Souvislé vyprávění z Lukášova evangelia jsme před velikonoci opustili v Gerase. Zde Ježíš uzdravil muže posedlého démony. Muže, který byl sám – žil v hrobech a na pustých místech. A přece ho bylo všude plno – křičel po nocích na horách, byl do sebe kamením. Gerasenští nemohli zapomenout, že mezi nimi sídlí.

Zde se Ježíš potkává s opačnou samotou. Potkává dvě ženy. Jedné je dvanáct, druhá má dvanáct let krvácení. Žijí uprostřed lidí. Nikdo a nic je nevyhnalo do pustin. A přece jsou obě samy.

Jedna je ta skryta v davu lidí. Tak dobře ukrytá, že doufá, že se bude moci tajně dotknout Ježíšova šatu, aniž by si toho všiml. Vždyť i Petr a ostatní učedníci celkem logicky říkají: „Mistře, kolem tebe jsou zástupy a tlačí se na tebe!“ Druhá je ukryta v domě, v pokoji pro nemocné. Jen Petr, Jan a Jakub s otcem té dívky i s její matkou tam pak mají přístup.

Na jednom břehu vyděděnec, kterého si však nejde nevšimnout. Na druhém břehu ty dvě ženy, samy uprostřed všech lidí. Na gerasenském břehu je muž, který budí lidi ze spaní. A mohl by být lidem nebezpečný, protože dovede přetrhnout řetěz a vůbec nic rozumného na něm není. Kdežto problémy těch dvou žen jsou jen jejich problémy, žádné zjevné ohrožení od nich nepřichází. Zní to sobecky, ale přeci jen: Je krvácení té ženy něco, co by stejně jako posedlého mohla řešit nějaká vesnická rada? Přijde ta žena na veřejné zasedání a bude tam mluvit? Touží potom, aby s ní o jejím problému lidé rozprávěli, aby se jí vyptávali, aby to celé byla všem známá, veřejná věc?

A podobně ta dívka, kteréje dvanáct let. Stejně, jako dvanáct let trvá problém té ženy. Jsou prazláštně, jako ve snu, propojeny. Za dívku přišel prosit její otec, představený synagógy. Člověk velmi vážený, jakýsi kmotr všech – bez toho násilí a zločinu ovšem. Je to náčelník, který o sobě nemusí říkat, že je náčelník – jak se říká v orientě – protože to všichni vědí. Tento člověk, nezpochybňovaný nikým, si nemusí svou sebejistotu nijak dokazovat. Proto je svobodný, aby se zálibou obdivoval svět své dcerky, natolik odlišný od jeho, že si ani náznakem nekonkurují. Jenže dcerce je nyní dvanáct let. Musíme to říci takto hrubě: Krvácení, které dvanáct let nepřetává té ženě, jí právě začíná. Stává se někým jiným, než byl ten tvoreček z jiné, růžové planety, obydlené zvířátky se jmény. Stává se ženou, která již má jistou předtuchu, že jednou do domu svých rodičů přivede nějakého cizího muže. Jiného muže, než je Jairos. Muže jiných pracovních postupů. Muže, který za cenné v životě považuje trochu nebo dosti jiné věci, než Jairos. Něco nyní umírá. Něco čistého, milého a nevinného. To je ve stínu toho, co se děje navenek. Jairova dcera na prahu dospívání umírá také doslova.

A zase, je to úplně neveřejná věc. Co může městská rada udělat s dospívající dívkou? Dospívajícího muže může lidské společenství ve dvanácti-čtrnácti letech poslat ulovit prvního jelena. Nebo ho nechat vyrobit první stůl, posadit prvně do traktoru vyorat brázdu nebo nechat přednést první veřejnou řeč. A na tom se něco pozná. Může tohle nechat samozřejmě udělat i dívku – jenomže na tom moc nepozná. Co je v její hlavě, co je v jejím srdci, těžko takto proniknou. A tak můžeme spatřit, že tradiční společnosti jsou rozeznání dívčí dospělosti dost bezradné. Obvykle dívky na čas prostě někam schovají – do zvlášní chýše, do ústavu šlechtičen, do dívčího penzionátu. Nikdo si neví rady.

