Co nám Prorok Micheáš klade před oči, vypadá jako půvabný obraz. Ba skutečně i stojí v New Yorku socha muže, překovávajícího meč na pluh. Ale když se ze slova stane socha, přestává mluvit. |Je z toho jen takový hezký naivní obrázek. A když se citáty z Písma tesají do kamene, místo aby se Písmo četlo celé, ta slova ztratí smysl. Slovo mír se používá jako zaklínadlo – které však nefunguje.

To slovo, které svatí proroci z Ducha svatého promluvili, však není řeč naivního dobráka s hlavou v oblacích, který neví, jak to na světě chodí. Právě obraz překovávaného meče ukazuje, jak je zlo prorostlé lidským rodem a nejde odstranit jen pouhou změnou nálady. To slovo nám připomíná, že železo, jež se ve svaté zemi objevilo zhruba v době krále Davida, se nejdříve používalo hlavně na zbraně. A až když ho byl nadbytek, používalo se i na radlice, dříve dřevěné – a náhle přineslo více jídla. Nejdříve však člověka napadlo jím zabíjet. Podobně kůň byl po dlouhá staletí výlučně válečným zvířetem a až křesťanský středověk jej zapřáhl také do pluhu. A tak se dozvídáme něco o tragédii člověka, vyhnaného z ráje: Mnoho skvělýc vynálezů, které nám dnes slouží – radar, mikrovlná trouba, počítač, mobilní telefon, internet, GPS – ba lodní šroub – to a mnohé jiné jsou původně nástroje války, které začaly sloužit k prospěchu člověka, až když jich bylo dost naskladněno ve skladech armád, obrazně řečeno. Kdo by se chtěl uctívat člověka místo Boha, kdo by se chtěl chlubit pokrokem člověka a dnešní doby, ať také dodá, že tomu všemu se člověk naučil ve poslední světové válce a při přípravách na světovou válku třetí. Jak moudře řekl bratr farář, válka začíná těsně blýko u nás. Ve sporech v rodině, mezi sousedy. Válka vzniká v srdci obyčejného člověka.

Po první velké válce minulého století mnohé státy téměř rozpustily své armády a odhodili zbraně v naivním doufání v pokrok člověka, kterého postavili do středu všech věcí místo Boha. A právě to, právě odzbrojení v Británii a Francii otevřelo dveře světové válce druhé, snad ještě horší, než ta první. Ne, z doufání v člověka nikdy mír nevzejde. A tak raději slyšme, co říkají národy v našem proroctví: Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my budeme chodit po jeho stezkách. Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. On bude soudit mnohé národy. Jen to, když jsou národy připraveny zapřít se, učit se jinde, přináší mír. Křesťanská Evropa za svých více než tisíc let trvání nebyla jistě bez válek – to už bychom žili v ráji. Ale z původně jdné velké válečné zóny stěhování národů se překvapivě rychle stala světem, kde se mnohdy podařilo válkám zabránit a řešit spory u stolu. kde se v horším případě střetávaly armády na dnešní poměry směšně malé a kde se v praxi celkem drželo pravidlo, že válka nesmí trvat déle jak čtyřicet dní.

To právě proto, že se tyto původně divošské, barbarské národy šly učit na Sijón, do Jeruzaléma. Z Jeruzaléma přes Antiochii, Řím, Miláno, Cařihrad k nám přišla nová jména hebrejská jako Petr, Jan, Jakub, jména řecká a latinská, kterými se dodnes většina z nás jmenuje. Kvůli Kristovu ustanovení svaté večeře se u nás začalo pěstovat víno, které tu roste jen tak tak a které se tu dosud nepilo. Do našeho znaku se dostal lev, zvíře, které nežije u nás, ale v Judské poušti. To, že jsme se dovedli vzdát mnoha svých starých zvyků a stali se tak trochu Židy, Řeky a Římany přeci jen nějak pospojovalo Evropu. A na druhou stranu zase, příběh našeho mučedníka Vojtěcha si ještě podnes připomínají až kdo ví kde na jihu v Itálii a ve Španělsku. Jen tak přichází mír, když jsme ochotni se trochu vzdát sami sebe a učit se od lva z Judy, od toho beránka ukřižovaného. Od Krista, který jediný je králem pokoje. Národ, který se v něčem dovede vzdát svých zvyků a své zarputilosti, který se nechá soudit Bohem, ten přetrvá. Národy hrdé a do sebe zahleděné, kteří se klaní svým totemům, pomíjejí.