„Za týden po této rozmluvě“, píše evangelium. A myslí tím rozmluvu, ve které Petr vyznal, že Ježíš je Mesijáš, načež mu Kristus řekl, „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží i zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.“ Dále mluví o sebezapření, nesení kříže – o krajně nepříjemných věcech, které navíc vyhlížejí dlouhodobě. Z evangelií je patrné, že Petr i ostatní apoštolové úspěšně předstírali, že ta slova neslyšeli.

Kristus přitom neřekl zase tolik šokující věc, když se nad tím zamyslíme. Skoro každý člověk podstupuje v životě nějaké vleklejší trápení, musí dlouho snášet něco, s čím nemůže nic udělat. Kdo se pak chce obtížím vyhnout, což se některým i daří, musí zase sám sebe dost zapírat. Musí se zbavit nepohodlných a neperspektivních přátel, zavřít mnoho cest, které před sebou měl jako dítě nebo mladý člověk, zahodit své dřívější přísnější zásady a sebeúctu. Denně můžeme slýchat postoje, které lidé zastávají jen z pohodlnosti, z obavy před námahou a obtížemi. A spatřujeme složité předivo polopravd, útoků na druhé, výsměchu a laciných žertů, které k udržení tohoto pohodlí člověk potřebuje. Každý někdy nese nějaký kříž nebo sám sebe zapírá, až nakonec ani neví, kým je. Rozdíl je jen v tom, že Kristus to, co jeho učedníky čeká, otevřeně vyhlašuje. S nevídanou – ale nijak nelogickou – otevřeností říká: Čekají vás delší období trápení a sebezapření. Kdokoliv, kdo hlásá jinou cestu, mohl by to říci také – ale nebývá tak. Kristus na rozdíl od jiných nemá proč lhát – svou slávou si je totiž jist.

Vzhledem k tomu, že víceméně každý musí někdy zatínat zuby či dost zásadně popírat to, čím dříve byl, je daleko zajímavější se ptát: Na co to všechno? Lidé nemládnou a v jisté chvíli nastává v životě sestup, tělesný i duševní. Vrcholný bod života rozhodně není na jeho konci. Myslí učedníků tohle mohlo proběhnout, když Ježíš mluvil o nesení kříže. Když mluví o svém ukřižování, mluví o nějakém morálním vítězství? Morální vítězství je, po pravdě řečeno, kromě chvilkového sebeutěšení, celkem k ničemu. Mluví o prospěchu pro lidstvo? Co je mi, po pravdě řečeno, do lidstva, jak si užiju případné slávy, když už tu nebudu. Aby tedy Ježíš zřetelně objasnil, co myslí, vzal s sebou tři z učedníků na horu. Aby jim ukázal, co je doslova jeho sláva.

Co spatřují, můžeme snad nejlépe popsat jako vzhled člověka, který má něco za sebou. Jehož strastiplná cesta, nemoc či těžká dřina skončila. Po koupeli a odpočinku se třetího dne zrána objeví jako nový člověk, který může zasednout a s veselou myslí promluvit o své cestě, svých činech a svém vítězství. S těmi, kteří jsou hodni úcty, kteří vědí něco o tom, čím prošel. Kterým to může vyprávět.

Mojžíš a Elijáš, jak se ukazuje, jsou živi. Skutečně je msíto u Boha, v němž žijí. Jejich dílo mělo skutečně smysl pro všechny, kdo žijí na zemi – to je poznat z toho, že Petr, Jan a Jakub hned poznávají, že to JE Mojžíš a Elijáš, ač žili tisíc a více let od nich. Jako na oplátku oni po našem vzkříšení hned poznají nás, protože nás pozná Kristus.

Mojžíš měl opravdu nic moc život. Významný úkol pro něj začal v osmdesáti letech. Po celý dospělý věk předtím pasl stáda a nic významného se nedělo. Po té jeho život spočíval v obavách, že na svůj úkol nestačí. Hájil Hospodinovu čest před lidmi a u Hospodina se zas přimlouval za lid, aniž mohl úvést moc polehčujících okolností. Na lidi se musel kvůli Bohu hněvat, za lidi se musel před Bohem stydět. Zemi zaslíbenou nakonec spatřil jen z dálky, z hory Nébó. A zemřel. Musel věřit, že ještě něco přijde, protože jinak ten život vypadá jako katastrofa. A ejhle, nemýlil se a skutečně žije u Boha.

