Posedlý do sebe bije kamením. Ohlédnuto od okolností na okolnosti, je to slušný výkon. Našinec se vyhýbá agresivním lidem, protože představa rány pěstí se mu vůbec nezamlouvá. Tento muž snáší ránu kamenem – a co hůř, působí si ji sám. Víme přitom, jak různé bolestivé operace na nás samých opravdu raději svěřujeme jiným. I náplast si často člověk nechá strhnout od někoho jiného. Neřku-li, že by si třeba člověk sám vytrhl bolavý zub – i když hasák má doma každý, páka je to dostatečná, i naše fyzická síla by na to stačila. Ale způsobit si sám takovou bolest je na hranici našich sil.

Přitom možná znáte příběh Arona Lee Ralstona, v podstatě mého vrstevníka: Na výletě, kam se vydal sám, aniž by o tom kdo věděl, mu uvolněný balvan přitiskl ruku ke skále a zůstal takto uvězněn v pustině bez naděje na záchranu. Po třech dnech si sám zlomil kost a během tříhodinové oprace si tupým kapesním nožem uřízl paži. A pak ještě ušel v prudkém dením žáru třináct kilometrů a vylezl 20 m vysoký útes, něž dosáhl záchrany. To, že do sebe někdo dovede bušit kamením i to, že si někdo uřízne ruku, poutá pozornost. Ale jen jedno z toho dává smysl – že se člověk za cenu strašné bolesti vrátí živý ke svým blýzkým a může ještě v životě vykonat mnoho dobrého, jako právě Áron Ralston.

Posedlý ze sebe dovedl strhat řetězy. Přetrhnout řetěz, to je opravdu na hranici možností lidského těla. A přece máme po světě vlastně co chvíli zaznamenány věrohodně doložené případy, kdy lidé vyvinou neuvěřitelnou sílu. Tak v roce 2013 v Oregonu dvě dospívající dívky dovedly nadzvednout na bok povalený traktor, aby z pod něj vyprostili svého otce. Za posledních deset let jsem našel pět dalších takových dobře doložených případů. Vždy, když se někdo snažil zachránit někoho blýzkého. Nebo i sebe pro své blýzké. Samozřejmě, po takových výkonech mají lidé obvykle svaly všelijak vytržené z úponů atd. Nicméně, něco takového je občas možné.

Posedlý řve po nocích. Ve tmě jistě není nic schovaného, co by nebylo také ve dne. Konec konců, venku, pod oblohou, není nikdy dokonalá tma. Po deseti minutách se v lidském oku probudí chemikálie, které jsou jinak světlem vypnuté a člověk začíná celkem slušně vidět. A schopnost vidět ve tmě se stále zlepšuje ještě několik hodin. Člověk se i naučí znát různé divné zvuky – mrouskající se kočky vydávají hlasy, které od nich doma v bytě nikdy neslyšet – jako hluboký lidský hlas, někdy jako lidský nářek. Na všechno to se dá zvyknout – jenže proč? Někdy důvod je, ale jinak je člověku vymezeno dvanáct hodin světlého dne.

Pán Ježíš Kristus se posedlého ptá: Jaké je tvé jméno. A zde platí ono latinské úsloví: Nomen, omen. Jméno něco naznačuje. Jméno dává smysl. Tak jaký je tedy smysl tvého počinání, ptá se Ježíš. Proč tohle všechno děláš? Protože je nás mnoho. Protože můžu.

I když je gerasenský posedlý výjimečně děsivý, co z něj mluví je to samé zlo, které o sobě dává vědět i v našich každodenních špatných rozhodnutích. Démon, jež jej posedl, není 'z jiného těsta' než náš všední hřích. Je to stále ta samá hadova řeč: Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Ta samá lež, že když člověk překročí hranice jemu vymezené, objeví nějaký kouzelný svět, který před ním Bůh utajil.

Už jako dětem nám říkali: Jez sladké až po jídle a nejez ho moc. Ale my snili o pěrníkové chaloupce, o světě, kde je vše z cukru. Když jsme měli šanci sníst pytlík bonbónů najednou, udělali jsme to. A samozřejmě nám bylo špatně. Rady starších jsme v jistém věku zavhrhli, abychom se k nim pak po mnohých bolestech dospívání někdy po třicítce zae potichu vrátili a přijali je za své. Atd.

