Ježíš právě vzkřísil jediného syna vdovy. Musím říci, že právě tento příběh mě nechává beze slov, prostě mě to dojímá. Ježíš zde vyřešil nevyřešitelné, obrátil, co je zcela nevratné. S nejryzejší pohnutkou – bylo mu jí prostě líto. Co si lze vůbec většího představit, než porážku smrti?

Kupodivu, když se o tom dozvěděl Jan – nejen o tom, přece však, i tenhle příběh slyšel, pošle k Ježíšovi se vzkazem: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Což se také dá přeložit: „A to je všechno, nebo přijde ještě něco dalšího?“ Cože? Po tom příběhu s jediným synem vdovy. To už je moc, to už je mimo. Co by tedy ještě chtěl?

A to je ovšem přesně to, co Ježíš Janovi odpovídá: A co bys ještě chtěl? „Jděte, zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Řekl bych, že je zjevné, koho Kristus myslí tím, kdo se nad ním uráží, komu není dost dobrý. Myslí Jana. Ta odpověď mi skutečně zní jako: Co bys ještě chtěl? Pozor si dej, brzdi.

Povšimněme si, že hned potom, co Ježíš poslal Jana do háje, počkal si, až odejsou jeho poslové, aby se to Jan určitě nedozvěděl, a za zády jej začal velmi chválit „mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan“. To je vzor mužného chování: Říkat lidem výhrady do očí – protože říkat to někomu jinému je k ničemu – a naopak za jejich zády je hájit, bránit a chválit, protože zase, tam se bránit nemůžou. Tak a ne jinak má jednat muž.

Kristus tedy Jana i po jeho šokujícím dotazu hájí. I po tom, co jsme si řekli: Janoci asi něco prasklo v hlavě – Ježíš právě vzkřísil mrtvé dítě vdovy, uzdravil slepé, chromé a hluché.

Ježíš ale říká: A co se divíte? Je to chlap z puště. Na co jste se vyšli podívat na poušť? Na rákos, kterým kývá vítr? My bychom možná řekli: Koho jste čekali na poušti? Nějakou sušinku? Jan, možná si to hned člověk neuvědomí, musel být docela zálesák, pokud trvale žil na poušti a z pouště. Na poušti, zvláště tehdy, stačí špatně šlápnout – třeba na hada, střeba na strmém srázu – a je po vás. Ddivoké včely vám ten med taky asi nedají dobrovolně; konečně ani pečené kobylky tam asi nelétakjí sami do huby. Na pušti žijete ve velmi materiálním a drsném světě. V takovém prostředí, když už tam s vámi někdo je – a Jan ovšem měl učedníky, nebyl tam sám – v takovém prostředí vynecháváte slova jako: „Já si myslím“, „možná“, „mělo by se“; vůbec veškerý podmiňovací způsob nepotřebujete. Konečně, neodpočinou si lidé výletem do hor, jízdou lodí na řece, jízdou na lyžích nebo na motorce; neodpočine si člověk nakonec tím, že dělá něco rukama a musí to udělat přesně tak a ne jinak, neodpočívá člověk často ve světě, kde nejsou žádná ale a žádná možná? Dodejme k tomu, že když jste z někým na poušti, tak vám obvykle přijde samozřejmé, že dáte druhé oblečení tomu, kdo nemá žádné a když máte něco k jídlu, tak také tak. Třebaže z toho nemusíte být úplně nadšení, ale uděláte to.

Pokud chcete někoho kultivovaného vystupování a diplomatické řeči, tak ti jsou v královských palácích. A ti by rádi dávali rady a dávají je často bez ptaní, ale zas tak moc to nikoho nezajímá. Protože život v paláci, ve skvělém šatě a v přepychu vás izoluje od reality. Koho si raději poslechnete: Předsedu odboru sociálního začleňování nějakého ministertva, nebo horolezce či polárníka? Já bych volil polárníka.

