Lévi dostal od Hospodina na pohled zvláštní dárek: „Má smlouva s ním byla život a pokoj. Dal jsem mu toto: bázeň, aby žil v mé bázni a děsil se mého jména.“ Jaký život a jaký pokoj, pokud má člověk žít v bázni, což je vlastně ve strachu a děsit se nějakého jména?

Ale je to dobrý dar. Člověk nikdy není sám na světě. To není špatné: Představte si jen, že jste jediný žijící člověk na zemi: Do každého domu můžete vlézt, všechno si vzít. Cokoliv, co po lidech zůstalo sníst, obléci si na sebe, co má kdokioliv v šatníku, každým autem, co na zemi zbylo, se projet, všechny knížky, co má kdo doma, si přečíst. A přitom třeba zůstat v pyžamu a chodit tak i po náměstí – není na světě nikdo, komu by to vadilo. Ve chvílích zloby, kterou asi každý někdy prožívá, by se nám to líbilo. Ale jak dlouho by tohle člověka opravdu bavilo?

Až na to jídlo, které by asi bylo jediným skutečným potěšením v takovém světě, každá z těch věcí má ve skutečnosti cenu v tom, že jsou na světě ještě jiní lidé. Ti posuzují, jak jsme oblečení, jakým autem jedeme. Knížky, filmy a nakonec i počítačové hry vyprávějí o věcech, o které se lidé v životě pokoušejí a různě se jim to daří či nedaří. Skoro ve všem, čím člověk žije, se nakonec s někým srovnává. A řekněme i zamilovaní, pro které v jejich zamilovanosti mizí všichni ostatní lidé jaksi v mlze, se nakonec těší s uznání, jež má jeden pro druhého, z toho, že je někdo miluje. Člověk se stále s někým srovnává a po pravdě řečeno, u zvířat a dokonce i u hmyzu to není jiné. Nikdo nežije jen sám se sebou a pokud ano, srovnává se prostě s druhými jen ve vlastní domýšlivosti, jen v iluzích. Jen aby sám sebe ušetřil setkání se skutečností.

Proto také samozřejmě lidé mají stále z někoho trochu strach. Po většinu dějin z někoho, kdo je skutečně může zabít či jim něco zlého udělat. V těch nejlepších časech, jako je ten náš, jen z toho, že je ve skutečnosti asi někdo schopnější či chytřejší, než my, že má lepší život. A vždycky někdo takový je: Je konenčě docela rozumné, když se lidé věnují různým sportům a jiným soutěžím. Protože alespoň jdou svým strachům naproti. Alespoň si to jen v skrytu duše nemyslí, že jsou ostatní lepší. Ale zjistí, že v běhu nebo třeba v pěstování mrkve jsou třetí na okrese. Pokud jsou první, pořád je čeká zjištění, je jsou čtvrtí v kraji. Pokud jsou první v kraji, mohou být pátí celostátně. A tak dále. A i kdyby byl člověk mistr světa v něčem, moudrý pozná, že je třeba první v běhu na celém světě, ale na klavír nezahraje ani 'Skákal pes'. Je-li kde tedy jaká soutež, bartři a sestry, doporučuji cám v ní soutežit.

Pokoj, který dostává Lévi, je v tom, že se srovnává se samým Bohem. Že má soupeře, který za to stojí. Nemusí ho tolik trápit ani to, jak rychle uběhne, jestli má lepší svíčkovou nebo čistší domácnost něž někdo jiný, lépe vychované děti, víc na kontě atd. Soutěží jaksi s Bohem. Boha samozřejmě nelze porazit a tak v soutěži s Bohem soutěží člověk vlastně jen se svým včerejším já. To je bázeň Boží: Snaha, abych před Boží tváří byl méně otravný a trapný, než včera. Není ani třeba se srovnávat s druhými, ale právě jen sám se sebou.

Pravdidla soutěže mezi lidmi obvykle určují ti, kteří už něčeho dosáhli. Tak byl čas a možná ještě v mnohém trvá, kdy měřítkem úspěchu byly boty. Někdo dosáhl pěkných bot, všichni ostatní se měli poměřit podle toho. Výhoda bázně Boží je, že člověk nemusí hrát tyto lidské hry, ale může sám sebe měřit podle skutečných Božích měřítek: Starám se o ty, o které se mám starat? Nelžu sám o sobě, když Bůh přece vidí vše? Mohu vzdávat skutečné díky Bohu z upřímného srdce, nebo bych raději žil jinak? To jsou lepší měřítka, než se srovnávat s něčím postavením, bohatstvím, rodinou, sílou či dovesností atd. Kdo se bojí Boha, nenachází falešnou spokojenost sám se sebou, ale vidí jasně, co by měl zlepšit a co zlepšit může. Hraje jaksi první ligu, skutečnou soutěž. A nesoutěží v hloupém předhánění, které mu někdo vnutil.

