A když vás někde nepřijmou, odejděte z onoho města a setřeste prach se svých nohou na svědectví proti nim. Jaké svědectví je setřást i prach, který si z nějakého místa přináším na nohou? Tím se říká: Ať u vás zůstane všechno, jak bychom tu nebyli.

Právě podle prachu rozeznávají dnes různí technici, že se někdo sahal, na co neměl: Pokud někdy dostanete bláhový nápad uklidit ve skříňce s plynoměrem či elektroměrem, zaměří se na vás zřejmě brzy nepříjemné kontrolní orgány s podazřením, že jste hodiny přetáčeli. Protože nikdo jinak neuklízí kolem plynoměru. Skříňka zůstává zavřená, nikdo do ních nechodí. Netknutost těch oněch posvátných hodin, označených státní pečetí, se zkrátka pozná podle toho, že se na nich po dny, měsíce a roky nerušeně ukládal prach. Jejich zaprášenost se nedá ani napodobit, skutečně po léta na ně prostě nikdo nesměl šáhnout.

A tak zanechte ty, kdo vás nepřijmou, jako by říkal Ježíš. Pokud nepřijali vás, tak už je to všechno. Už nic dalšího nebude. Jejich posvátná netknutost zůstane zachována.

Podivný je ten sklon člověka zůstat vším nedotčen a libovat si v tom. Už jako dítě si ze školy přečasto přináší na krásně zrovna tento dojem: Proč se učím tohle nebo ono? To nebudu nikdy potřebovat. Už to je divná pýcha myslet si, že učit se mám jen to, k čemu mě později nějaká nouze donutí: Přeci je pěkné znát něco i jen tak. Ve všem uspořádání světa se přece zračí Boží důmysl. A nakonec, skutečně velký posun třeba v technice vzniká obvykle z věcí, které byly dlouho jen teoretickým problémem a hříčkou. Třeba veškerá šifrovaná komunikace dneška prakticky stojí na rozlousknutí hádanky, kterou se mezi sebou bavili matematici někdy od 17. století. Lidé v zaostalých zemích si snadno osvojí složitou vojenskou nebo těžební techniku – nejsou hloupí. Ale v ničem z těch oborů obvykle nepřijdou s žádným vynálezem, protože zabývat se nějakými matematickými hádankami je pod jejich úroveň, pod jejich hrdost. To samé zažíváme v dospívání, kdy pomalu jako nějaké panenství střežíme svou mysl, aby z ní nesetřely nedotknutelný pel mladosti nějaké rady starších, kteří jsou již za zenitem – abychom kolem třicítky zjistily, že náš život je tomu jejich v podstatě podobný a tudíž se na něj jejich zkušenosti daly snadno použít. V tu dobu se už ale pro změnu cítíme tak zkušení, že už se přece nic nového nebudeme učit – naše duše se nám zdá správně vyladěná. K stáru se pak zdá, že doba, která nyní nastala, je po všech stránkách horší, než jaké to bývalo dřív.

Ano, spatřujeme u člověka, sami u sebe, sklon myslet si, že mé nitro je něco krásně vyladěného, vybroušeného jako diamant a přitom křehkého jako orchidej, co by ty věci z vnějšku mohli rozhodit a pošpinit. Ve skutečnosti, co je tak cenného v našem nitru? Kdybychom otevřeli vlastní nitro, najdeme tam smotanou hadici střev, dva nevzhledné polštáře plic, to by bylo vidět na povrchu. A v najhlubším nitru různě ztrávenou potravu. To je celé. Sám o sobě člověk moc nemá. Ty zajímavé věci v něm k němu přišli z vnějšku: Z knih, ze zkušeností s lidmi, z toho, co viděl v přírodě, z toho, co se pracně naučil s různými nástroji. To zajímavé v člověku přišlo z vnějšku a nakonec tedy od Boha.

I když samozřejmě, každý chce něco objevit, nechat se něčím inspirovat. Ale chce to objevit sám. Sám být osvícen. Se soucitem shlížet na ostatní zabedněné, kteří neprohlédli a neprohlédnou. I ten Herodes by zázračného Ježíše rád viděl – sám, osobně. Mezi davy ho poslouchat nepůjde. Takže Ježíš možná ano. Ale osobní vztah s Ježíšem, nic jiného.

