Spánek za bouře. Za bouře spal na lodi k velkému překvapení námořníků i prorok Jonáš. A podobně bude za bouře na moři v okolí Kréty spát i apoštol Pavel.

Jak jsem četl, zachovat klid za bouře na moři je za hranicemi duševních schopností člověka. Na mořskou bouři (a stejně třeba na těžké dělostřelecké nebo letecké bombardování) se nedá zvyknout. Není to tak, že za první bouře by se člověk bál, kdežto třeba když zažívá pátou, už je daleko klidnější. Když nastane velká bouře na moři, je na tom stejně cestující i ošlehaný námořník. Mají stejný strach, ztratí všechen klid a oba stejně propadnou panice, protože na bouři se zvyknout nedá, je to mimo psychické schopnosti člověka.

Bouře je totiž jedno velké teď. V bouři je celkem jedno, čím jste kdy byli, kým jste byli ještě před hodinou. Lidé se stále s někým poměřují. Člověk stále stanovuje svou cenu vzhledem k druhým lidem, zda je lepší, nebo horší. Člověk úspěšný má dojem, že se víc snažil, nebo mu to lépe myslelo, než druhým. A je pro to se sebou spokojen. Už něco dokázal a tak má důvod, že se mu bude dařit i v budoucnu. Člověk neúspěšný sice není se sebou spokojen, ale zas má pro sebe jakousi omluvu do budoucna – nedařilo se mi do teď, nikdo ode mne nemůže čekat, že to bude lepší. Člověk se jakoby plaví mezi dvěma břehy. Tělem je na cestě, ale duší se buď upíná na minulost, nebo vyhlíží na obzoru budoucnost.

Bouře je však jedno velké teď. Vzduté moře se v ničem nepodobá pevnému světu za námi. Na rozbouřeném moři se však oko nemůže chytit ani nějaké nové věci a pomalu si na ní zvykat – zvedá se vlna za vlnou, stále mění tvar, vrhá se dolů a rozplývá se v hlubině.

Jak tedy Jonáš, který je znamením Krista, Kristus sám a Pavel, který Krista následuje, mohou za bouře spát? Klíčem k otázce je Kristus. Kristus je pravý člověk. Je pravý člověk, protože zná místo člověka před Bohem. Bůh je věčný a všudypřítomný. To Kristus dobře ví, protože je sám Syn Boží a pravý Bůh. Člověk naproti tomu žije vždy v jednu chvíli a na jednom místě. Člověk je vždy jen na jednom místě a v jednom čase – kdyby to tak nebylo, čím by byl jiný, než Bůh? Bůh však nestvořil sám sebe, stvořil někoho jiného, než je sám. Člověk tedy žije teď a tady.

Nepatří mu minulost – protože si z ní vždycky pamatuje jen něco. Jen to, co si v hloubi duše přeje pamatovat. Nanajdou se dva lidé, kteří by si jednu věc pamatovali úplně stejně – vždyť i evangelia jsou čtyři.

Člověku nepatří ani budoucnost. Nikdo dopředu neví úplně jistě, zda si vybral dobře nebo zda se podaří, co si usmyslel. Mnozí by se tomu chtěli vyhnout a dlouhá léta hledají, na jakém místě je Bůh chce mít – tím ale žádají, co jim nepatří. Člověku na tomto světě patří jen přítomnost. Přítomnost, minulosti i budoucnost však patří jen Bohu a člověk nemůže žádat, aby na tomto světě měl někde v budoucnosti už do Boha připravené a uvolněné místo, takže by vším bez váhání e nezdarů prošel.

Kristus přijal úděl člověka. A tak dobře ví, že z toho, co je za ním, v tomto čase ještě nejde udělat smysluplný obrázek. Musím kázat, říká Ježíš, neboť pro to jsem vyšel. A zatím se na něj všude tísní nemocní a posedlí, které uzdravuje – a uzdravováním je také víc znám, než kázáním. Je Boží Syn, a přece u něj jde jen nemnoho věcí podle plánu. Ví, že udělal, co mohl, ale to je vše.

Doteď tedy místo kázání mnohokrát uzdravoval. Bylo to jinak, než si představoval – ale bylo to špatně? To je opravdu těžko říci. Mezi dvěma dobry ve volí hůře, než mezi dvěma zly. Jak to má udělat v budoucnu? Má vyhlásit: Od teď uzdravovací shromáždění jen ve středu a v pátek? Copak to jde? Uzdravení je přeci věc velmi osobní. V takových ordinačních hodinách jde léčit, ale ne uzdravovat. Nějak však přeci věc bude muset řešit.

Bude ji však řešit, až přijde čas. Ježíš si nedělá nároky na minulost, na to, že by dosud vše šlo podle jeho plánů. A ani troufale netvrdí, že dopředu ví, že jeho budoucí plány vyjdou. Co je tedy v jeho moci? Teď může spát.

Tak i kajícný Jonáš poznal, že když zavrhl v minulosti Boha, nemá už právo na žádnou budoucnost. A Pavel, který v minulosti pronásledoval církev, ví, že nemá právo se sám vyhnut pronásledování v Římě, kam míří.

Pravé pokání, které patří k času půstu, tak spočívá právě v tom, že si člověk řekne: Nemám plné právo posoudit, co bylo v mé minulosti. Nemám právo vidět ani, co přinese budoucí čas. A proto ani nemám právo zapírat a vymlouvat se, že mi minulost či budoucnost brání něco udělat teď. Třeba spát, protože bez spánku nemůže člověk ani pracovat. Nevím zcela, co jsem mohl dříve, nemůžu žádat jistotu v tom, co budu moci dělat v budoucnu. Ale teď můžu, co můžu. Tak smýšlí a jedná kajícný člověk.

Takový člověk, když opravdu nemůže nic dělat, nedělá nic. I když se to neděje často, i takové chvíle nastávají. Nakonec, člověk prospí třetinu života, protože opravdu nemůže delší dobu bez spánku fungovat. I Ježíš spí.

Učedníci ale volají „Mistře, Mistře, zahyneme!“. A to není ani čin – ostatně v tu chvíli se právě nic dělat nedá – a není to ani nečinnost. Jestli je Ježíš Bůh, pak ví vše, i o té bouři, i když spí a bouře nad ním moc nemá. Jestli není – pak je zbytečné ho budit, protože se za chvíli ve vodě probudí sám.

Ježíš se nakonec zeptá „Kde je vaše víra?“. Protože víra není jistota. Víra znamená vsadit na Krista a doufat, že to vyjde. Činy víry dělá vždy člověk s vědomím, že by to také nemuselo vyjít. Učedníci to zjišťují za v podstatě nejextrémnější situace, jaká člověka může potkat, jak jsme psali na začátku. Za situace, kterou nezvládá nikdo. Na druhou stranu, teď, když stejně nemohou nic dělat, je jen jejich věc, zda vsadí na Krista – a pak to buď vyjde nebo ne. Kdo jim může říci, že to není rozumné.

My pak, bratři a sestry, máme o něco víc, než učedníci. My máme jejich svědectví, že s nimi byl na lodi Ten, kdo rozkazuje i větru a vodám a a ony ho poslouchají. Pravý Bůh z pravého Boha, světlo ze světla. A nemáme nejmenší důvod jim nevěřit. Amen