnívá, že ovládl nějaký kód všech věcí, nějaká pravidla, kterými se musí řídit vše, i Bůh sám. S někým, kdo má pocit, že má všechno v rukou, se ale nedá nijak domluvit. Lidé se mohou domluvit jen tehdy, pokud vědí, že je nad nimi nestraný soudce. Že je nad nimi jedna pravda, kterou všichni mohou vidět. Tuto svou myšlenku mohu dokázat a každý to může vidět, tuto nemohu. Ale když člověk jen uvažuje, jakou páku může na druhého použít, když má věci promyšleny tak, že nikdy nemůže ve sporu prohrát, že se nikdy nemůže mýlit, mluvit se sním nedá.

Ježíš jim řekl: „Ptám se vás: Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle, život zachránit, či zahubit?“ A rozhlédl se po nich. A nikdo mu neodpověděl. Přitom mu někdo mohl říci: V sobotu není dovoleno ani činit dobře nebo zle! Jak my jsme si tu řekli, i tam mohl někdo říci: Přece i Bůh sedmého dne nic nedělal. Ježíš mu pak mohl dokázat, že se mýlí. Ale farizeové mu neřekli nic, aby zůstali na koni. Můžete totiž říci sebepravdivější a sebespravedlivější věc. Ale když vám na ni nikdo neodpoví, jako byste ji neřekli. Nemůžete ji dokázat, nemůžete nic. Farizeové nic neodpověděli. Kdyby odpověděli, za chvíli by se ukázalo, že se mílí. Prohráli by sice spor, ale získali by pravdu. Takto je pravda opustila a jim sice zbyla důstojnost, ale dále už nic jiného než zlost.

Ježíš od nich dochází na horu, kde se celou noc modlí k Bohu. Ten, který má moc pouhým slovem dodat moc bezmocnému, svým příkazem působí, že člověk opět vládne svou paží, přece klečí před Bohem a modlí se. Podřizuje se vůli Boží. Ti, kteří se domnívali, že Boha ovládnou jeho vlastním slovem, skončili v bezmocném vzteku. Ale moc Krista, Syna člověka, vychází z poslušnosti.

Kritus pak na hoře vyvoluje svých dvanáct aspoštolů, aby jim dal moc činit, to co on. Podobně jako dvanáct kmenů Izraele mělo na Sinaji obdržet moc k dobrému skrze Boží přikázání. Tu moc nemá Kristus jen sám u sebe, ve vlastní domýšlivosti, jako tomu bylo u farizeů. Tam moc je tam na pláni, kam k němu všichni přicházejí pro uzdravení, jako v jasném dni zřejmá před tváří Boží. I my proto hledejme svou moc ne v tom, že Bohu přikazujeme či jménem Božím lidem přikazujeme, ale v poslušnosti Bohu. Amen