Ježíš však dnes, jak vidíme, jde přesně proti těmto očekáváním. Značku Ježíš dává hned dvanácti učedníkům: Ježíš svolal svých Dvanáct a dal jim sílu a moc vyhánět všechny démony a léčit nemoci. Předal svoje know-how. Kdyby šlo o restauraci, z Grand restaurant Jésus se tak stal McJesus. Z originálu řetězec, korporace, instituce. Na vesnické návsi už nezazní: Přichází Ježíš! Ale o dost všednější: Jsou tady ti od Ježíše. Posílá své učedníky jako zaměnitelné se sebou samým. Jak stojí jinde: Kdo přijímá vás, přijímá mne. Nějaký původně rybář má teď bý pro lidi to samé, co Ježíš. Mnohé nedotčené duše však budou chtí pouze originál. Né tyto kopie. Apoštol Pavel pak to samé řeší v prvních sborech, píše: „Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.“ Vidíte, i tehdy dokonce ani skvělý řečník Apollos, dokonce Petr, který u toho všeho byl, nebyl pro některé dost – já se hlásím ke Kristu. Jen originál, prosím.

Člověk střeží svou údajně čistou duši, jako by byla nějakou princeznou ve věži, kterou jen ten rytíř na bílém koni v lesklé zbroji může získat. Pokud jste osmáctviletá dívka a uvažujete takto o nápadnících, je to dobrý postoj. Ale duše je něco jiného – duše roste vším tím, co do sebe vstřebá. Samu duši Bůh do čkověka vdechl a sama slova, která se člověk naučil, naučil se od všech těch, kdo kolem něj mluvili. A tak Ježíš neposílá své učedníky na bílém koni a v lesklé zrboji: „Nic si neberte na cestu, ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty.“ Učedníci nebudou nikoho dobývat, ale přijdou tam, jako by se nechmelilo. Jako by si jen odskočili z domu někde kousek. Co přinášejí je totiž pravda staejná pro všechny. Kdo ví, že co zná se naučil od druhých, kdo ví, že roste jen tím, když poslouchá všechny lidi kolem sebe, ten takové bude připraven přijmout.

Učedníci tedy nejsou dobyvatelé, kteří přicházejí za kořistí. Nejsou lovci, kteří pasou po jelenu dvanácterákovi. Jejich cílem není získat nějakou trofejní krásnou duši. Jsou rybáři lidí, jejich síť zatáhne všechno, jedna ryba jako jiná druhá. Nevyšli, aby jejich slovo na prvním místě přijali lékaři či vědci, nevyšli ulovit básníka či uměleckého řezbáře. Přišli v kažodením oblečení, bez peněženky a bez svačiny, aby kázali slovo, které by mělo být vlastní každému. Jediný požadavek na příjemce je, že to slovo chce slyšet. Možná jeho domácnost poskytuje jen základní stravu, jídla bez fantazie. Co hůř: Možná je bez fantazie sám hostitel. Hovor s ním nepovznáší do výšin, nepopadáme se za břicho jen co něco poví.

Ale chtěl slyšet to slovo, byl první. A to slovo je pro všechny stejné. To slovo má moc oživit každou duši. To slovo se v člověku stává jádrem, kořenem. Tím pramenem v nitru, vyvěrajícím k životu věčnému. To slovo, to jádro, najednou všední skutky člověka, jeho běžná slova, proměňuje v něco trvale cenného. I když by se jeho slova a jednání zdála nezajímavá, z pohledu věčnosti, s Božího pohledu, jsou tím jediným, co z tohoto světa přetrvá navěky. Co na konci tohoto světa zapadne so skládačky a dá smysl. Kdežto vše, co se nyní zdá okouzlující, dobrodružné, zábavné, uschne jako tráva v denním žáru. Nemá kořen, jež by to mohl trvale živit.

Závěrem: Lidé říkají: Ježíš ano, církev ne. Spiritualita ano, instituce ne. Ale sám Ježíš ještě za svého života zakládá instituci, síť rychlého občerstvení duší, kde pracují rybáři. Jeho řízením je tato instituce to jediné, kde se lze s Kristem prostřednictvím lidí jako mi setkat. Pokud není církev dost dobrá, pak je to ovšem už všechno, co je k mání. Člověk sám o sobě není zase tak cenný, aby se Ježíš každému zvlášť zjevoval ve snu či na vysokých horách. V nitru člověka není samo o sobě nic zajímavého. Ale ten, kdo má pokoru, kdo ví, že vše ve své duši od někoho dostal, i ta slova, kterými mluví, že i tu duši mu vdechl Bůh, ten je připraven přijmout slovo pravdy od kohokoliv, i od lidí menších, než je sám. My pak, jako jeho učedníci, nemusíme a ani nemáme nikoho dobývat, nikoho oklikou lákat. To Slovo je kuchyňsky prosté, ale v něm je život každého člověka. Není na nás vybírat, kdo by mu měl uvěřit a kdo ne. Kdo mu uvěřil, uvěřil proto, že sám Bůh chtěl, aby mu uvěřil. Proto mějme jeden k druhému úctu a žijme mezi sebou opravdu jako bratři a sestry. Amen