Když někdo nahraje náš hlas a my pak sami sebe slyšíme, býváme překvapeni. Nepříjemně překvapeni. Protože náš hlas zní jinak, než jak sami sebe slyšíme. Celou dobu nás všichni ostatní slyší jinak, než jak slyšíme sami sebe! A také nás tak budou slyšet vždy, nikdy neuslyší, jak zní náš hlas nám. Na hlase člověka se dost pozná: Zda je smutný či veselý, zda něco myslí vážně nebo v legraci, zda o nás smýšlí dobře či zle. A tak člověka může napadnout: Rozumí mi vůbec lidé, když něco říkám, opravdu tak, jako to myslím?

Náš Pán Ježíš Kristus se stal člověkem a tak byl ve všem jako my. Také on, když byl na zemi s námi, se sám na sebe nemohl podívat zvenku. Také on, jako každý člověk, chtěl vědět, jak ho druzí lidé vidí. Proto se ptá učedníků: „Za koho mne zástupy pokládají?“

A dozvídá se nepříjemnou věc: Že lidé do něj skutečně nevidí. Zástupy pokládají Ježíše za Křtitele, Elijáše, jednoho z proroků. Zo, co už znají. Co však víc: Jan Křitel, Elijáš, proroci, už jsou mrtvi. Jako každého, kdo nežije, můžete vykládat podle svého, protože už se neozve. A také Ježíše, i když žije, chtějí si lidé přizpůsobit svým potřebám. Vzít si z toho to hezké, pozitivní a ovšem neplatit žádnou cenu. Je to jako chodit ve sportovních botách a nikdy neběhat nebo jezdit v džípu s nárazníkem na odhrnování bizonů po asfaltce na nákupy. Ale při všem, co ježíš říká líbivého, jako třeba „jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi“, říká jedním dechem také „když tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a hoď za sebe“ a „kdo není se mnou, je proti mě“.

Tohle poznává Petr, který říká: Ty jsi Mesijáš. Nemluvíš, Pane, proto, aby si to člověk poslechl a udělal si vlastní názor. Protože Ty jsi celá pravda. Ty už jsi celá skutečnost. Jako když v domě někdo zavolá hoří: To není nějaká myšlenka, která by člověka obohatila. Která by vědla k vlastnímu přemýšlení. Tomu buď věříte a utečete. Nebo to zavrhnete jako zjevný nesmysl. Takový je Mesijáš. Ten, který říká: Už je to tady. Já jsem to.

A přece jim Ježíš důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali. Protože, jak už jsme řekli, Ježíše člověk přijímá buď zcela, nebo vůbec. A od a), tedy že je mesijáš, patří neoddělitelně b): Že mesijáš bude trpět. A dokud se nenaplní Kristovo utrpení, ani nemá cenu mluvit o tom, že je mesijáš. Když Petr řekl, že má Ježíše za Mesijáše, řekl tím: Ty jsi ten nejcennější, být na stvojí straně stojí za to, i kdyby to mělo špatně dopadnout. A Ježíš mu na to říká: Dobrá. Ono to totiž špatně dopadne. Když to víš dopředu, pořád to za to stojí?

Ježíš pak pokračuje: „kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej“ To je mimochodem úsloví římských legionářů. Když se dáte do boje s ozbrojeným mužem, může vás zabít – ale když se k němu otočíte zády, zabije vás určitě. Podobně, pokud se člověk rozhodne pro život spravedlnosti a milosrdenství, je velká šance, že ho život semele. Ale alespoň ví, že měl pravdu. Kdo začne couvat z toho, co je správné, bude už couvat vždy. Časem už ani nebude schopen říci, co je vlastně správné. Bude jedno, co si myslí, protože stejně za ničím nestojí. Jeho myšlenky a přání stejně nemají žádný dopad ve skutečném světě. Asi jako když dnes vidíme někoho v teniskách, ani nás nepadne, že je to maratonec, u muže v maskáčích za stolem u piva nepředpokládáme, že je válečný veterán a u řidičky gigantického džípu nás ani nenapadne, že má v kufru motorovou pilu a jede do hor kácet stromy.

Naproti tomu, u každého člověka, který koná dobré dílo, najdeme alespoň jednu velkou porážku. Každý, na koho se lze vždy spolehnout, má někoho, v kom se velmi zklamal, komu naletěl. Podstupuje-li člověk nebezpečí, má tak konat jen tehdy, když rozhodnutí zůstává správné, i kdyby se naplnily nejhoší obavy. Co by člověk chtěl vzít zpět, kdyby to náhodou nevyšlo, do toho se ani nemá pouštět. Ale každá velká věc je nebezpečná a může špatně dopadnout. Bezpečné je jen o všem mluvit a na něco si hrát. Tak se člověk bezpečně stane nezajímavým a zbytečným.

Čestně prohrát je samo o sobě lepší, než být mluvka a zbabělec, to věděli i pohané. To evangelium, které je v Kristu, ta radostná zpráva, však zní: Neříká si člověk sám: Měl jsem pravdu. Ten, který je pravda, v němž se každá pravda sbíhá, se stal jedním z nás. Ví o tom všem. On vzal na sebe i všechny naše porážky. On byl poražen pro spravedlnost. Ale Bůh se k jeho porážce přiznal z nebes, vzkřísil jej a proměnil ji ve vítězství. Věříme tomu a sázíme na to. A tak vlastně, být spravedlivý pro nás není nakonec tak tragicky hrdninské rozhodnutí, není to tak velká věc. Kdo věří v Krista, pro toho je podstoupit risk, postavit se nesnázím, prostě rozumné, vlastně jediné logické rozhodnutí. Vítězná cena je totiž obrovská, ceny nevyčíslitelné: Život věčný a radost bez konce. Amen