Neštěstí nikdy nechodí samo. Vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Neštěstí nikdy nechodí samo. A to není nějaká víra v kouzla, v začarování. Není to ani něco, co vidíme, ale nevíme, proč to tak je. Že neštěstí nechodí nikdy samo, je celkem logické. Přece i u samého lidského těla je to tak: Když budete mít třeba nějakou velkou bolest, moc se nevyspíte. Když se moc nevyspíte, nebude váš duševní stav zrovna v pořádku. S duší slábne i tělo. Zesláblého těla se snáze chytí nějaká nemoc. A tak dále.

A stejně životní rány člověka oslabují. Když ženě zemřel muž, zůstalo na těch dětech, které dosud splodili. To dítě bylo jen jedno. Žena musela sama uživit sebe i dítě. Život v bídě je pak k nemocem náchylnější. Že se všechno to zlo takto sešlo, je vlastně logické.

A přece jsme jistě pobouřeni tím, co se té ženě stalo. A dobře tak. Protože nám to přijde nespravedlivé. Je celkem logické, proč se všechno to zlo sešlo. Ale spravedlivé to není. První poučení z dnešního čtení tedy zní: Že víme, proč se něco stalo, ještě neznamená, že je to tak správně. Lidé přitom tyto dvě věci běžně zaměňují: Když si dají dohromady nějakou příčinu a zlou věc, která se pak stala, snadno si řeknou: Muselo to tak být. A když něco muselo být, tak je to tak i správně. A jistě všechno zlé je pro něco dobré. Ale tak tomu není. To, že žena pohřbila manžela a potom i jediné dítě k ničemu dobré nebylo. K ničemu dobrému nepřispělo.

A přece není úplně zbytečné zamyslet se nad tím, proč se zlé věci nabalují. Zamyslet se nad tím, že neštěstí nechodí samo celkem logicky. Celkem mechanicky. Že to tak běžně chodí. Alespoň tak totiž k bolesti, kterou máme, nepřidáme ještě navíc strach z nějaké zlé síly, která si na nsá zasedla. Alespoň tak ke všemu zlému, co se nám stalo, nepřidáváme obavu, že sám Bůh na nás sesílá všechny ty věci. Ne. Takto to prostě chodí – něštěstí nechodí nikdy samo.

Stále zůstává: Že se takové věci dějí, není spravedlivé. Stále nějak čekáme, že po zlé věci, kterou jsme přestáli, by měla přijít nějaká dobrá, která by ji vyrovnala. Ale ono se to spíš nestává. Po námaze odměna, po překonané zkoušce vyznamenání. Tak se to děje jen tehdy, když vás někdo učí. Tak se to děje jen tehdy, pokud jste v něčí službě. Ale Adam s Evou se na počátku lidského rodu rozhodli, že nechtějí, aby je někdo učil. Že chtějí poznat dobré a zlé sami. Každý z nás se pak svými slovy a činy ve svém životě přidal, přihlásil k tomuto rozhodnutí našich prapředků. A tak poznáváme sami. Poznáváme to zlo, které sice má své jednotlivé příčiny. Můžeme vidět, jak se zlé věci řetězí, jak jedna přechází v druhou. Ale dohromady je zlo nesmyslné, nevzejde z něj nějaké budoucí větší dobro. To poznání, po kterém tak toužili Adam s Evou, máme dnes my všichni lidé.

Nenarodili jsme se do světa, který je jako na počátku. Jaksi, nenarodili jsme se úplně do Božího světa. Ale obráceně, Kristus se narodil do našeho světa. Do světa nesmyslně zlých událostí. Ale i do světa našich vlastních nesmyslných zlých činů. Do světa, ve kterém se pak velekněží a zákonníci budou nesmyslně domnívat, že Ježíšova smrt způsobí zachování chrámu, Jeruzaléma i národa. Na jejich poradě zní velmi logicky: Jeden člověk musí zemřít za lid. Zní to jako propracovaný plán. Ale už za dalších čtyřicet let bude chrám i Jeruzalém v troskách a celý národ rozptýlen na dva ticíce let do světa.

Ježíš, který se setkává s nesmyslnou spouští mnoha zel, jež postihla tu nebohou vdovu, dělá to jediné, co se dá udělat. Je mu té ženy líto. Jako je jí líto i všem těm zástupům, které přišly vdovu provázet na pohřeb a tak ji snad alespoň trochu utěšit. Ježíšovy je jí líto. A nezaplaší ten pocit nějakými slovy, že to tak musí být, že se to dalo čekat a tak dále. Nepřišel na tento svět, aby ho změnil. Ale aby všem, kterým se nelíbí ta hrozná nespravedlnost na světě, aby všem, kteří se s tím zlem na světě nemohou smířit, otevřel svět budoucí, v němž přebývá spravedlnost.

A tak Ježíš udělá to, co má dělat každý, kdo jej následuje: Když se setkal s něčím tak zlým, právě pro tuto vdovu něco udělá. Jistě bylo v Izraeli mnoho vdov. Jistě mnoho dětí v tom čase zemřelo. Ale Ježíš potkal zrovna tento pohřební průvod. Stal se člověkem, byl tedy vždy jen na jednom místě, ne na celém světě najednou. Jako my jsme jen tam, kde jsme. Také my, když se setkáme s lavinou neštěstí jež někoho potkala, máme vykročit právě k takovému člověku. A něpřemýšlet o tom, jak je tomu se vším lidským neštěstím.

Když je někomu zle, měli by si jej všímat lidé v jeho nejbližsím okolí, sousedství, jeho sbor. A ulehčovat mu. Jako ten zástup, který z města provázel tu vdovu. To byli lidé hodní následování. Když nám samým je zle, nedává nám skutečnou pomoc, kdo nám říká: Zle je ti kvůli bankéřům, kvůli politikům, kvůli mezinárodním firmám, kvůli černým nebo kvůli bílým. Skutečnou pomoc nám dá ten, komu je nás líto. Koho kvůli nám bolí u srdce. Jediné, co pomůže proti případům velkého zla, které někoho, koho známe, postihlo, je: Vykročit vstříc takovému člověku. Být mu blýzko. Dotknout se jeho trápení – Jako Kristus přistoupil k márám a dotkl se jich. Všichni z toho zástupu, který spolu s námi kroutí hlavou nad nespravedlností, která se děje, to hned pochopili. Ti kteří je nesli máry, se zastavili. Když pečujeme o někoho, kdo má trápení, to je něco snadno pochopitelného každému soudnému člověku.

Jan, který na tom sám není dobře, který sedí ve vězení bez možnosti propuštění jen za to, že řekl, co každý vidí, to jest, že není správné břebrat manželku vratrovi, i když jste král, má pochyby: Uzdravils setníkova sluhu, vzkřísil vdovina syna. Ale je tohle celkové řešení? Běh světa se tím nijak nezměnil. Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží. A tak, pamatujme, že být soucitný je správný. Nevěřte nikomu, kdo vám ukazuje na zdroj všech vašich potíží. Něvěřte nikomu, kdo má řešení pro celý svět a pro celou dobu. A pamatujte, že být soucitného srdce je ta nejspolehlivější, nejpravdivější věc, které člověk v tomto světě může dosáhnout. Amen