Co když se vás někdo zeptá: Co je ta vaše víra, řekněte mi to jednou větou. Kde začít?

Jednou větou by to asi bylo: Kristus zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých. Ovšem, co jsou hříchy? Hřích je jednání proti Božímu přikázání. A jaká jsou ta přikázání? Sám Ježíš na takovou otázku jednou odpověděl: Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku! Ale dostal na to odpověď: Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí.

Co řekneme pak? Skutečně, lidí kteří byli schopni dodržet základní přikázání, nebude úplně málo. Má se za to, že asi největší problém budou mít lidé s tím cizoložstvím. Je příznačné, že se jeví nejtěžší myslet vážně „mám tě rád jako sám sebe“ a „chci ti patřit“, že se jeví nesnadné v tom vytrvat; zrovna to, co je jaksi nejvíc od člověka k člověku a nikdo třetí do toho nepatří. To dost vypovídá, jak je tomu s lidskou láskou bez Boha ve skutečnosti. A není nakonec divu, že si církev lidé spojují zejména s vymáháním této věrnosti. Lidé říkají: Vystačíme si s vlastní láskou člověka k člověku, Boha nepotřebujeme. A církev říká: Asi úplně ne, podívejte se, jak to vypadá ve skutečnosti. Asi si trochu lžete do kapsy.

Nicméně, lidí jako ten bohatý mladík bychom našli stále mnoho; řekl bych, že lidí, kteří si snaží zachovat dobré svědomí, není úplně málo. Máme tedy poselství i pro lidi, kteří nezabíjejí, necizoloží, nekredou, nevydávají křivé svědectví a stí své rodiče? Máme, ale už ho nepůjde říci jednou větou.

Určitě něco máme: Pohleďme, i ten mladík, i když asi nelhal, že dodržoval od svého mládí, přece měl potřebu za Ježíšem jít a ptát se. Někteří lidé se například ptají: Odkud přišla ta přikázání? Vtěšina ne, většina si myslí: Já dodržuji ta přikázání, protože jsem dobrý člověk. Ale pak jsou lidé, kteří vidí, že ta přikázání nejsou samozřejmá: Znají prostředí, znají země a znají i doby, kde valná většina nic z těch přikázání nedodržuje. Nebo vidí trochu do budoucnosti, dovedou si všeimnout známek, že ta přikázání se pomalu přestávají dodržovat. Nebo že se začínají hlásat přikázání jiná, která znamenají, že ta stará už platit nebudou.

Hledají tedy toho, kdo ta přikázání vydal a kdo za nimi stojí svou mocí a vahou své autority. A nejsou to jen norální zákony, u kterých chceme vidět zákonodárce. Vidět, že lidé jednají správně je nakonec opravdu asi to nejhezčí, co lze spatřit – že vás někdo nezradí, že vás nenechá umřít, ale zachrání vám život, že vám někdo nelže. To je ta nějvětší krása. Ale jsou tu i zákony přírody, jak jsou lidsty na stromě uspořádány a jak jsou uspořádány žilky listů stromu a jeho květy a všechny stromy dohromady pěkně stojí pospolu, zkrátka tomu pěknému, kdo dal všechen řád. Ten mladík byl bohatý, netížila ho nějaká okamžitá starost, nebyl obklopen nebezpečnými lidmi a tak dovedl vidět krásu toho, jak je vše uspořádáno. Cítil vděk, který často cítí ti, kterým bylo mnoho dáno. Komu ale poděkovat?

Zkrátka, nemálo lidí hledá Nebeského Otce. Mohou jej najít jen skrze Syna, Ježíše Krista. Ale nehlásáme jen Syna, ale Otce i Syna. Nehlásáme jen odpuštění hříchů. Ale také ty zákony, které je hřích porušit. A nehlásáme ovšem jen odpuštění, ale také posvěcení – to, jak má nový život člověka, zbaveného vin, nadále vypadat, v čem má člověk růst.