Také děs s Božího jména, vyložená hrůza, je ve skutečnosti dobrá věc. Protože každý se něčeho děsí. Malé děti se děsí toho, že ztratí rodiče nebo v hoším případě jednání rodičů, dospívající se děsí, jak je přijmou vrstevníci. Dospělý člověk se děsí, zda to v životě dotáhl dost daleko, starý člověk se děsí svého života a hříchů, které nechal za sebou. Vidíme to pěkně na tom, v čem se který věk jak hájí: Malé děti buď říkají „můj táta by přepral tvýho tátu“ neco mají nějaké smyšlené lepší rodiče. Dospívající mají přehnané sebevědomí, nebo mají všechny za idioty, obyvkle současně. Dospělí zveličují, jak dobře si v životě vedou. A staří lidé často velmi lžou o tom, jak v životě nikomu neublížili a dobře žili. Děs z božího jména učí člověka to se sebechválou nepřehánět a raději o sobě zas tolik nemluvit. Nejspíše snad se v děsu před Božím jménem naučíme mluvit jen o tom, co mě těší a co rmoutí – sám sebe mohu posoudit stěží, když mě ještě čeká Boží soud.

Shrnuto, je dobré mít bázeň před Bohem, tedy jaksi soutěžit v Boží soutěži: Dostali všichni kolem mě, co jim patří? Nenechávám bez pomoci toho, komu jediný mohu pomoci? Pokud je tomu tak, mohu si teď v neděli nachvilku oddechnout, protože stejně brzo přijdou další potíže. Je dobré mít děs z Božího jména. Něco děsného stejně časem přijde, nicméně všechno je maličkost před věčným zatracením. Při vší starosti o blízké a obtížném životě zase není potřeba tolik, aby člověk nemusel být v děsu: Nikoho neničit, necizoložit, nelhat, nepomlouvat. Plnit povinnosti je celkově těžší, než nedělat nic zlého, bázeň Boží, soutěž podle Božích pravidel, být velkým v Božím králoství je těžší, než se jen vyhýbat peklu. I při tom je stále důležité neudělat ani něco vyloženě zlého.

Prorok pak závěrem přejde k velmi jednoduchým věcem: „Což on neučinil člověka jednoho a nedal mu částku ducha? Oč má ten jeden usilovat? O Boží potomstvo.“ Při všem lidském soutěžení dal Bůh člověku celkem jednoduchý program: Téměř každý chce sobě najít nějaký protějšek. Je div, že se to vůbec někdy povede, protože muži jsou obvykle příliš děsiví, možná o to děsivější, oč se snaží vypadat vlídně. Ženy zas velmi vybíravé a možná o to krutější, oč citvilivěji se snaží někoho odmítnout. Je div, že se vůbec nějací lidé dají dohromady a po prvadě řečeno, je v tom vždy nějaký úskok a trik. Takže není divu, že si ceníme svodobného stavu a celibátu; všichni ženatí a všechny vdané si mohou gratulovat, ale spíš sami před sebou, než před Bohem. Na druhou stranu, mnaželství přináší lidem obtížné výzvy, ktré si před tím nedovedli představit – proto lidé obvykle nadsazují obtíže manželství. Není to tak těžké, spíše nečekané; člověkse prostě, dá-li Pán, odnaučí být naivní. S dětmi, které sami o sobě nesju samozřejmostí, ale darem, je člověk vystaven dalším nečekaným výzvám. Takže vůbec není omyl, když lidem mimo manžeství připisujeme větší nevinnost. Rodinný život je skutečně něco, co Bůh zamýšlel pro většinu lidí, co by v zásadě bylo dobré, ale co ve světě po pádu spíše vyjeví špatnost většiny lidí. Jistě skoro každý chce rodinu: Ale když ji má, dojde mu, osvítí-li ho Bůh, co je zač a co je vůbec člověk. Když ji nemá, trpí sice, ale zase se vyhne mnoha hříchům. Vyhnout se hříchům je dobré pro to, aby člověk neskončil navěky v pekle.

