Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? Tuhle větu nemusí Ježíš nijak dokazovat. To je ze života, podobně jako když mluvil o rozsévači nebo o ztracené ovci. Nikdo si moc nepřeje tuto pravdu nahlédnout. Ale, marná sláva, opravdu se musíme zeptat: Na co je člověku to, čeho dosáhne a co získá? I kdyby získal celý svět, stejně nakonec zemře. To je věc, kterou není potřeba příliš dokazovat, taková je skutečnost.

Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět. To je pravda, která je všem jasná a každý ji vidí. Ale zní to jako povzdech. Vůbec nad každou pravdou, kterou všichni vidí a a která je všem jasná jde vlstně jen pokrčit rameny. Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět? To zní jako povzdech. Jako bychom řekli: Musíme tam všichni. To je pravda, ale kdo by na to chtěl myslet?

K tomu, co všichni beztak vidí, však Ježíš dodává něco za sebe. Něco, za čím si stojí. Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět? Ano, to všichni víme – žádný. A já Ježíš k tomu říkám: kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej.

Podívejte, každý přece nakonec nějak přijde o život. Všichni jednou zemřeme. Ale ještě před tím se každý pustí do svých snů a plánů. Nikomu jeho plány nevyjdou přesně tak, jak si představoval. Ničí sen, i kdyby si ho člověk splnil, nevypadá přesně tak, jak si ho člověk vysnil. Život člověka vždycky nějak nachytá. Ne nadarmo se říká, že koho chce Bůh potrestat, tomu splní, co si přál. Za čím člověk v životě jde, to jeho život také nejčastěji požírá. Však se podívejme na život lidí, kteří něco dokázali. Neučili jsme se snad o slavných hudebních skladatelích, o básnících a spisovatelích, jak se pro své dílo museli prát s nepochopením a odmítáním lidí? Neučí se děti všude na světě o hrdinech svého národa, kteří pro národní myšlenku obětovali život? Ale čítankové hrdiny nechme stranou. Podívejme se na živé lidi, kteří něco dokázali: Vždy u nich najdeme nějakou povážlivou oběť pro jejich věc. Někdo se takové oběti právem bojí, raději se drží zpátky. Prožije život za pecí. A nakonec si říká: Co jsem vlastně dokázal? Takže to vyjde na stejno.

A nad tím Ježíš říká: Když stejně nakonec každý přijde nějak o život, proč o něj nepřijít pro mne? To už není všem viditelná pravda, to je nabídka. Každý nakonec přijde o život, takže vyjde na stejno, když o něj přijde pro nějakou svou věc, nebo pro mne. Do toho ale může každý vpadnout s pousmáním: „Počkej, počkej! Tohle by přece mohl říci každý. Proč zrovna ty, proč zrovna pro tebe máme ztrácet život? To jsou jenom takové řeči. Dokaž to, ukaž nám něco.“ A Ježíš na to odpovídá jasnozřivým žertem: „Říkám vám po pravdě: Někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří království Boží.“ Ví víc, než ostatní. Ví, že Petr, Jan a Jakub, kteří nyní stojí v zástupu kolem něj, jej za týden uvidí proměněného k božské slávě spolu s Mojžíšem a Elijášem.

Jenže na horu vzal jen tyhle tři. A navíc oni nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli. Teprve až jako zasloužilý apoštol o tom Petr píše ve svém druhém listě. Proč vzal Ježíš na horu jen tři ze svých učedníků? A proč jim pak ani nedovolil o věci mluvit? Vzal s sebou tři, protože podle Zákona musí každou výpověď potvrdit dva nebo tři svědkové. Ale i kdyby s sebou vzal všechny učedníky, výsledek by byl stejný. I jim bychom museli pouze věřit, že Ježíšovu slávu, Mojžíše a Elijáše a všechno, viděli. Nakonec i těm třem, kteří byli s Ježíšem na hoře, to vidění nijak k víře nepřspělo. Petr Krista po jeho zatčení zapřel, Jan s Jakubem od něj utekli. Po tom všem, co viděli.

Ale taková krátká paměť a ztráta víry není nic nezvyklého. Izraelci viděli deset egyptských ran, viděli rozdělené moře, viděli sloup ohnivý a sloup oblakový. Stejně hned na to ztráceli víru, nevěřili, že na poušti nezahynou, remcali. Netřeba příliš mluvit o naší stejné zkušenosti. Není to tak dávno, co jsme úpěli po svobodě, co jsme o ní tajně rozmlouvali. Starší třiceti let si jistě vzpomenou. Co by to tehdy pro nás bylo, mco si zvolit své vládce. Nyní si je volíme a právě jim pak dáváme za vinu téměř všechno, pomalu i špatné počasí. Není to také dávno, co zněl církví mocný hlas: Budeme se o sebe starat sami, sami si vybereme na své faráře a sami je zaplatíme. A dnes jsou odvody na část farářského platu snad tou nejméně populární věcí.

Ale to jsou pořád ještě moc odtažité příklady. Řekněme si něco osobnějšího: Jeden den třeba člověk v úžasu poslouchá kázání. Nebo jej zasáhne nějaké místo z Písma. Nebo se k Bohu vrocně modlí, otvírá mu své srdce a před ním samým se zároveň otvírá řešení. Nebo s někým vzrušeně rozmlouvá o pravdách víry a srdce mu hoří. Druhý den je všechno jinak.

