Že někdo uznává Ježíše, ještě vůbec nic neznamená. Protože nenajdete skoro člověka by Ježíšě nějak neuznával. Tak sami Židé, ač část z nich dodnes v Krista neuvěřila, říkají většinou: Byl spravedlivý. Byl to zbožný učitel, byl náš. Tak rozeznávají část pravdy, ovšem ne dostatečnou.

Ovšem i bludné sekty, které se objevily hned na počátku šíření víry, se na Krista odvolávaly. I když třeba zároveň šířily chorobná učení o stěhování duší nebo o zlé podstatě těla a hmotného světa vůbec atd.

Do svých výlevů zamotal Ježíše i falešný prorok Mohamed a dal mu dokonce čestné druhé místo – hned po sobě. Mezi své bůžky postavili Krista i hinduisté a buddhisté, neboť do jejich víry se vejde vše, co na světě nabyde nějaké známosti. Kristus dostal své místo ve lži komunistů a dokonce nacisti byli pro Ježíše schopni vynajít árijský původ.

Co tedy znamená, že někdo po svém uznává Ježíše? Vůbec nic. A nebo přeci jen něco: Nenajde se téměř nikdo, kdo by měl odvahu promluvit přímo proti Ježíši. To je téměř hmatatelný důkaz, že Kristus po svém vzmrtvýchvstání skutečně sedí na pravici Otce a je mu dána vláda na nebi i na zemi. I když ji mnozí uznat nechtějí, přece si to s Ježíšem podvědomně nechce nikdo úplně rozházet. Přesto, taková úcta neříká nic o tom, kdo je s námi nebo proti nám. Má ji skoro každý.

Proto se Ježíš ptá: „Za koho mne zástupy pokládají?“ Vzdávají mu čest, říkají, že je dobrý. Že je moudrý. Ale proč? Co v něm hledají?

A jako už mnohokrát, když dojde na to, že Ježíš je Bůh, ukazuje se hned i jeho lidská přirozenost. Jako Ježíš, i každý z nás chce vědět, jak jej vidí druzí lidé. Vždyť druzí lidé nás dokonce slyší jinak, než my sami sebe, jak poznáváme, když posloucháme svůj hlas ze záznamu.

Každý člověk, stejně jako Ježíš, chce, aby byl přijímán pro to, kým skutečně je. Vezměme si, jak někdy zní trochu dvojsmyslně, když někdo řekne „ste hodnej“. Někdy má člověk rozpaky, zda druhý v duchu nedodává „trouba“. Lidé snadno nabývají dojmu, že člověk je otevřený a smířlivý jen proto, že neví o riziku. Že neví, že mu lidé mohou lhát, že ho třeba skrytě urážejí atd. Opravdu hodní lidé ovšem dobře vědí, že mohou být podvedeni; skrytých narážek a urážek si také všimnou. Ale rozhodli se riskovat, rozhodli se malost druhých ignorovat, protože jsou svobodní od všeho.

Podobně až překvapivě mnoho lidí se sice směje humoru člověka vtipného, ale myslí si o něm, že je opravdu tak hloupý. Že co říká, myslí vážně. Možná znáte, jak je nepříjemné, když vám někdo vysvětluje vtipnost vašeho vlastního vtipu.

A na druhou stranu, když uděláme něco zlého, moc stojíme o to, aby druzí poznali, že to není naší podstatou. Že i nám je náš hřích protivný či odporný. Pokud nejde o zásadní věci, o činy a slova u kterých není cesty zpět, z jednoho činu či jedné věty skutečně ještě nejde usuzovat na celého člověka, protože každý z nás občas udělá a řekne něco, v čem se sám nepoznává.

Každý člověk, stejně jako Ježíš, chce, aby byl přijímán pro to, kým skutečně je. A Ježíš je Boží Mesijáš, řecky Kristus. Tedy ten Pomazaný, za kněze i krále. Kdo čekali Mesijáše, čekali na něj. Kdo přijde po něm, musí už jít pouze za ním. On je celá pravda, takže nemůže být dobré žádné učení, které by hlásalo, co on nehlásal, nebo které by jej chtělo doplnit. Vždyť on mluví sám za sebe a co chtěl, již řekl.

A apoštolu Petrovi skutečně patří první místo mezi učedníky. Protože on svým vyznáním vlastně řekl: Jsi tu Ty, Ježíši, a to už je všechno. Ty jsi ten pomazaný, na kterého čekaly tisíciletí. Petr si zavřel každá zadní vrátka. Neříká: Uvidíme, co řekneš a když to nebude úplně stačit, poslechneme si ještě něco jiného. Ne, tohle už je všechno. Co jsi neřekl, to už se v tomto světě nedozvíme a musíme se s tím nějak smířit.

