Zamiloval jsem si vás, praví Hospodin. V našem čase se zdá povinné vždy ke všemu říci, že nás Bůh miluje. A obyvkle, když chce člověk o Bohu říci ještě něco jiného, vždy se najde někdo moudrý ve vlastní domýšlivosti, kdo má poslední slovo a řekne „ale zapoměl si říci, že nás Bůh miluje“. Člověk pak přede všemi vyhlíží velmi zbožně a moudře, aniž by ho to něco stálo. Vlastně se to podobá skutkům, které prorok kárá na konci své řeči: Přinášení laciných obětí, odbývání služby Hospodinu.

Se silnými slovy – milovat je silné slovo – se má šetřit. Protože mají svou cenu, člověk jimi získává a také ztrácí. Silná slova zavazují a také jsou soudci našich selhání. Říkáme po právu: Měl silácké řeči a skutek utek. To je velká ostuda. Proto je třeba se k silným slovům propracovat slovy méně silnými, skutečně si raději dát práci, než užiji silného slova.

Vezměme, jak cudně se slovem milovat zacházíme v běžném životě. To slovo si neříkají sourozenci navzájem, ani přátelé navzájem, skoro vlastně ani rodiče a děti navzájem. A i když se milují navzájem, spíše to dávají najevo jednáním a když o tom mluví, užívají skrytějších, méně přímých slov. A vezměme, že v dobré milostné básni obvykle ani slovo milovat či láska nenajdeme. Konečně ani v dobrém vyznání lásky – je snad možné si získat ženu tím, že jí člověk napíše jednu SMS Miluju tě. Jarda Stačí jen to jedno slovo, nic před tím, a každá roztaje? Každá přece prohlédne, že to toho člověka nestálo naprosto nic. Jaké bláznovství!

'Když přivádíte k oběti slepé zvíře, to není nic zlého? Když přivádíte kulhavé a nemocné, to není nic zlého? Jen to dones svému místodržiteli, získáš-li tak jeho přízeň a přijme-li tě, praví Hospodin zástupů.' O tom prorok mluví – co by žádnému člověku, na jehož přízni nám záleží, samozřejmě nestačilo, Bohu stačit má?

To je tedy dobrá míra všech modliteb, obětí rtů, které přínášíme Bohu: Byl by ochoten stejnou chválu poslouchat člověk, lichotila by mu a naklonila by nám jeho srdce? Věříme opravdu, že bychom si stejnými slovy naklonili boháče, aby nám něco dal nebo člověka mocného, aby nám něco povolil? Vydržel by nějaký člověk poslouchat tak dlouho, než se dostaneme k věci, jak dlouho nám to trvá v modlitbě? Nedoufal by člověk, že naše řeč už skončí, kdybychom nějakému člověku říkali to vše, co říkáme v modlitbě? Věřil by nám nějaký člověk, že opravdu chceme, co říkáme, kdybychom mu říkali to samé, co říkáme v modlitbě?

To je i dobrá míra chval, které bohu zpíváme nebo bychom je snad Bohu skládali. Mohl by je nějaký stát mít jako hymnu? Mohlo by je zpívat celé náměstí, plné lidí? Mohl by si je zpívat voják v bitvě nebo šlo by je zpívat nad umírajícím nebo na potápějící se lodi? Pamatujme, že jsou písně, které dovedly zahnat na útěk vojska nepřátel. Dovedly by to písně, které zpíváme k oslavě velkého Krále, Hospodina zástupů? Mrazilo by z nich někoho?

Zkrátka vše, co děláme pro uctvívání Boha, stačilo by k získání přízně u kohokoliv váženého v tomto světě? Můžeme jasně vidět, že pokud lidem o něco jde, jednají z nezvyklou vážností. Vymáčknou ze sebe ta nejlepší slova, snaží se vypadat co nejlépe, pokud o nich může někdo rozhodnout. Ke komu člověk přistupuje vážně, s bázní a chvěním, s velkou pozorností, aby neudělal chybu – to je jeho Bůh. Bohoslužba má vždy být to nejsmysluplnější pro člověka. Z uctívání Boha se člověk učí co chce a co má považovat za důležité. Proto se prorok tak hněvá, že je odbývána bohoslužba – kde už jinde člověk pozná, za čím by měl směřovat, co chce?

Člověk je obrazem Božím. A proto má člověk milovat bližního jako sám sebe. Nikoliv jakéhokoliv člověka, ale toho, kdo je na blízku, koho zná, v jehož blízkosti pokládá za dobré či nutné se zdržovat. A i zde se můžeme zeptat: Pokud chceme něco od svých bližních, snažíme se to získat se stejnou vážností, jako bychom něco chtěli získat od nadřízeného, od místodržitele, od boháče?

