Máme jako Elijáš přivolat oheň, ptají se učedníci. Pravda je, že Elijáš skutečně dvakrát za sebou přivolal oheň z nebe, který dohromady spálil sto lidí. Nemohl by, kdyby si tak Bůh nepřál. Učinil tak jménem Božím. Rozhořčením stíháš lidi a je ti to k chvále, praví se i v žalmu. Samotná myšlenka, že by celou vesnici mohl pohltit oheň od Boha není podle Písma nepřijatelná. Sám Ježíš na jiném místě říká: „A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! … zemi Sodomské bude lehčeji v den soudu, nežli tobě.“ Součástí víry v Boha je nepochybně i víra v Boží moc a majestát. V to, že výsměch Bohu nese následky.

Jednání izraelského krále Achazjáše bylo výsměchem Bohu. Zřejmě proto, že tušil, co by se na svou otázku dozvěděl od pravého Boha, poslal na truc posly k bohu falešnému. Není to tak zcela nepodobné jednání Samařanů, kteří byli z části potomky severoizraelských kmenů. Protože slova proroků jako byl i Elijáš, svědčila proti jejich předkům i proti nim, prostě dílo proroků, většinu dějin Izraele, zavrhli. Klaněli se sice Bohu, ale jedním dechem říkali, že posledních patnáct set let Bůh nejednal. Jako by vše ustalo na té hoře, Samaří, kam Izraelci dorazili po vyjití z Egypta. Nebylo Samuele, Davida, Elijáše, Izajáše, Bůh k nim nikdy nepromluvil. Jeho jméno nikdy nepřebývalo v Jeruzalémě. Bylo jen vyjití z Egypta a těch, kteří na ně pietně vzpomínají – Samařanů. Je ale Bůh, který patnáct století nekoná nic, opravdu Bohem?

Ti, kteří šli zatknout Elijáše, oslovují ho „muži Boží“. Je-li ale skutečně mužem Božím, pak jeho slovo je slovem Božím. Má volně zaznít. Nemůže je umlčet eskorta padesáti vojáků. Vraťme slovům původní smysl, jako by řekl Elijáš. „Jsem-li mužem Božím, ať sestoupí oheň…“ Jsem-li, říká Elijáš. Elijáš nevidí, že by se na jeho slovo mnoho lidí obrátilo. Skoro o nikom takovém nečteme. Možná je celá jeho víra omyl. Ale pokud není, pak zase celá platí. A platí, jak hned vidíme.

Důležitý je však ten třetí velitel, který přišel za Elijášem po kolenou. Akazuje A i B víry. A zní: Bůh Elijášův má moc nad životem a smrtí. I když je odedávna, jedná i dnes. Nikdo se mu nebude posmívat. B pak zní: Kéž má nyní můj život v tvých očích nějakou cenu! Tento Bůh je bezpochyby staršný a mocný; věříme, že je též milosrdný.

Náš svět v současné době dostává lekci ne přímo o Bohu, jistě však co do poznání lidské duše. Učenci našeho času kroutí hlavou nad zdánlivě nesmyslnými válkami a násilím, nad politickými změnami, kterými přece nikdo nezíská větší blahobyt. Protože mylně soudili o duši člověka takto: Člověka je třeba nakrmit a obléci, uspokojit jeho tělesné potřeby. Vše ostatní, po čem touží, je jen náhražka za tyto věci. Většina bojů a násilí našeho času se však neděje kvůli zisku. Ale kvůli cti a slávě. Kvůli oddanosti vlastnímu rodu, vlastnímu kmeni, vlastnímu národu a vlastnímu bohu. Kvůli věcem, které mne přetrvají. K většině bojů a násilných činů dneška vede lidi touha po nesmrtelnosti. To nesvědčí přímo o Bohu. Jasně však o tom, že po Bohu zůstává v lidských srdcích prázdné místo. To prázdno zaplňuje to či ono; dostatek jídla a ošacení či veselé zábavy je však zaplnit nedovedou zcela jistě. Státníci po delší čas mluvili v zásadě o míru a hospodářském rozvoji. Nyní, třeba minulý čtvrtek prezident USA ve Polsku, jedné z největších zemí Evropy, najednou pronáší věty jako: „Naše národy spojuje víra v Boha.“ Víra je něco, s čím náš svět opět pomalu musí počítat jako s podstatnou věcí, jak to ovšem už bývalo.