Kázání Jana Křtitele by se možná dalo přirovnat k tomu, kdybyste se účastnili té výpravy do velehor či výpravy polární: Tam na každém jednotlivci záleží, tam to lano prostě musíte držet, když se vám řekne, jinak ostatní umřou. Tam se na stavbě stanu musíte podílet, jinak všichni zmrznou, vy taky. Jan řekl lidem: Stále existuje dobro a zlo, činy jednoznačně dobré a jednoznačně zlé, stále existuje život a smrt a když na to přijde, věčný život a věčné zatracení. Na životě záleží. V našem čase, jako by si člověk všechno mohl rozmyslet, všechno vzít zpět, vybrat si jen podle toho, co mu vyhovuje. Proč nakonec cokoliv dělat, když je vlastně vše jen moje osobní přání, vše se dá vrátit zpět a nic nemá následky.

Ježíš řekl o Janovi, že nikdo, kdo se narodil z ženy, není větší, než on. Je to pro mě trochu záhada. Když si čtu příběh takového Davida nebo Elijáše proroka, přijde mi to jako větší dobrodružství – možná bych musel Jana znát tak, jak ho znal Ježíš, nebo ho vůbec znát osobně. ALe řekl bych, velikost jeho života je podobná právě velikosti života různých námořních objevitelů, polárníků, možná i válečníků – žijete s tím, že na vás druzí závisí a vy zase na nich, každý krok má následky. Takový opak života, který se odehrává u počítače a na internetu, nebo opak života na divadelních prknech.

Život má následky, činy mají následky. To přitáhlo lid k Janovi. I celníci se dali pokřtít – možná právě ti věděli až moc dobře, že člověk snadno udělá chybu, kterou nejde vrátit; lze jen doufat, že Bůh odpustí; náprava není v silách člověka. Jako byste v těch horách pustili to lano, co jste měli držet. Něco, vlastně hodně věcí v životě člověka už se spravit nedá – a ovšem jsou to hodně vážné věci, nijaké maličkosti.

Ježíš právě dokazoval svými činy, že v jeho moci je napravit nenapravitelné. Tohle měl Jan přece čekat. Ale skutečně platí, že i ten nejmenší v království Božím jest větší, nežli on. Jan čekal okamžité rozuzlení, jako v těch horách, jako na plachetnici, jako v boji, konečně: Vítězství nebo smrt. Jenže takhle běžný život nevypadá. Následky nepřicházejí hned. Dokonce i Janův život, život člověka, který denně čelil přírodě, relitě života a smrti, nakonec končí do ztracena. Vězením na naurčito a pak náhlou popravou bez soudu, bez svědků, rovnou v cele.

Lidské činy skutečně mají následky. Někdy okamžité – to je člověku ku prospěchu, tam může aspoň změnit své smýšlení, svou cestu. Někdy se ale čeká až na Boží mlýny, až na poslední soud. Zde už jsou následky ovšem takové, že je nemůže nést nikdo, nikdo už nemůže nic napravit. My však jsme svědky toho, že to byl Kristus, kdo za nás nesl následky na kříži; bylo to velmi názorné, velmi viditelné, bylo to obětování Beránka. Tak daleko už prorok Jan nedohlédl; nemáme většinou hloubku jeho syrové zkušenosti, každý v království Božím však ví o této nejdůležitější; jsme i svědky jeho vzkříšení. Toho, že Bůh jeho oběť přijal, že pro nás platí a že nepoléháme soudu. V tom víme o realitě více, než Jan i než každý jako on, kdo se v životě pohyboval blízko hranice života a smrti.

Máme zde tedy moudrost Janovu. Moudrost života v přírodě, který však naprostá většina lidí nežije. My všichni máme větší moudrost v Kristu, která sahá až za harnice života a smrti, poznání ukřižování a zmrtvýchvstání. A toho, že jeho kříž i vzkříšení se osobně dotýká právě nás.

I našeho pokolení však se jako celku nemusí dotýkat ani jednaz těch moudrostí: Aani ta lesní moudrost, ani ta moudrost běžného života. Církvi se bude vyčítat buď, že je málo civilní – všechny ty půsty, modlitby, to jsou divní lidé, to není pro mě. A zároveň, ve chvíli, kdy přijme všechny ty celníky a jiné hříšníky, lidé řeknou: Podívejte na ty lidi, křesťané nejsou lepší, než ostatní lidé, někdy i horší. Bodejť by to bylo jinak, když jsou to samí obrácení hříšníci. Tak si tedy vyberte! Ale nemá cenu se rozčilovat, mourist je ospravedlněna u všech svých dětí. Amen