Lidé Ježíšovi často namítali: To jsou jen řeči, něco nám ukaž. Ukaž nám znamení. Ale znamení na hoře ukazuje: Království Boží je nyní především v řečech. Království Boží je nyní především v řečech. S Ježíšem jsou na hoře právě tři svědkové. Petr, Jakub a Jan. Ti všichni zakládali církev, stali se jejími sloupy. Právě na jejich slovo dali ti, kteří uvěřili. Člověk nejspíše uvěří tomu, koho zná, s kým se osobně setkal. Koho poznal, kdo na něj udělal dobrý dojem. Člověk žije hlavně v tom a z toho, co mu druzí řeknou. Ale někdo na řeči nedá, spíše uvěří svědectví knih. Spíše uvěří něčemu prověřenému, všem známým zdrojům. Nejsou tu jen tři svědkové, tři učedníci. Jsou tu i dva svědkové, Mojžíš a Elijáš. To proto, aby byl Zákon naplněn do poslední čárky. Každou výpověď mají potvrdit dva (Mojžíš a Elijáš) nebo tři svědkové (učedníci). Ale i Mojžíš a Elijáš s Ježíšem pouze rozmlouvají. Samotné proměnění nastává, když se Ježíš modlí. Království Boží zde na zemi je především v řečech.

Především v modlitbě. Dále ve slovech Písma. A také ve společenství církve, v tom,že spolu rozmlouváme. Třeba o úplně obyčejných věcech; ale je nám při tom dobře. Největším důkazem Ježíšovy božské moci tak nakonec nejsou jeho mocné činy a uzdravování. Božství se rozhodlo projevit v pouhých řečech.

Svědectví učedníků jsme právě četli. Svědectví Petra, Jakuba a Jana není jen zapsané v Novém Zákoně. Apoštolové je nejdříve předali ústně těm, kteří je osobně znali a kteří jim uvěřili. Od těch dob se v církvi bez přerušení předává od úst k ústům, v církvi usazení vyprávějí novým příchozím. Starší vyprávějí mladším ati zase svým dětem. A tímto nepřerušeným řetězem řečí přišlo to slovo až k nám. Ježíš je ta věc, ta událost, o které se mezi námi nepřestalo vzrušeně mluvit.

Máme tu však ještě Mojžíše a Elijáše, které chce Petr spolu s Ježíšem ubytovat ve stanech. Mojžíš vedl Izrael na poušti, svými výroky se jej pokoušel udržet v kázni. To se nikomu moc nelíbylo. Kniha Deuteronomium, která shrnuje jeho působení, začíná: Toto jsou řeči. Toto jsou řeči. V trfném žertu by se tam člověku chtělo vsunout to slůvko „jen.“ Toto jsou jen řeči. Tak se k němu stavěl Izrael. Mojžíšova služba pro ně znamenala nějaké řeči od vrchnosti, otravné řeči. Elijáš zase prorokoval proti modlářství a bezbožnosti. Většina jeho současníků věřila jinak. Věřila zdánlivě praktičtěji v to, co vidí. Elijáš byl v menšině. Byl to podivín, který vede řeči. Dílo obou Božích mužů skončilo dost nerozhodně, skončilo někde v půlce. Mojží do země zaslíbené nedošel, zemřel právě před ním. A Bůh vzal jeho tělo. Elijáše v půlce práce odvezl ohnivý vůz do nebe a jehodílo musel převzít Elíša. Samé řeči a výsledek nejistý.

Petr by chtěl, aby Ježíš, Mojžíš a Eliáš zůstali na hoře ve stanech. Aby si dál tak hezky povídali. Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Mojžíš a Elijáš své dílo už dokonali. Dílo, které mělo základ v jejich řečech a které skončilo neurčitě, někde v půlce. Ti opravdu svým způsobem zratili svůj život. Pořád o něčem mluvili, ale v půlce to přestalo.

K nám teď mluví ten hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ My se za krátko rozejdeme domů. Zbyde nám jen vzpomínka na ty řeči. Stále ale můžeme mluvit s Bohem v modlitbě, číst Písmo a rozmlouvat se svými blízkými. O víře i o jiných věcech. To bude vždy základ, grunt. Za ním však musí následovat poslušnost Zákonu Kristovu. Výsledek bude vždy trochu neurčitý. Jako by nás ode všeho v půlce někdo vzal. Jako Mojžíše a Elijáše. Náš život bude těžko někdy pěkně zaokrouhlený, uzavřený. Zůstává však Boží slovo a naše poslušnost tomu slovu v každé hodině. Chceme-li se setkat s Mojžíšem, Elijášem, ale také s Petrem, Jakubem a Janem, chceme-li jednou rozmlouvat se samotným Ježíšem, nelze zůstat ve stanech, ale musíme se vydat týdnem a poslouchat. Že výsledek bude vždy trochu napůl, vždy trochu nejasný, to je zřejmé z dnešního příběhu. Základ našeho jednání však zůstává jistý: Písmo, modlitba a naše společenství lásky.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši, ty který jsi došel Božské proměny na hoře a který nyní sedíš proměněn ve slávu na pravici svého Otce, proměň svá slova v našich životech

ve skutky, které se ti líbí. Při tom všem nám dej spoléhat jen na Tebe a utěšuj

naši duši. Amen