Dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv. Co je na tom těžkého? Tajemství vojenského řemesla je v tom, že vojáka jde udělat úplně z každého člověka. A nikdo to neví lépe, než takový setník. Protože právě to, sice udělat vojáka úplně z kohokoliv , je právě jeho práce.

Na vojně, kde nemáte svojí rodinu, svoji postel – dokonce ani svoje oblečení, zmizí celý svět, který jste znali. Z celého světa zbyde vždy jen jedna věc. Rozkaz. Jenda věc, kterou ale musíte bezpodmínečně udělat. Jinak nepudete jíst, jinak nepudete spát, jinak neuslyšíte jediné hezké slovo. Setník vás nutí dělat jednu věc, neslituje se, nesleví vám. Dokud nezjistíte, že tu věc, rozkaz, prostě jde udělat. Nejde jít zpět, nejde jít kolem, nejde zůstat stát. Je jen cesta dopředu a vy nakonec zjistíte, že tu věc můžete udělat.

Lidé s odporem k armádě říkávají, že vojencký výcvik má za úkol odnaučit vojáky myslet. A mají pravdu. Ve válce člověk musí jednat rychleji, než myslí. V civilním světě funguje úplně stejně tzv. škola smyku. Tak dlouho se učíte na nějakém zledovatělém parkovišti rychle odbrzdit, vyřadit, zařadit, sešlápnout plyn a stočit volant, že když pak skutečně dostanete smyk, uděláte to bez přemýšlení. Až potom kousek dál někde zastavíte a rozklepete se. Ale ve chvíli, kdy auto začne klouzat a počítá se každá setina sekundy, na nic nemyslíte. Zafunguje pouze reflex.

Setníci nepřicházejí z nějaké akademie nebo vysoké školy. Vybírají se z běžných vojáků, sami prošli stejným výcvikem, jakým teď drtí druhé. Setníci, poddůstojníci, jsou vlastně jediní v celém vojsku, kteří jak rozkazují, tak rozkazy sami poslouchají. Když došlo na boj, vrhali se do něj první, aby vojákům ukázali, že žádné „nejde“ neexistuje, když přjde rozkaz. Dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv.

Když se lidé vrátí z vojny nebo rovnou z války, bývají po nějaký čas téměř zoufalí z toho, jak nerozhodní, ochablí a bezcílní jsou lidé kolem nich, kteří výcvikem neprošli. Slyšel jsem tak mluvit i vojenské kaplany, lidí bez výjimky mírné a laskavé. I když se snažili mluvit co nejvlídněji, přesto bylo patrné, jak moc je dráží váhavost, nestálost a výmluvy lidí, kteří jinak tvrdí, že se rozhodli následovat Krista. Protože oni už vědí, že jakýkoliv člověk prostě je po patřičném výcviku schopen vyrazit i přes pláň, kde ho může za vteřinu trefit kůlka. Prostě to jde a tečka. Úplně každý to dokáže. Po takové zkušenosti asi velmi blednou běžné výmluvy našich životů a zdají se velmi směšné. Když zazní rozkaz, ta věc se přece stane. Dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv.

Tak tedy věci chodí u vojáků. Nám to může být nepříjemné, můžeme se tvářit, že ten svět není, že ho nepotřebujeme. Ale to už těžko jde: Všichni voláme moblními telefony, které jsou založené na principu válečného výzkumu 40. let. Mnoho z nás používá internet, síť vymyšlenou pro komunikaci během atomové války. Většinu produ máme z atomových elektráren, vzniklých jako vedlejší produkt vývoje atomové bomby. Nic z těch věcí by tak rychle nevzniklo, kdyby někdo nedal rozkaz: Tohle potřebujeme do války a potřebujeme to hned.

Má řeč o vojenských věcech je jistě dlouhá. Ale je třeba to vše zmínit, abychom pochopili hloubku těch slov: „Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému `jdi', pak jde; jinému `pojď sem', pak přijde; a svému otroku `udělej to', pak to udělá.“ Takový svět prostě existuje, svět kde se neříká „nemůžu, nejde to“. Nemůžeme to popřít.

