Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. Poslechněme znovu poslední větu: Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. To je nějakých doteků. Ježíš, obklopený chumlem dětí. Aby člověk objal dítě, musí si dřepnout nebo kleknout. A děti sami jsou v obětích vlastně neohrabané, i když po nich touží. A tak je tu Mistr mezi drobotinou, potěrem. A objetí je mnoho, mnoho dotyků.

Ale to je až závěr našeho čtení. Dříve je přání: Zda by se Mistr nezlobil a nedotkl se jejich dětí. Mnohokrát už jsem říkal, že učedníci i farizeové se ptají dobře. Že je hloupé mít je za hlupáky. Ale stejně tak, když Ježíš zrovna vyhoví něčímu přání, máme sklon vidět hned v takovém člověku profesora theologie. Vidět v takovém člověku hned někoho, kdo přesně chápe Ježíšovo poslání. Ale příběhy z evengelií se skutečně staly. A pokud se skutečně staly, musely proběhnout podobně, jako by proběhly dnes, protože člověk se v zásadě nemění.

A tak z přání těch, kteří k Ježíšovi přinášejí děti, aby se jich dotkl, čouhá už z dálky pověra. Ať se jich dotkne a třeba budou méně nemocné, méně zlobivé. Třeba se budou lépe učit a v životě je potká závratné štěstí, úspěch, dobré postavení a sláva. A pak můžeme říci: Víš, chlapče milý, jak se tě tehdy dotkl ten zázračný Mistr, já už tehdy věděla, že ty jsi něco víc. Že tebe čeká úspěch. Ježíšovi zkrátka přinášejí své děti pověrčiví lidé. Ale ukáže se, že pověra je poloviční víra.

Chceme-li z Písma zmoudřet, připusťme si k tělu výhrady, které mají proti doteku učedníci. Jako vždy, mají je i za nás.

Člověk může ztratit zrak, sluch, čich i chuť. Ale hmat ztrácí opravdu je málokdy. Hmat je prý první smysl, který se vyvine u dítěte v lůně matky. A i když člověk ochrne, většinou alespoň ve vlastní tváři, v ústech si cit zachová.

A tak je hmat naším nejzákladnějším spojením se světem mimo nás. A proto je všechno objímání ohrožením naší nejzákladnější svobody. Člověk v objetí se nemůže hýbat, nemůže odejít. Budiž. Ale také necítí nic jiného, než druhého člověka. A čím je která země svobodnější a čím více v ní lidé rozhodují o svém osudu, tím větší vzdálenost od vlastního těla je pro ně potřebná, aby se necítili stísněně. Kolik známe falešných obětí a dotyků! Rádoby otcovská plácání po zádech od podlých učitelů a nadřízených! Jidášská obětí. Dotěrné agresivní opilce! Od lidí, kteří se mylně domnívají, že jejich posláním je mezi lidmi šířit dobrou náladu. Kteří se nás snaží zbavit naší vlastní duše, protože má zrovna důvod k chmurám a to oni nemohu snést. Je mnoho námitek proti obětím a dotekům. Zvláště od cizích lidí. Zvláště když se tito cizí lidé mají dotýkat našich dětí.

A ještě více lze říci proti požehnáním, rozdávaným na potkání. Požehnání funguje samo od sebe. Stačí požehnat a věc už není na mě. Stačí přijmout požehnání a věc už není na mě. A tento náš věk miluje právě takové věci, které fungují sami od sebe. Věci, která funguje sama od sebe, říkáme automat. A náš věk miluje automaty.

Být ve správný čas na správném místě. To je heslo tohoto věku. A co horšího, někomu to opravdu funguje. Sám vím až příliš dobře, že stačí přijít ve správný čas na správné místo a člověk může brát třeba třicet tisíc měsíčně, nic kloudně neumět a valem nakonec ani nic nedělat. To je kariérní zkušenost naší generace. Ale to je to nejmenší, protože v naší bohaté společnosti už na penězích valně nezáleží. Horší je, že takto lidé zacházejí i se svou duší. Náš věk je věkem terapií, věkem léčitelství. Lidé svěří svůj život drahám hvězd, tělesným energiím, naučí se správně mluvit a působit na lidi. A pak už nezáleží na tom, zda je člověk dobrý nebo zlý. I od výčitek svědomí a následku hříchů se v tomto světě dá účinně pomoci. Být ve správný čas na správném místě. A nebo ve správný čas z nesprávného místa utéci. Odříznout od sebe problémovou rodinu, problémové přátele, potápějící se církev, nevhodného partnera. To všechno funguje a vede ke štěstí na tomto světě.