Elijáš pak ohlašoval Boží soud celý život – aniž moc nečteme o tom, že by se někdo obrátil. A trest Boží přišel, hlad na celou zemi. Elijášovi nikdo neřekl: Měl si pravdu. Musel hledat útočiště v cizině, bohužel právě v zemi těch, odkud přišla modloslužebná nákaza, proti které kázal. Tam, mezi Sidóňany, se o něj starala vdova s dítětem – divné postavení, být ve své obživě odkázán na samoživitelku. Když uplynulo sedm let, Elijáš se modlil s hlavou mezi koleny, aby začalo pršet, protože celý život všem nosil jen zlé zprávy, mohl jen kárat, chválit nebylo co – nicméně být poslem špatných zpráv není zrovna recept na šťastný život. Když se podíváme na jeho zázraky, skoro každý vypadá tak, že by se dal vysvětlit i přirozeným způsobem. Jeho následník Elíša koná skoro stejné divy – ale tak, že jsou nepopiratelné. Elíšu poslouchají králové. Lidé se obracejí na jeho slovo – to by býval Elijáš koukal – jenže již není na tomto světě. Elijáš musel věřit – protože jinak ten život vypadá jako úplná katastrofa. A ejhle, nemýlil se a skutečně žije u Boha.

Ježíš tedy ukazuje učedníkům, velmi názorně, po lopatě, že existuje svět uznání od lidí všech časů, jež jsou hodni úcty, jako byli Mojžíš a Elijáš. Kteří s vámi budou rozmlouvat tváří v tvář. Kteří řeknou: Váš zápas a náš zápas, to bylo to samé: Jako nyní rozmlouvají s Ježíšem o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Existuje svět obnovy sil, obnovy člověka do podoby sebe sama, jež sám dávno zapoměl. Ba proměny do něčeho tak dobrého, že tím ani nikdy nebyl. Jak vidno, společenství svatých a život ve slávě je něco tak úžasného, že to místo nikdo nechce opustit. Petr chce stavět stany, aby se tam dalo pobýt aspoň den.

A jak spatřujeme, i Ježíš s hory odchází s těžkým srdcem, neboť než vstoupí do slávy, čeká ho ještě všechna ta hořkost, ponížení a bolest v Jeruzalémě. To havní ještě ani nezačalo. Teď už ovšem jen zbývá počítat dny do chvíle, než to přijde. Odtud i jeho prudká slova, když se hned pod horou setká s neschopností učedníků. A s otcem, který je sice zkroušený, sice od Ježíše něco nutně potřebuje, ale zároveň vyčítavě žaluje na Ježíšovy učedníky. Lidé, kteří potřebují pomoc a vzbuzují lítost i hněv zároveň. Složitá situace. Vůbec to nejsou lidé hotoví, oslavení, jako Mojžíš a Elijáš. Ježíš tedy zvolá: „Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě mám být s vámi a snášet vás?“ Načež tedy dodá: „Přiveď sem svého syna!“ A uzdravil chlapce a vrátil jej otci.

Všichni chtěli zůstat na té hoře. Ale Krista čeká Ještě to rozhodující v Jeruzalémě. Udělal pro učedníky mnoho, když sám sebe na chvíli vystavil slasti Božího království, připomněl si ji – aby se pak hned vrátil do těžkostí života s jedinou vyhlídkou, a to na smrt. Petr chtěl prodlouži čas s Mojžíšem a Elijášem. Na to hlas Boží z mrákoty musel dát pravé poučení z celé události: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Proč? Protože to bezpečně míří ke konečné proměně nás samých k nezpochybnitelné slávě a důstojnosti, k věčnému životu v uznání se všemi svatými od založení světa, k životu s Kristem tváří v tvář na věky věků. Amen