Někdo by namítl, že v takovém světě ale není nic lidského. Není tam cit, vztah k druhému člověku. Bohužel, a to je horší než věci zmíněné dříve, úplný opak je pravdou. Ve válce je člověk na své spolubojovníky zcela odkázán. Když už se boj rozhoří, skoro každý rychle zapomene na vlast, na ideály, na politické přesvědčení. Na obecnější věci se v tom hrozném tlaku nedá myslet. Voják bojuje jen za svoje kamarády. A tak i ten setník má otroka, na kterém mu velmi záleží, i když je to jenom otrok. A za Ježíšem jde místo něj hned několik jeho přátel, protože žádný voják není sám, ale vždycky se svými kamarády.

Co na to Ježíš? Když to Ježíš uslyšel, podivil se. Nejen pro nás, i Ježíši přijde zvláštní ten svět, kde platí „podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému `jdi', pak jde; jinému `pojď sem', pak přijde; a svému otroku `udělej to', pak to udělá.“ Protože takhle normální svět nefunguje. Když se vojáci vrátí do běžného života, časem začnou být podobně trochu váhaví, trochu ve svých zájmech přelétaví, jako každý obyčejný člověk. Tak ve většině. Malá část z nich, která to nedokáže, skončí jako žebráci, neschopní se uchytit. Každopádně ale, ten vojenský styl života je mimo válku k ničemu. Je zajímavé, že vojáci, kteří jsou tak dobří v organizaci během válek, jsou naprosto neschopní spravovat zemi za běžného života. Ve všech zemích, kterým vládnou vojáci, panuje obrovský chaos a ani běžné věci tam nefungují.

Pořád ale zůstávají slova, která Ježíš řekl, když se obrátil k zástupu, který ho následoval: „Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli.“ A to je jediný člověk, o kterém toto Ježíš řekl. To těžko můžeme nějak přejít.

Veškerá síla vojáka je v tom, že je svobodný od samotného života. Životy bere a může o život každou chvíli přijít. Nemá domov, nemá rodinu, nepatří mu ani šaty, co má na sobě, neví, co bude za hodinu. Zbyla mu jen jeho povinnost – a ti, kteří pochodují na dotek ramene vedle něj, tedy lidé velmi blízcí – bližní. Jen poslušnost a bližní. Jaké by to asi bylo, kdyby z našeho života zbyla jen poslušnost Bohu a naši bližní? To bychom asi dokázali mnoho. Až na to, že u vojáka je základem toho bezprostřední blízkost smrti a jeho cílem je smrt. Jak je smutné, že lidé musí úplně všechno ztratit, aby nalezli ty dvě jediné věci, na kterých záleží: Mít koho poslouchat a koho milovat.

Ale tento setník uvěří, že tyto dvě věci jsou tu proto, aby zůstaly. Ne proto, aby člověk až na konci zjistil, že to bylo to nejdůležitější. Ale aby to poznal právě teď, za živa a láska a poslušnost aby zůstala. Vyhledá proto Pána života, Pána Ježíše Krista. A řekne mu po pravdě: „Pane, neobtěžuj se; vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“

A opravdu není hoden, i když postavil synagogu. Sice poznal, že láska a poslušnost jsou ty dvě největší věci, ale za jakou cenu? Nicméně, dokázal poznat toho, v němž se spojuje právě láska a poslušnost. Ne pouze láska, ale i poslušnost. A ne pouze poslušnost, ale i láska. A uvěřil v něj.

A tak zůstává postavou s největší vírou v celém evangeliu. Jiný setník pak bude první, kdo pod křížem vyzná: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ Příliš se v kázáních a vyučování nemluví ani o jednom z nich, ale co je o nich psáno, prostě zůstává.

Pro nás z toho závěrem zůstává přesně to, co řekl Ježíš, když se obrátil k zástupu, který jej následoval: „Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli.“ Tedy, že naše víra není nějak obrovský výkon. Naše víra není nějaký odvážný skok do tmy. Protože existuje svět, ve kterém lidé prostě vědí, že jediné, na čem skutečně záleží, je mít koho milovat a koho poslouchat. Nechce se tedy po nás nic nemožného, ale vlastně něco za určitých podmínek jasné každému. Lidem, kteří nemají naději. My v Kristu naději máme.

Kéž se nám každá válka vyhne velkým obloukem. A kéž také není náš život umenšen pouze na dřeň, pouze na ty dvě jediné dvě podstatné věci. Bůh nám dal k užívání naše domy, dal nám obléci se každý do šatů podle svého vkusu, dal nám i věci pro život nepodstatné, nicméně zábavné a příjemné. Pamatujme však, že největší víru měl tento setník.