Bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ To je jádro dnešního příběhu. A vůbec vše je jako by dobře připraveno na to, aby Ježíš mohl říct právě tuto větu. Jako na divadle: Je tu hlavní hrdina – Ježíš Nazaretský. Kolem něj sbor – dvanáct učedníků, družina v pozadí. Pak je tu publikum – veliký zástup, který jde s Ježíšem. Jsou tu pěkné kulisy – brána starého města s hradbami. Je tu pochmurný orchestr – plačící zástup. Je tu děsivá rekvizita – umrlčí máry. Je tu vedlejší postava, žena, jak to tak v dramatech světa bývá. Když se stane něco tragického, první otázka je na podrobnosti té události. Druhá bývá: A co jeho žena? A co jeho matka? Je tu mrtvý – obávaná role na divadle i v životě.

Je tu dokonale tragická zápletka. Rodič přežil své dítě. Jedna z věcí, které se člověk obává asi nejvíc. Když jsem byl sám dítětem, pochopitelně jsem o tomhle strachu nic nevěděl. To je vůbec hezké, že úplně malé děti se bojí spíše legračních věcí. Děsí se vysavače, lžíce s medicínou, děsí se, že přijdu o svůj bonbónek, noční tmy, chvilky samoty. Na to všechno je lehká pomoc – vysavač se vypne, světlo naopak zapne, maminka se nakonec vrátí a bonbónek taky bude – ale až po obědě.

Je to hezké, že k úplně malým dětem nedolehne nic z opravdových starostí, které ovládají svět tam venku. Dokonce snad, ani když jsou rodiče strachem celí usoužení. Je to možná přirozené, kdejaký průměrný psycholog by měl hned hotové vysvětlení, proč to tak je. Já v tom ale stejně vidím péči božích andělů, vyslaných k úkolu chránit děťátko samým Hospodinem – jako je to na takových těch obrázcích, co se věšeli nad postel, kde anděl vede děti přes chatrný most.

Když dítě povyroste, okusí první strach z opravdového světa – strach o rodiče. O ně se bojí víc, než o sebe. Na sebe naopak nedává pozor skoro vůbec, leze po výškách, vyrábí po domácku výbušniny, přebíhá ulici na červenou. A cítí křivdu, že mu ta dobrodružství nechtějí dopřát, že ho hubují, jako by mu chtěli zkazit každou radost.

Ale časem za těmi zákazy, příkazy a radami začne tušit pravý důvod. Začne tušit ten strach. Oni se o mě bojí. Byli by moc smutní, kdybych nebyl. A začne za sebe cítit zodpovědnost, kvůli nim. Začne se sám bát. A čím dál tím víc se bojí už jen sám za sebe. A tak si hledá společnost, muž si najde ženu a žena muže. A ve dvou se člověk tolik nebojí. A pak přijdou děti. A člověk se začne bát o ně. A zase dokola. A té ženě z Naim se její obava naplnila. Přežila své dítě.

A to je jen část tragédie, protože to je jediné dítě. A ta žena je vdova. Nejsou na to dva, je na to sama. A celé se to stalo ve starém orientě, kde žena bez muže jako by nebyla. A vlastně je to v orientě tak až podnes. A teď nemá ani syna, aby se jí zastal. A přežila svoje dítě.

Ta moje řeč o dětském strachu a strachu o děti, to je součást našeho dramatu. To se odehrálo před tím. A na scéně jsou hlavní postavy: Ježíš, vdova. Jsou tu vedlejší postavy – učeníci a muži, kteří nesou máry. A je tu publikum – zástup kolem Ježíše a pohřební zástup. Publikum se zdvojnásobilo.

„Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti kteří je nesli, se zastavili. Řekl: ‚Chlapče, pravím ti, vstaň!‘ Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: ‚Veliký prorok povstal mezi námi‘ a ‚Bůh navštívil svůj lid.‘ A tato zvěst se o něm rozšířila po celém Judsku a po všem okolí.“

Takže příběh končí šťastným koncem. Takže to není tragédie. Ovšem, co je opakem tragédie? Komedie. A není tento příběh také komedie?

Totiž kolik takových mrtvých dětí Ježíš vzkřísil? Vrátil děti všem matkám, které přežili své děti? Všem v Izraeli? Všem na světě? Všem v historii? To ne. Vždyť sám dává podobný příklad: „Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské.“ Pokud tedy ne, není to jen působivé divadlo, tak jak jsme si to od počátku líčili? Není to pečlivě zrežírovaná komedie?