Písmo nám tak ukazuje, že jsou starosti, smutky a potíže, které je těžké nějak popsat, podchytit. Je těžké ukázat na příčinu, podstatu, dát jim jméno. U posedlého se Ježíš zeptá: Jaké je tvé jméno? A dozví se ho, i když to moc smyslu také nedává, má to aspoň jméno. Posedlý je uzdraven, sedí oblečen a chová se normálně. Nemocná žena i ta dívka se chovaly normálně celou dobu; není na nich nic pobuřujícího. Nejsou posedlé. Jsou smutky, starosti a potíže bez jasného jména. Je jich celá polovina, řekl bych, u mužů i žen.

Ježíš nejdříve odjel na poahnský břeh, do Gerasy. První věc, se kterou se tam potká, je posedlý, který vyběhne z hrobů. Vlastně se naplní předsudek, že bezbožnému kraji vládne ďábel. I když samozřejmě ten posedlý byl jen jeden ze všech těch obyvatel. Ale něco na tom zjednodušeném pohledu je: Život bez zjevení Božího vede k sebelásce. Sebeláska k službě vlastním vášním a posedlostem. Služba vlastním posedlostem pak může vést až k posedlosti, kde už to ani nejsme my. Protože ne vše, co si přejeme je z nás. Něco nám ten zlý našeptal. Nicméně, co se stalo v Gerase, dává celkem smysl. Jak říká apoštol, co pohané obětují, obětují démonům. Není tak překvapivé, že první, co tu Ježíš potká, je posedlý. Ježíš tak věc začal řešit tím, že posedlému řekl: Pojmenuj svůj problém? Jaké je tvé jméno. To jde skoro vždy. Ale ne úplně vždy.

A pak se Ježíě vrátí zpět k nám, k věřícím, do Galileje: zástup ho přivítal, protože na něj už všichni čekali. Tady je žena, která je dvanáct let skrytě nemocná a nikdo je nemohl uzdravit. Jinde čteme, že za léčení utratila celé jmění. Poslehla všechny ty rady, které jí kdo dával. Vyčerpala se na tom a ono to stejně nepomohlo. Co pak bylo té dívce, to nevíme vůbec. A stejně zemřela dříve, než tam Ježíš došel, takže je to vlastně už jedno. A tak, i ve světě, kde lidé alespoň teoreticky znají, z čeho pochází zlo, ve světě, kde lidé vědí, že nejlepší způsob, jako zachovat svůj život je nežít jen sám pro sebe, stejně zůstávají tíživé problémy, kterým nejde dát úplně jméno.

Možná si vzpomeneme na vlastní dospívání, kdy se člověk každou chvíli cítil nějak divně, často i bez vnějších příčin. Starší kolem se nad tím usmívali; zapoměli totiž, jak vážné jsou ty pocity, kterým člověk neumí dát jméno. A jak nebezpečné – dospívání je nebezpečné a člověk tehdy podnikne mnoho, co může mít nedozírné následky. Ale i v pozdějším čase se někdy člověk prostě cítí divně, i když by mělo být vše v pořádku. Málokdy člověk vydrží nenajít pro své divné pocity zástupný důvod. Příliš jednoduchý, než aby to mohla být pravda.

Jairos ani nemocná žena tuto chybu nedělají. Neříkají unáhleně: Je to proto či proto. Ta žena v příběhu ani nezmiňuje, že má nějaký problém, ani to nejde. Společné je jim, že dovedou čekat. Ne třeba hned, ale nakonec určitě, Bůh pomůže. Tentokráte nemá kdo jiný, problém je příliš velký.

Zajímavé je, závěrem, jak Ježíš vidí věc z úplně jiné strany. Dcera Jariova umírá svému děství, umírá svému Otci, umírá světu živých. Ale Kristus jí znovu říká dcero: I když teď děvečka vstane a postupně se stane dospělou, časi asi ženou a matkou, babičkou možná, dcerou nebeského Otce zůstává stále. Stejně tak ta žena s problémy příliš ženskými, řpíliš dospělými, aby se o nich dalo mluvit. Stále je dcerou nebeského Otce a co ji trápilo, není celý její život, není to celá ona. Stále je a nepřetává být dcerou Boží. Jako je Božím dítětem každý, kdo věří. Ani to, čím jsme byli třeba někdy v šesti letech, nezemřelo docela, neboť je to stále před tváří Boží. Amen