A proto právě my, učedníci Kristovi, musíme být stejně jako v dnešním příběhu na stráži před věcmi, které fungují automaticky bez ohledu na člověka. Musíme být na pozoru i před každým všeobjímajícím obětím, které člověka dusí, brání mu v pohybu a uzavírá před ním okolní svět. Proto jsme dospělí, abychom tohle všechno věděli a jednali podle toho. Musíme být obezřetní jako hadi, jak řekl sám Kristus Pán. Nezlehčuji, toto prostě platí.

A nejen to. V obezřetnosti si máme vzít příklad ze synů tohoto světa. A to také řekl Ježíš Kristus. Ti opravdu mazaní, prostřelí lidé nevěří na automaty. A nevěří na obětí. Opravdu úspěšní, bohatí a mocní lidé vědí, co dělají. Mají plány a nebo se jen dokáží rychle rozhodovat. Když nevyjde jeden postup, na místě, v ten moment se musí vymyslet druhý. A nevěří na objetí, třeba i objímají. Opravdu úspěšní, nadprůměrní lidé se nespokojí s třiceti tisíci. Ti se nevezou, ti řídí. Ti mají i v obětí po ruce pistoli. Možná jsme, pokud jde o naši duši, podobnější takovým desperátům, kapitánům průmyslu a pistolníkům než lidem, kteří čtou horoskopy a spokojí se s teplým místem v kanceláři a úlisnou rukou nadřízeného kolem ramen. Tedy opravdu jen pokud jde o duši.

Jedna věc je ale všem druhům lidí společná. Těm, kteří se jen pohodlně vezou, těm, kteří jsou protřelí ve věcech království tohoto světa, i nám, kteří jsme prostřelí ve věcech království nebeského. Každý nakonec touží po obětí. Ne po obětí, které si vinutí. Po obětí, kterým někoho vysává. Ani po obětí, kterým je vysáván sám. Po obětí z jiného světa. Po obětí Mistra, kterého neznáme, který z nás nemá prospěch. Po obětí Mistra, který si naopak dělá ostudu, když nás objímá. Po náruči, která přichází neznámo odkud.

A právě takové jsou děti. Je to trochu mrazivý fakt, ale přece: Když dítě ztratí rodiče, na náruč pěstounů si zvykne během pár dnů. Prostě stačí, že je tu objetí.

A z čeho člověka už úplně bolí srdce: Pro děti není rozdíl mezi tím, co má být a co je. Každý takový rozdíl nesou velmi nelibě a popírají jej. Mojí tchyni umřela kočka. Náš Prokop, ač mu to nikdo netajil, mě hned u vrat jejich chalupy oznamoval: Kočka šla k doktorovi. Co na to říci? Jen to, že smrt je největším nepřítelem člověka. Proto jí děti ani nevnímají, protože by neměla být.

A nebo zpěvák Mick Jagger. Bohatý jako vy ani já nikdy nebudeme, i ve stáří po něm ženy touží a muži jej obdivují. Došel v úspěchu a slávě tak daleko, kam většina lidí nedojde, i když po tom prahne. Tento muž se jednou sešel se svými přáteli hudebníky a jen pro radost z čista jasna zpíval po způsobu lidové písně: Někdy potřebuješ někoho, když máš koho milovat. Někdy nemáš nikoho a chceš někoho milovat. Pak nechceš chodit a mluvit o Ježíši, chceš jen vidět jeho tvář. Chci jen vidět jeho tvář.

A při všem je třeba být opatrný, jen ne, když se čte Písmo. S jedním z dnešních vikářů jsem před lety v požehnané chvíli došel shody. Shody v otázce, jak je to s doslovností Písma. Sice: Kdybys tam byl, viděl bys, hmatal bys to samé, co je v Písmu zapsáno. Tak jsme četli Písmo jako děti. A tak je pro nás i dnes jediným místem, kde nemusíme být ostražití.

Zbožní získají věčnost, svévolní jen tento krátký čas. Nám jde o mnohem víc, proto musíme být ve věcech duše mazanější a protřelejší než vládcové a lotři tohoto světa. Také my mějme stále po ruce meč víry a nečekejme, že stačí být ve správný čas na správném místě. Čeká nás dlouhý zápas. Při tom všem: Je jedna náruč, do které se položme beze všech výhrad a obav – náruč Kristova. Je jedno požehnání, které opravdu funguje samo od sebe: Požehnání, které nehodní služebníci církev udělují pro zásluhu Kristovu. Je jen jeden, který jedl a pil, ač mě na rukou a na nohou rány od hřebů. A byl-li jeho hrob prázdný, i náš bude prázdný. Není jiné cesty ani jiné víry, neboť: kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde. Amen