Je přece známo, že většina klasických veseloher se u nás natočila za války, za protektorátu. V době tragické. A většina těch vůbec nejlepších v 70. letech, době taktéž velmi pochmurné. Není to jen příběh se šťastným koncem, u kterého se člověk zasní, aby utekl z každodenní smutné skutečnosti? Ne! Vy i já už dopředu víme, že ne, ale dejme na chvilku hlas těm, kteří v evangeliu vidí jen vysněný příběh.

Jedni řeknou: Nebuďte pověrčiví, nevěřte na zázraky, nechte modlení. Společně vybudujeme lepší svět, kde bude méně trápení pro všechny. Nastal čas revoluce! Ale takoví obyčejně nakonec, pro dobrou věc, vyrobí ještě více vdov, vdovců a sirotků. Ti ať tedy s hanbou mlčí.

A jiní řeknou: Jaký to má smysl? Jedné pomohl, ale tisíce dalších zůstaly. Nač to divadlo. Chyba je v systému a ten my stejně nezměníme, i když jsme samozřejmě proti. A tak pro jistotu nedělají nic. A ty by taky měla hanba fackovat.

A pak jsou docela jiní. A ti řeknou: Zázraky sice dělat neumíme, ale budeme se alespoň snažit pomoci co nejvíce lidem. Rodičům děti nevrátíme, ale alespoň se je pokusíme utěšit. Nebo jim pomůžeme nějaké adoptovat. A o sirotky se postaráme. A pokud to myslíme vážně, musíme na to systematicky. Musíme si propočítat náklady, najmout schopné lidi, zavést pravidla, jak na to. A řekli jsme si na začátku – neumíme dělat zázraky – a toho se také budeme držet. Uvědomíme si meze svých možností. Ti před Pánem stojí pokorně, ti se mu nevysmívají. Ti jsou pokorní. Ty jsou jako v tom žalmu: Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. Ano, myslím tím pracovníky různých charit a dobročinných sdružení.

Ale i ti musejí jedno vědět. I my musíme jedno vědět. Oni si můžou jenom přečíst nějakou příručku, špatnou a zlou příručku; a být stejní zlí, jako ti revolucionáři. A my? My se zase můžeme trápit, že děláme obyčejnou práci, místo abychom dělali něco vznešeného v nějaké charitě. Ale oni mohou být jako my a my jako oni. Zcela se ty dva světa můžou protnout, když si my i oni uvědomíme jednu věc. Řekla mi ji kdysi moje sestra, která pracuje v Armádě spásy: ‚Mám tam na denním centru ty chlapy, co jim je 40, ale vypadají na 70, špinaví, páchnoucí. Mám tam ty narkomany, chorobné hráče, kriminálníky. A někdy je mi smutno z toho, že i oni byli někdy dětmi, že si od nich rodiče něco slibovali, že je měli rádi, že se o ně báli. Je mi z toho smutno, ale tak je vidím.‘

To nemá ze sebe. Takový je Ježíš, kterému je líto vdovy. Je mu jí postě líto. O tom mluví zástupy, když říkají: ‚Bůh navštívil svůj lid.‘ Takový je Bůh a musíme se s tím prostě smířit. Je mu líto jednoho člověka. Takoví máme být my. Vidět v každém to dítě, od kterého si rodiče něco slibovali, o které se báli. A nebo, a to je ještě hlubší poznání: Dokázat také vidět v člověku dítě, od kterého si nikdo nic nesliboval, které nikdo nechtěl, o které se nikdo nebál. Dítě, které se možná muselo samo bát. Bát třeba přímo svých rodičů, a nebo toho, že žádné nemá – té strašné samoty. A i andělé boží na to třeba byli krátcí. Nezastírám: Opatrnost vůči lidem je na místě. A kdo měl tvrdé dětství, téměř zákonitě bude sám krutý a záludný. Ovšem, ponechejme si tu myšlenku na dítě alespoň v srdci. Smýšlejme o každém jako o dítěti, o které se někdo bojí. Když už ne rodiče, tedy alespoň nebeští andělé; o které se bojí sám nebeský Otec. Ponechme si tu myšlenku v srdci. Ponechme si v srdci ten obraz Pána Ježíše, kterému bylo líto vdovy, který řekl: „Neplač!“ Který vrátil dítě jeho matce. Snažme se každého vrátit jeho matce – ale především jeho nebeskému Otci. Amen