Přitom všem jsou ovšem prostředky, jak hranice člověka posouvat. Ale jak praví přísloví, slávu předchází pokora. Člověk může velmi podstatně posunout hranice své tělesné síly a zdatnosti. Ovšem je na to potřeba otravného každodenního cvičení – lidé, které vidíme běhat a cvičit, bývají komicky ustrojeni a jsou trochu k smíchu, ovšem jinak to nejde. I do poměrně vysokého stáří zůstává lidem schopnost učení a nové věci se obvykle neučí v podstatě jen proto, že jsou dostatečně pyšní na to, co umí už teď. Své hranice lze posouvat, ale za cenu sebezapření, nikoliv cestou sebeprosazování. Cokoliv nového se učíme, vládne dlouho nad námi, než konečně vládneme věcí sami. Hudební nástroj na nás napočátku působí jako mučidlo, bolí nás od něj prsty či palce. Až časem mu vládneme. A třeba dodat, že vždy, když se něco učíme, musíme si přiznat, že všichni, kdo už to umějí, jsou v tom mnohem lepší.

Jsou pak dokonce i jisté zkratky, posunující lidské hranice. To,co dostáváte na tišení bolesti po operaci není o moc jiné, než heroin; v někteých zemích je to dokonce opravdu heroin, je se mu říká diamorphin. Když lékařům na sále zhasíná rodička, pustí jí do žil efedrin, kvůli kterému jinak narkomané vykrádají lékárny. Ale opět, tehdy, když tyto úlevy slouží člověku, je to někdo jiný, kdo vám je podává. Kdo určí, kdy lék dát a kdy už by to bylo přes míru. Také zde je člověk podřízen někomu jinému, neposouvá své hranice sám.

Pohanský svět, do kterého Ježíš přišel, nemá tu důvěru, která občas chybí i nám: Tu důvěru, že Bůh dal lidem jisté hranice z dobrého důvodu. Že své hranice člověk překonává jen pokorou. Jen tehdy, kdy se nejdříve stane menším, aby byl časem větším. Tam bohové pravou skutečnost ukryli; spasitelem pohanů je Prométeus, který bohům ukradne oheň. Poznání je dobře ukryté, okultní. Bohy, síly světa, jde očarovat. Lze tedy rozorat meze a na pole navézt tunu ledku; v mraze pětovat kukuřici. Jakými katastrofami pak takový pohled na svět končí, víme. A nebo druhý extrém, všemu nechat volný běh – a příroda nám sama bude sloužit, bez všech naších zásahů, protože jsme objevili jeji tajný kód. Ale celé stvoření tu není pro člověka: K přirozenému životu lesa například patří, že někdy také celý shoří a pak se po generace obnovuje. K přirozenému běhu přírody patří i to, že někdy celý druh téměř vyhyne, aby se zas po generace pomalu obnovoval. To nevadí Bohu, u kterého je tisíc let jako jeden den. Ale pro člověka s jeho osmdesáti-devadesáti lety jeho života je to konec všeho, nač spoléhal. člověk nemůže v přírodě běhat nahý, jako v ráji – ráj ostatně nebyla divoká příroda, ale zahrada. Člověk musí svět kolem sebe přizpůsobovat, aby v něm mohl žít – ale zase jen do omezené míry.

Přitom se ale nakonec ukazuje, že zde skutečně jsou i nějaké jiné řády, než řády lidské a řády viditelného světa. Nějak je uspořádán svět andělů; někteří svědkové to v obzláště slavnostních příležitostech jaksi koutkem oka zahlédli. Ale do toho nám nic. A když Ježíš dovoluje démonům vejít do prasat, i když ti se pak ze srázu vrhnou do jezera, vidíme, že měl nějaký, nám zcela skrytý důvod jim to dovolit. Ale nejmenší důvod ani hádat proč – zapsáno je to proto, abychom měli jistotu, že Kristus je Pánem nade vším a nic nás nemůže vytrhnout z jeho moci.

Posedlý pak, když je uzdraven, sedí u Ježíšových nohou oblečen a chová se rozumně. Už na něm není nic zajímavého. Je normální, obyčejný člověk. Ale právě to je ten div, že se všechno vrátilo do normálu. Po pravdě, asi nás zaujme, když se dozvíme, jak někdo najednou ve svých čtyřiceti-padesáti začal vyvádět. Větší div je ale ve skutečnosti to, když někdo zůtává normální, stálý; to, že ho nenapadne a nemá potřebu najednou prolomit hranici svého života a vše změnit. Protože má pokoru. Amen