Unavujete Hospodina svými slovy. Ptáte se: „Čím ho unavujeme?“ Tím, že říkáte: „Každý, kdo se dopouští zlého, líbí se Hospodinu, takovým on přeje.“ Závěrem, milí bratři a sestry, vám řeknu, co jsem spozoroval: Lidé, kteří do životní zralosti hůedali potěšení, snaží se Teď zoufale najít spravedlnost, obhájit svůj život. Ti, ktěří od mladí hledali spravedlnost, snaží se teď možná, občas unaveni, najít nějaké potěšení. Najít potěšení je ovšem snazší, než nalézt spravedlnost po životě plném hříchu a neupřímnosti. Udělat naše životy zábavnějšími je snazší, než je náhle učinit spravedlivějšími. Spravedlivý, ten, kdo nedluží péči nikomu, komu je dlužen, ať trochu odpočine a nevyčítá Bohu to, pro co se sám rozhodl. Může-li dopsáhnout nějaké maléradosti, ať po ní sáhne a nestěžuje si. Svévolný ať se vzdá záliby sám v sobě a ujme se povinností, kterým se stále vyhýbal. Je stále čas, ale už ne mnoho. Pamatujme, bratři a sestry, že žijeme v té asi neklepší době. Ukažme v ní své ctnosti, užijme jí a pamatujme, že časem skončí.

Modlitba po kázání: Maranatha, nechť pomine tento svět a přijde milost! Amen

272, 1–3

Ohlášení:

272, 4–7

Přímluvná modlitba: Pán je milosrdný ke všem, kdo v něho doufají. Proto se k němu s důvěrou obraťme: Pane, vyslyš nás! Rozpomeň se, Pane, na všechny, kteří pracují ve tvé svaté církvi. Smiluj se nad nimi a žehnej jim. / Rozpomeň se na ty, kteří pečují o chudé. Rozmnož jejich bohatství ve svém království. /Vroucně prosíme za mír a bezpečnost celého světa. Za tvou svatou církev, kterou sis získal krví svého jednorozeného Syna. Na každém místě ji spravuj, aby byla pevná a neochabovala. / Služebníci církve ať hlásají zdravé učení a nevedou život, který by byl výsměchem. / Těm, kteří vládnou, dej pravou moudrost, aby vedli národy spravedlivě a v pokoji. / Lidem dej pravou snahu žít v poslušnosti a bázni Boží. / Heretikům daruj poznání pravé víry. / Krutým a zlým uděl pochopení lásky. / Těm, kdo opravdově věří, neodnímej hlubší poznání a světlo. / Dej nám příznivé počasí a dostatek úrod. / Nemocným různými chorobami dej rychlé uzdravení, těm, kteří jsou v těžkých situacích a nebezpečích tohoto světa, osvobození. / Mladým lidem, kteří jsou před manželstvím, pomáhej, aby vedli život zdrženlivý, těm, kteří žijí v manželství, dej svou pomoc v rodinných starostech, ať trvají ve vzájemné lásce. / Těm, kteří se octli na cestách v nebezpečí, dej naději na záchranu. Neboť tebe poslouchá vše, živé i neživé, rozumné i nerozumné. / Pane Bože náš, všem buď vším, buď ochráncem vdov, otcem sirotků, podporou starců, vychovatelem mladých, těšitelem těch, jež svírá smutek, buď pokrmem hladovějících a pramenem pro žíznivé, buď nám, kdo trpíme, koncem trápení, a cestou těm, kteří bloudí. Vždyť ty jsi cesta a pravda. / Skloň se k jednomu každému v jeho potřebách a učiň nás hodnými, aby bylo vidět, že jsme synové pokoje a dědici Božího povolání a blaženého pozvání, neboť říkáš: ,Pojďte, moji požehnaní, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa.' Dej, ať jsme toho hodni. / Tobě, Pane a Spasiteli náš Ježíši Kriste, který miluješ člověka, tobě, Otče, spolu s Duchem svatým, dárcem života a svobody, přísluší sláva, moc a čest, nyní i vždycky, až na věky věků. Amen

Těm, kdo jsou ve vězeních, dej milost propuštění; věřícím pevnost, nevěřícím lítost. {S}