Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší slovo Boží a podle toho jednají, řekl Ježíš. Jistě. Nezáleží na tom, kdo člověk je, ale jak jedná. Asi každý by přikývl. Ale použít takto nestranné pravidlo i na vlastní rodinu by už kde kdo váhal. Zvláště, má-li se svou rodinou dobrý vztah. To už je trochu moc. Přeci jen, zdá se, jsou mocnější síly, než síla přesvědčení. Silnější zábrany, než náboženské zábrany. Lidí, kteří by řekli, co víceméně řekl Ježíš, tedy: Nejdřív církev, pak rodina, těch nebude mnoho. A o více věcech, které Ježíš kázal, dalo by se snadno říci: Teoreticky je to pěkné. Ale prakticky? Bližší košile než kabát. V životě to chodí trochu jinak.

A zde je ta potíž: Když Bůh vydá Zákon na Sinaji, když potom posílá proroky, řeknou: Bůh nařizuje z nebe. Ale co on ví, jaké je to být člověkem. Co on ví, jaké jsou ty malé, osobní věci. Ale když se Bůh stane člověkem, když řekne „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší slovo Boží a podle toho jednají“, zase mají lidé pocit, že Ježíš se moc soustředí na nitro a unikají mu ty větší síly a tlaky, které působí na život běžného člověka. Třeba právě rodina. Bůh na nebi je pro lidi příliš velký. A Bůh-člověk zase příliš malý. Ježíšovo slovo je zajímavé, jeho léčení dojemné. Ale, jaksi nás se to přímo netýká.

Ježíš se vydává na druhý břeh. Do krajiny Gerasenské, která byla pohanská. Mezi svými kázal, učil, uzdravoval. Ovšem pokud všechno víte nejlépe, nepotřebujete kázání. Pokud nejste vážně nemocní, nepotřebujete uzravení shůry. Byl mezi svými a byl trpělivý. Nyní ale jede tam, kam nebyl poslán jako trpělivý učitel. Kde není ničím vázán.

A hle! Do cesty se mu postaví bouře s vychřicí. Chaos, zmatek sám. Když se ocitneme v prudkém studeném větru, sami zakoušíme, jak je chaos nepříjemný a skličující. Nedovedeme vypočítat, kdy nám zase chladně zavane za límec. Vítr se opře, otřeseme se. Vítr zeslábne. Ale my nemůžeme říci: Tak, teď bude pět vteřin pokoj. Vítr se do nás za chvíli zase opře. Ale jak dlouhá, nebo krátká bude ta chvíle, nelze s jistotou říci. Nejde napočítat do pěti, zatáhnout krk a pak se zase uvolnit. Stejně tak u vln není tomu, kdo se ve vlnách nachází, jasné, kdy přijde malá a kdy velká. Člověk je přinejmenším nesvůj, připadá si malý.

V lodi za bouře je to nesrovnatelně horší. „Mistře, Mistře, zahyneme!“. Na břehu Ježíš kázal. Znělo to vznešeně. Ale ten hmatatelný svět kolem se zdál skutečnější, než jeho slova. Možná kdyby během tohoto kázání spadl venku strom, přišlo by nám to jako dostatečný důvod vše přerušit a jít se podívat ven. Ano, ta země kolem, to moře, rodina doma, to se jaksi zdálo skutečnější.

Teď jsou všichni v moci moře, které sice je skutečné – ale také úplně bez pořádku, bez smyslu. Nemilosrdně, slepě kruté, jak valí na loď jednu vlnu za druhou. Nic, ani vzduch, ani voda, nezůstává na svém místě.

Ale ono je to tak svým způsobem s většinou viditelného světa. Ono usměvavé sluníčko na nebi je ve skutečnosti obrovským mořem hořícího, vlastně jakoby kapalného plynu, který se v neustálé bouři valí kolem dokola a vyšlehují z něj obrovské výbuchy protuberancí, u kterých přesně nemůžeme říci, kdy nastanou – jen to, že v některých dobách je jich o dost víc, jindy míň. Mezi Marsem a Jupiterem rotuje pás asteroidů, velké moře kamenů nepravidelných tvarů, které se valí obrovskou rychlostí. Vnější hranici sluneční soustavy tvoří Kuiperův pás z kusů ledu a kaméní, ze které občas nějaký kámen či kus ledu vylétne, po šišaté dráze se prořítí celou soustavou kolem slunce a zase letí zpět. Kdyby byl člověk poblíž, vidí jenom chaos. A stejně, kdyby sestoupil k atomům, neuvidí o nic více, než zmatek, jež nedovede popsta. Smysl, cosi pochopitelného a řádného, je na těch všech věcehc znát jen v posluchárně fyzikální fakulty, nebo, řekněme, školní třídy.

Viditelný svět, když má člověk příležitost jej opravdu zakusit, je celkem chaos, nic jistého. Jen pohled z nadhledu, teoretický pohled, mu nakonec dává pořádek. Kristus mezi svými trpělivě kázal. Mluvil o řádu Božím, ale zdálo se to trochu odtažité od běžného světa. Takové teoretické. A najednou učedníci ten chaos běžného světa zažívají v nejvyšší míře.

Kristus jede na pohanský břeh. A už není vázán vlídností a trpělivostí učitele, který přišel k vyvolenému lidu Izraelskému. Nyní je vidět jeho druhá strana. Chaos, slepota přírody a vesmíru, jej nemůže ohrozit. On je nad tím vším Pánem, on tomu dává řád. Najednou není tím poněkud realitě vzdáleným učitelem, jak se mohl před tím lidem zdát. Nyní je strašlivým Pánem. Lidem se dal poznat jako člověk, ale zde na moři, na cestě k pohanům, je strašlivým Bohem.

Přijměme proto jeho slovo. Může se zdát: Je to JEN slovo. Ale oproti chaosu tohoto světa, to slovo dává smysl. Pamatujme na zážitky mnohých, jenž uprotřed mořských bouří, vzdušných turbulencí a jiných dopuštění myslí obvykle na tak málo všení věci jako třeba to, zda vedli dobrý život. Ježíš přišel jako laskavý učitel, ale stejně tak je ten, jež rozkazuje i větru a vodám a poslouchají ho. Jeho slovo provází pádná moc, moc nad celým kosmem, i když je to slovo o docela běžných, každodenních věcech. Amen