Jako každý člověk totiž, i Kristus mohl na světe říci jen to, co je pro něj to hlavní. Žádný člověk nemůže ve své řeči zohlednit úplně všechny věci, i ty nejmenší – pokud nemá mluvit způsobem, kterému v našem kraji říkáme „nebude-li pršet, nezmoknem“. Kristus nám neřekl téměř nic o tom, jak funguje příroda. Jak funguje lidské tělo. Jak konec konců funguje celý ten svět andělů a démonů, ve kterém rozkazuje mocným slovem. Neřekl nám nakonec ani moc o tom, jak funguje duše člověka. A tak všechny tyto věci: Vědy přírodní a lékařské, věda o duši, poznání světa nadzemských duchů – to vše pro nás v tomto světě zůstane věcí dohadů. Nelze na tom vystavět život. Ani na fyzice, ani na metafyzice. Ani ny psychologii, ani na parapsychologii. Jen co Kristus řekl, zůstává jisté.

To vše Petr vystihl větou: Ty jsi Boží Mesijáš. Vlastně z ničeho v té chvíli není poznat, proč to vlastně říká. Dalo by se říci, prozradil pointu ještě před koncem. Proto mají učedníci o věci ještě pomlčet.

Protože, jak říká moudré afghánské přísloví, pravý chán o sobě nikdy neříká, že je chán. A kdo je úplně normální, nemá důvod o sobě říkat, že je úplně normální. A kdo je skromný, nemůže o sobě říci, že je skromný. Tak ani pravý mesijáš nemůže o sobě říci, že je Mesijáš.

Petr dal Kristu plnou důvěru, zavřel si zadní vrátka, jak jsme řekli. Ježíš teď jemu i ostatním učedníkům ale říká, že tím ještě nevyhrál hlavní cenu. Tím jen vstoupil do závodu. Nebo řekněme, nastoupil na loď. Ale ještě není u cíle. Jen je terpve od této chvíle skutečně vě hře, skutečně při věci. Petr řekl: Vsadili jsme na tebe a budeme tedy brát vše, co s tebou bude, jako danou věc. Jenže tentokrát to není jen zkouška, jako v příběhu obětování Izáka. Tam je Jákob připraven obětovat svého Syna, ale nakonec to po něm nikdo nežádá. Ale na kříži Otec svého Syna skutečně dá za hřích světa. Petr svým vyznáním řekl: Budeme s tebou, i kdyby to náhodou nemělo vyjít. A Ježíš mu řekne: Ono to ale skutečně nevyjde.

Z Ježíšovy řeči tak plyne dvojí: Je úplně bezcenné uznávat Krista jako jednoho z proroků, jako učitele mravnosti či moudrosti, jako jednu z velkých osobností dějin v dlouhé řadě dalších. Nelze si poslechnout Krista, ěco si z něj vzít a jít dál. Potom člověk neslyšel nic. Leda by se za chvíli vrátil a řekl: Ty jsi Mesijáš, ty jsi pravý Bůh a pravý člověk, nikam už nejdu. Když lidé mají zájem o duchovní věci obecně, z pohledu Krista to neznamená téměř nic, dokud člověk neřekne: Ty jsi Pán, těch deset let, co jsem hledal, nic neznamenalo.

Lidé přešlapují na místě a říkají: Je mnoho věr, jak mohu vědět, která je ta pravá? Vědět člověk nemůže, to by pak nebyla víra. Kdo si však chce od všeho zachovat odstup, zachovává jen sám sebe. Zachovává jen prázdno v sobě. Kdo se sám sebe snaží zachovat, ať sám sebe vzkřísí z mrtvých.

Za druhé tedy: Kdo vyznává Krista za Mesijáše, ten si nutně zavřel dveře k dalším vírám a duchovním naukám. Ten si zavřel i různé možnosti v životě. Ano, kdo se ke Kristu přizná křtem, chozením do jednoho kostela, vírou podle té které jedné církve, ten má už užší cestu. Zapřel sám sebe. A musí se také s lecčíms prát, protože není společenství, které by člověku vyhovělo ve všech rysech jeho povahy, třeba i byly krásné a cenné. Kdo uvěřil, stal se trochu omezeným. Vlastně vše, čeho se člověk obává, než začne následovat Krista v jeho církvi, ho svým způsobem potká. Pohled se mu poněkud zúží, zdaleka ne všechny jeho dobré vlastnosti dovede to které společenství ocenit. Na druhou stranu, kříž se nese jen v tomto světě, kdežto v den věčnosti Bůh vyhledá i to, co je skryto a přijde plnost.

Kdo chce svůj život zachránit od omezenosti každé organizované víry a každé jednotlivé církve, toho stejně zorganizují někde v práci nebo na úřadě. A šíře rozhledu i možností se mu místo toho omezí prostě věkem, tím, jak člověk, lidově řečeno, stárne a blbne. Nebyl ještě nalezen člověk, který by k stáru vše mohl, vše pobral a který by se tak trochu neopakoval.

Je lepší se v tomto světě z vlastní vůle vzdát některého poznání a některé možnosti s výhledem na čas, kdy bude vše odhaleno a který tvrá večně – takže tam bude dost času na vše. Je to lepší, než o možnosti a časem i úsudek přijít prostě přirozeným během času a nemít na konci nic. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Amen