Důstojníci Izraelského krále se domnívali, že lze říci „muž Boží“ a nic moc to neznamená. Učenci dneška ve své většině soudili, že lze říci „duše“ a neznamená to o mnoho více, než potřeby těla. Ukázalo se, že je tomu jinak.

Víra není možná bez onoho A): Bůh je mocný a nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno bral nadarmo. Toto A není možné přeskočit. Stejně tak o lidské duši nejde mluvit bez onoho A, které dobře postihl Šalomoun: Bůh vložil do lidského srdce touhu po věčnosti. Ale samotným jádrem víry je B) Kéž je Bohu drahá duše má a mých lidí, přesně jako to řekl ten třetí důstojník. I u lidské duše je pak nejdůlěžitejší to B): moc, čest, slávu, to, po čem člověk zkutečně touží, lze získat jen skrze Krista.

Právě Jakub a Jan, kteří nyní chtějí zavolat oheň z nebe na samařskou vesnici, byli před časem svědky Ježíšova proměnění na hoře do slávy a moci. Rozmlouvali tam s ním Mojžíš a právě ten Elijáš, o kterém už byla řeč. Potvrdilo se jim, v co v skrytu doufali: Ježíš je skutečně Mesijáš. Je skutečně Boží Syn a jeho moc je neomezená. Má moc život dát i vzít. Vlastně už to pro ně není věc víry – kdo něco viděl, proč by v to ještě věřil – už to přímo viděl. Před nedávnem v jeho moc jen doufali, nedávno se o ní přesvědčili.

A ten náhlý zlom: Už nepotřebují lidi získávat. Když se moc jejich věci potvrdila, už je mohou prostě spálit. To se stává mnohým: Většina lidí, pokud je se svým přesvědčením v menšině, hlásá snášenlivost a nenásilí. Ovšem nic moc obdivuhodného na tom není. Je to veskrze praktické, zcela přirozené: Vy moc činit druhým bez následků násilí nemáte – druzí ji mají. Vy moc nutit druhé k vašemu přesvědčení nemáte – oni ji mají. Víceméně každý slabý hlásá nenásilí. A každý, kdo druhým přijde divný, hlásá toleranci. Důležité je, co se stane, když už moc druhé k něčemu nutit a trestat máte. A v této zkoušce Jakub a Jan zcela selhali.

Učedníci měli totiž od počátku věřit v Ježíšovu moc, v to A, aby pochopili to B: Že tento mocný, tento všemocný Syn Boží, se přece se vší svou mocí rozhodl kázat. Pro nás platí to samé: Existuje Všemohoucí Bůh? Jistě. Je víra nakonec nejdůležitější v životě každého člověka? Ano, a ve víře ve svého boha či ve věčnou slávu svého národa dnes jednají státníci i jejich národy, ač se to bláhovým učencům našeho světa zdá nepochopitelné, nemožné. Ale je to tak. Vždy jsme měli pravdu a nejspíš nám bude dáváno za pravdu stále častěji. Ale to jsme přece věděli od začátku. Na potvrzení toho se nemusíme třást, na to nemusíme ani čekat.

Důležité je však, jaká je to víra, která lidi žene. Důležité je pak, jaká je naše víra: Naše víra je, že onomu Všemocnému je drahá naše duše. A duše každého, kdo slyší evangelium, kdo mezi nás přijde. Kristu patří celý svět, má veškěrou moc. A přece o jednotlivou duši vedl zápas. Zápas jako kazatel, zápas na kříži. Bůh se mnou smýšlí dobře, to je naše víra. Každého, kdo slyší evangelium, sám Bůh přivedl. To je naše víra.