Jistě právem čeká manžel od manželky a manželka od manžela obdiv a zájem. Ale vynakládá ten či ta tolik úsilí, jako by vynaložili na získání obdivu od někoho, po kom by zatím jen toužili? Jistě že rodiče právem čekají úctu od svých dětí. Ale působí před nimi skutečně důstojně, jako se snaží působit v kruhu sobě rovných, v práci, ve společnosti? Jsou dětem pevným bodem v jejich životě? Jistě že děti očekávají pochopení a podporu od rodičů. Ale jednají s nimi alespoň tak vážně, vynakládají alespoň takovou snahu, jako kdyby se snažili získat úctu svých vrstevníků? Jistěže každý touží, aby ho jeho přátelé měli ve vážnosti, aby ho podporovali. Ale jedná se nimi stejně, jako kdyby to byli lidé, kteří mají společenský vliv, majetek, jako s lidmi, kteří mohou ledacos vymoci?

Malachiáš promlouval k těm z Izraele, k té hrstce, která se odvážně navrátila z Babylónského zajetí do vlasti, kterou až na ty nejstarší viděli poprvé v životě. Bůh jim dal znovu vybudovat chrám i jeruzalémské hradby. A co teď, ovšem? Provincie Jehud v rámci satrpie Eber-nari perské říše nebylo nijak významné místo. Velký svět je míjel, neměli v něm místo. A protože z pohledu toho světa byli malí, jako by mohli odbýt i to, na čem jim nejvíc záleží: 'Říkáte: Ach, nač se trápit? a vše odbýváte, praví Hospodin zástupů.'

Nic se nedělo, protože byli bezvýznamnou provincií. Ale žádné zprávy – dobré zprávy, to platí až příliš pravdivě. Nic se nedělo proto, aby člověk sám mohl konat, co pokládá za smysluplné, čemu věří, že mu přinese radost. Bohoslužbu na prvním místě. Mohli být rádi, že se nic neděje. Protože když se na světě něco děje, děje se to obvykle, aby vás to přejelo, převálcovalo a někam natlačilo. Jen dobře, když se nic neděje – pak mohu volně konat já sám to, co přináší radost mě i bližnímu, co se Bohu líbí.

To je ten důkaz lásky, který po Bohu chtěli: Zrovna teď se nic nedělo, zrovna teď mohli usilovat o to, co je krásné a radostné, co je cenné. V čem je přítomná rodina, přátelé i sousedé – od kterých ovšem nemůžeme čekat účast na vlastní radosti, pokud jim neprokazujeme patřičnou úctu, pokud nevyvíjíme patřičné úsilí. A jiné lidi nemáme.

Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua však nenávidím, praví Hospodin. Tam kde je blízkost – jako byl Ezau z rodiny Abrahama a Izáka, kteří jsou v náruči Boží – tam, tam, kde je očekávání, jako byl Ezau Jákobův bratr a dalo se od něj právem čekat víceméně to samé, jako od Jákoba, tam kde není snaha a kde očekávání nejsou naplněna, nekončí to obvykle jen lhostejností. Nenaplněná láska se mění v nenávist. Která stejně jako láska potřebuje druhého člověka – nenávist, stejně jako láska, není nikdy obecná. Když lidem nikdo neprokazuje důstojnost, po které touží, když se neplní očekávání, která od druhých mají, neroste lhostejnost, ale nenávist.

Kristus nám ohlásil úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. V každém čase se lidé náramně diví, co se to děje se světem a s lidmi kolem nich. Bláhově očekávají, že když jen nebudou dělat něco vyloženě zlého a dobré jaksi odbudou, když nebudou nikoho vyloženě urážet, ale nikoho také nepochválí, všechno zůstane, jak je. Nic se nebude dít.

Ale vždy, když se dlouho neděje nic dobrého, v čem by měl člověk místo, neroste tím jeho touha, aby se dál nedělo nic. Čím více člověka nikdo nechválí, netouží tím více být bezvýznamný. Začne toužit, aby se dělo něco zlého – aby se vůbec něco dělo. Když nemůže být vážený, chce být alespoň obávaný. To je klíč k většině válek i násilí v ulicích: K dobrému mě nikdo nepotřeboval, za dobré si mě nikdo nevážil. Snad tedy ve zlém se uplatním a pak už si mě budou muset všimnout.

Chceme-li tedy být Bohu blíže, buďme k němu uctivější. Chceme-li náklonost našich bližních, sami jim nabídněme, o co opravdu stojí. Chceme-li pokoj s lidmi, vzdávejme jim úctu již v tomto čase pokoje, i když je ještě třeba úplně nepotřebujeme. Proměňujme nynější pokoj v to, pro co pokoj stojí zachovat. Amen