Jasná slova o rozluce zazní až doma. Farizeové položili otázku, na kterou se odpovídá ano nebo ne. Je muži dovoleno propustit manželku nebo ne? Právě oni by rádi slyšeli „Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství.“ Tato slova už nemohou slyšet, protože je Ježíš říká až potom doma učedníkům. Nečekané.

Postupuje se přece většinou úplně obráceně: Na veřejnosti pronášejí osobnosti jasná stanoviska. A doma v soukromí mluví o pohnutkách, které je k takovým prohlášením vedly. V soudkromí se jejich nejbližší dozvědí, že věci nesjou tak úplně jednoduché. A Ježíš to udělal úplně obráceně. Odpověděl farizeům otázkou, co ustanovil Mojžíš. Pak jeho ustanovení koemtoval a pak řekl, jak to bylo na počátku. Neřekl ani ano, ani ne. Přitom, veřejně činná osoba by v takových zásadních etických otázkách měla mít jasno.

Naopak učedníkům odpověděl jednoznačně a natvrdo. Způsobem, který nepřipouští diskuzi. Přitom právě mezi učedníky je čas na hlubší rozhovor. Proto šli za Ježíšem, aby se dozvěděli víc než jednoduché poučky, aby se naučili rozumnět věcem ze široka. A s lidmi, které osobně známe, kteří jsou nám blízcí, si o věcech povídáme, řešíme je spolu, nespokojíme se s jednou větou stylu „tak to je a basta.“

Ovšem, zaslouží si farizeové jasnou odpověď? „Co vám ustanovil Mojžíš?“ Je úplně na místě, že se Ježíš takto ptá. Nevědí snad farizeové, jak se jejich otázka řeší v Zákoně? Jak se ukazuje, dobře vědí, co je o rozluce v Zákoně psáno.

„Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu. Ona vyjde z jeho domu, odejde a vdá se za jiného muže.“ Lépe to snad ani nejde řešit. Nebo by snad měl muž svou ženu, na níž našel něco odporného šikovně strčit ze shodů? Nebo ji má zahrnout chladem, trpět ji ve svém domě jako nechtěného nájemníka a svou lásku, něhu, své tělo, tajně dávat jiné? Má se před svou ženou kroutit a vymlouvat jako školák, když ona začne cosi tušit? A když už se nic utajit nedá, má ji nechat hledět na to, že jeho láska už patří jiné, má ji denodenně ponižovat? Má se odvržená žena vzdát vší naděje, že ještě najde v životě lásku a stát se jen útrpnou služkou?

Takhle tedy ne! Shledá-li muž na ženě něco odporného, ať ji tedy dál nebalamutí. Ať to stojí napsáno černé na bílém: Už ji nemluji, je mi odporná, už ji nechci vidět. Ona vyjde z jeho domu, odejde a vdá se za jiného muže. Ať stojí černé na bílém, že zemřela láska a ať je tedy rozvod jako smrt!

Spor není v tom, jestli rozvod ano nebo ne. Všichni vědí, že rozvod funguje. Že to je účiný nástroj na řešení problému. Všichni vědí, že nežijeme v ráji. Že lidé mají tvrdá srdce. Že pro takový případ je tu rozvod, aby se celá věc vařešila alespoň na rovinu. Ví to i Ježíš: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení.“ A farizeové věcí, že je Mojžíš napsal. Tak proč se ptají? Rozvod funguje a ustanovil jej Mojžíš. Chtějí snad zpochybňovat Mojžíše? To jistě ne. Tuší však, že zde je víc než Mojžíš.

Ten, který je větší než Mojžíš, dává dvojí odpověď. Ten který je větší než Mojžíš, nám dává vybrat ze dvou věcí: Chcete vědět, jak to chodí? To přece víte, lidé mají tvrdá srdce a rozvádějí se, proč bych k tomu měl ještě něco říkat? Chcete vědět, jak ukončit manželství? To už víte.

A nebo chcete vědět, jak začít manželství? Chcete smýšlet jako já a jako můj Otec? Chcete smýšlet jako sám Bůh? Pak otázka nestojí, jak můžete s tím druhým naložit. Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo´; takže již nejsou dva, ale jeden. Už nejsou dva, ale jeden. Už tu není žádný druhý, o kterém bys mohl uvažovat, jak s ním naložíš. Už jste jeden. Jeden se nemůže oženit. A stejně tak se jeden nemůže rozvést.

Proto ta jasná slova k učedníkům. Ježíš jim nepřikazuje. Ježíš jim otvírá oči. Ježíš jim dává dívat se na věc jako on sám, jako sám Bůh. Kdo se na věc dívá jako Bůh, pro toho není žádná volba. Ten sám sobě říká: To bych nikdy neudělal. A vlstně to neříká sám sobě a sám za sebe, protože ti dva jsou jednou tělo. Takže již nejsou dva, ale jeden.

Pořadí Ježíšových odpovědí je nakonec správné. Měly bychom se jím řídit. Nejde totiž veřejně vykřikovat: Zakažmě rozvody. Lidé mají tvrdé srdce, jeden na druhém shledávají něco odporného. Ví to Mojžíš, vědí to všichni: Nemá cenu lidskou tvrdost popírat. Naopak, když už to tak je, ať to stojí černé na bílém na rozlukovém lístku. Tak to chodí mezi lidmi.

Ale ten, kdo opustil otce i matku a přilnul ke své ženě, má ve svém srdci smýšlet tak, že už nejsou dva, ale jeden. Že pokud se mu, aniž by chtěla, žena stala odpornou, stala se mu odpornou jeho vlstní duše. Ve svém srdci má každý učedník smýšlet takto: Pokud je mi můj protějšek věrný a přitom se mi stal odporným, stal jsem se odporným sám sobě. A to žádný rozlukový lístek nevyřeší.

Naše manželky a naši manželé, pokud nám zachovávají věrnost, jsou jakoby ozvěnou naší vlstní duše. Nejvíce nás na nich pohněvá to, co je v nás samotných. CO v nás vždycky bylo, jenže to bylo přede všemi schované. Ale když je s námi někdo denno denně, moc toho schovat nejde. I to, co jsem schoval sám před sebou, co sám sobě zapírám, ten druhý vidí. A odpovídá na to. Naše manželka, náš manžel, ti jediní s námi nejednají jen podle toho, co chceme druhým ukazovat, ale také podle toho, co před nimi chceme schovat. Jsou nám proto odporní, ale ve skutečnosti si hnusíme vlastní duši. Na to žádná rozluka nepomůže.

Na to pomůže jen odevzdat je a tím i svou duši tomu, který naše nemoci nesl a jehož ranami jsme uzdraveni. Pokud si myslíme o svých manželských protěšcích, že jejich duše má před Bohem cenu, pak Bůh samu naši duši uzdravuje. Srkze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen