Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl. Člověk může ztratit zrak, sluch, čich i chuť. Ale hmat ztrácí opravdu je málokdy. Hmat je prý první smysl, který se vyvine u dítěte v lůně matky. A i když člověk ochrne, většinou alespoň ve vlastní tváři, v ústech si cit zachová. A tak je hmat naším nejzákladnějším spojením se světem mimo nás. První, co Ježíš říká překvapeným, nevěřícným učedníkům po svém vzkříšení je: Dotkněte se mě.

A jak se zdá podle současných výzkumů, je to právě hmat, více než zrak nebo sluch, co je důležité pro přemýšlení člověka. I pro to přemýšlení, které náš čas pokládá za nejvyšší, jako třeba matematika, počítání: Ukázalo se, že když lidem svážeme ruce, samotnou hlavou počítají daleko hůře. Ukázalo se, že když lidé přemýšlejí o docela složitých věcech, neznatelně pohybují rukama, jako by do nich brali neviditelné předměty. Ale že to tak je, prozaruje nám nakonec sama naše řeč: Nepochopil jsem to – to je víceméně to samé jako neuchopil. Dedovedu to vzít do rukou, tudíž tomu nerozumím. Ukazuje se, že i velmi složité věci člověk vnitřně bere jako věci, které lze brát do rukou.

Co ukazují poslední výzkumy, to Ježíš, skrze něhož je vše stvořeno, věděl. Když se pořádně podíváme, většinu lidí uzdravil tak, že se jich dotknul. Máme zaznamenáno jen několik málo výjimečných případů, kdy Ježíš někoho uzdraví na dálku, kdy řekne: Jdi domů, je zdráv. Dokonce i to známé slovo „tvá víra tě uzdravila“ říká po tom, co se nemocná žena dotlka jeho šatů a Ježíš ucítil, že z něj vyšla síla. Ježíš musel – nebo chtěl – uzdravit většinu nemocných a posedlých ručně. Asi spíše chtěl, protože se stal člověkem a člověku je dotek nejvlastnější, jak jsme ukázali.

Zvláště dnešní, Markovo evangelium, celou dobu ukazuje, jak se na Ježíše lidé tlačí a že to znamená námahu. Učedníci to musí vidět; ti nemocní, ti ať ještě přijdou, ale nosit tam děti na požehnání, to už asi opravdu ne. Řekněme si upřímně, kdyby dnes Ježíš chodil mezi námi, tak by lidé kolem také zakazovali nosit k požehnání děti – my bychom to možná zakazovali. Zvláště, když to vypadá jako pověra, jako víra v kouzla.

Ale, myslím, právě tohle Ježíše rozhněvalo, rozčílilo: Tak dotek, to je pro vás pověra, to jsou pro vás kouzla! Ten člověku nejvlastnější smysl, ten podle vás člověka šálí. Mnohem spíše se dá člověk ošálit řečmi; přečtěme si třeba noviny pěet deset let nazpátek, co o tom nebo onom lidé říkali s pevnou jistotou. A když vezmeme zrak člověka, dobře je psáno: nenasytí se oko viděním: Ještě před naším časem, plným falešných, umělých obrazů, byli lidé přikováni, jako uhranutí, u televize, toho vynálezu, který pro zhloupnutí lidí udělal nejvíc; ještě před tím snili lidé plané sny před plátny kin, ještě dříve žili svůj život divadlem. Chtít, aby se mistr dotkl dítěte, to je pověra? Ten Mistr tu ale skutečně je, Syn Boží je mezi námi. Na rozdíl od mistrů na drátě, na obrazovce.

Jádro všeho je právě v tom, že přišel do světa, narodil se do jeslí, dotýkal se a uzravoval, byl přibit skutečnými hřeby na skutečném kříži, skutečně zemřel a ve skutečném těle vstal z mrtvých. S tím se hnout nedá. Ježíšova slova, bohužel, si do úst bral kde kdo pro své účely, setkáme se s tím dodnes. Jeho obraz si lze pověsit i na zpětné zrcátko auta. Ale když se dotkne, to je k jeho podstatě nejblíž, to se nedá zpochybnit. To není trik ani pověra.

Vzhledem k tomu, že k Ježíši děti přinášeli, byla to nejspíš nemluvňata nebo děti dosti malé. Těm asi mnoho nešlo kázat, ani obrázkem jim asi nešlo ukázat, co by slovy nepochopily. Dotknout se mohly. Jsou to lidé v základu – nemluví, nedovedou počítat či skládat symfonie – ale to člověka nedělá. Člověk je ten, kdo se narodil z ženy; jemuž, jak jsme řekli, se první vyvinul hmat, již v těle matky.

Království Boží nepřichází, aby sebralo smetanu z povrchu. Nepřichází, aby vytrhlo do nebe nejkrásnější, nejchytřejší nebo nejsilnější – tak, jako v pohanských bájích bohové občas k sobě přijali nějakého výjimečného smrtelníka. Přichází naopak, aby učinilo svými občany, těmi, se kterými se počítá, nemluvňata, která ještě nemluví, neřeční, která ještě nic nepředvedla. U kterých však zároveň říkáme: Ještě bude růst, ještě z něj něco bude. A i kdyby někdo byl třeba od narození slabomyslný, pevně počítáme s tím, že plného rozvoje dojde po vzkříšení a naším úkolem je jej na zemi zachovat. Také tam je království Boží a Bůh vládne, kde nemáme dopředu jasnou představu, co přesně z člověka bude, ale počítáme s tím, že slovo Boží člověka vychová a dá mu tvar, že naše rozhodování bude časem menší a menší.

Ježíš nakonec vyzývá učedníky i nás: Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde. Tedy, základ vlády Boží ma zemi, Božího království, je skutečně to, že byl Kristus počat z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebe, sedí na pravici Boha otce všmohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Všeho toho, dalo by se říci, se dá dotknout. Nic z toho nezávisí na hloubi lidského prozumění, ale na tom, že se to skutečně stalo. A že se nás tyto věci dotýkají, jak nám ukazuje křest a Večeře Páně.

Dále, děti byly ke Kristu přineseny. Také my jsme nebes nedobyli sami jako nějaký bájný Herkules došel až na Olymp. Ale musíme věřit, že jsme součástí Božího království, protože nás v něm Kristus chtěl mít. Ne skrze naši zásluhu, ale protože řekl: Nechte jej přijít ke mě. Tak se ostatně má člověk dívat i na ostatní, kteří jsou součástí církve, kteří jsou pod Boží vládou. Znamená to též pamatovat na ty, kdo nás k víře přivedli – i na ty, kteří nás k Bohu předešli a zanechali nám třeba své knihy a písně. Byla to vždy i služba lidí, která nás přivedla k Bohu.

Nakonec, vejít do Božího království znamená, že jako ta nemluvňata, jsme ještě nehotovi; Jak píše apoštol: Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. I u nás, i kdybychom byli již pokročilého věku nebo chatrného zdraví, i kdyby byla naše duše zlomena životními strastmi a únavou, nezapomínejme, že toto ještě není naše konečná podoba. Ale i kdyby to bylo obráceně a my byli na vrcholu sil a životních úspěchů, tím spíše pamatujme, že před námi je ještě růst do plné Boží podoby. A ovšem opět, tak musíme pohlížet i na své spoluobčany v Království Božím.

Do království Božího tedy vstupujeme, když víme: Bůh mne zde chtěl mít, proto jsem se narodil – a tak ovšem pohlížím i na ostatní. Do království Božího vstupujeme, pokud víme: Ještě nejsem hotový a u cíle, ještě je mi třeba vychování Božím slovem a tím, že konám skutky Boží – a ovšem tak pohlížíme i na ostatní. Do království Božího vtupujeme, pokud víme, že je založeno na těle a krvi Kristově a jiný, Božím Synu od věčnosti, který přišel mezi nás. Amen