Nemálo lidí tedy hledá nebeského Otce. Aby mu vzdali díky za to, jak vše stvořil. Aby se zasadil za své zákony. Aby mohli být nadále obklopeni lidmi, kteří nevraždí, necizoloží, nepodvádějí. Hledají doto, kdo zákony vydal a vymáhá. Ale když se rozhlédnou, zjistí, že takového Otce nehlásá nikdo jiný, než Syn. Mnohde sice najdou stvořitele na začátku, ale dozví se: Ten už nevládne. Sice svět krásně stvořil, ale teď už vládnou jiné síly. U pohanů to byli tzv. mladí bohové, to, co je teď a tady. V našem světě ale nejinak: Možná dal světu někdo řád, možná jsou zde zákony přírody. Ale je rok 2025, překonali jsme to, že jsme jen stvoření. Můžeme si sami určit, čím budeme, kým se cítíme být. Můžeme sami určit, co je dobré a zlé. Máme na to peníze, máme noviny, filmy, televizy, máme učence, aby nové dobro a zlo hlásali; nakonec, máme i moc, která by případně věci vynutila. Když se člověk rozhlédne po světě, jediný, kdo hlásá, že ten, kdo vše stvořil také všemu vládne, je stále živý, tak to nakonec je pouze Syn, Ježíš Kristus. Všichni ostatní více či méně otevřeně říkají: Stvořitel a to, co vládne teď, to jsou dvě věci. Stvořitel možná stvořil, ale teď vládneme my. Teď my vykládáme a vylepšujeme jeho zákony. Toho, komu by lidé vzdali díky, mohou lidé nakonec prakticky najít jen skrze syna.

Znovu a znovu v těhcto dnech narážím na myslitele, kteří dříve říkali pouze: Vraťme se nazpátek o třicet, možná o sto let. Ke kořenům dobrého, co jsme tehdy měli. Po čase docházejí k tomu: To nepůjde, pokud nebudeme chodit do kostela; i když před těmi třiceti, sto lety, jsme tam taky už nechodili. Už tehdy jsme totiž nebyli u zdroje, u pramene toho dobrého, u zdroje živé vody. Jen ještě vše nevyschlo, uřezané květiny ve váze ještě nezvadly.

U přikázání, u řádu stvoření časem hledáme Otce a shledáme, že jediný, kdo jej opravdu hlásá, je Syn, Ježíš Kristus. Ostatní hlásají vládu člověka nebo vládu démonů, kteří člověkem zmítají. Bohatý mladík nalezl Otce skrze Syna – a přece mu stále jedno scházelo. Řekl mu to i Ježíš, ale nejspíše už s tím přišel – že mu jedno schází.

Ježíš mu na to řekl dost tvrdé slovo: Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne! Po jiných to nechce, rpoč zrovna tady?

To jedno, co schází, je v srdci poznat, že sám nemám nic. Že jsem nakonec vše dostal. Bohatství, to hmatatelné. Ale i to duchovní. To však bylo těžké: Mladík, i když asi dost zdědil, také nejspíše věděl, kolik na tom udělal i vlastníma rukama. Že ovšem v tom byl u něj při díle Duch moudrosti a rady, že dobré, co konáme, tělem i duší, koná v nás Duch, to bylo těžké přijmout. Že nakonec zásluha není moje, že se spíše mám radovat z toho, že jsem nástrojem dobrého. Že je vůbec dobré, že mohu být přitom, když se něco dobrého koná. Že nemá nic svého, ale vše dostal, to těžko mohl přijmout. Bohatý, ať hmotnými věcmi, ať duševně bohatý, tohle těžko přijme. Ale jak jsme slyšeli, u Boha je možné vše.

Nehlásáme tedy jen Syna, ale také Otce skrze něj. A nehlásáme jen Otce a Syna, ale i Ducha svatého, jenž z obou vychází. Když hledám Otce, abych mu vzdal díky a prosil jej za ochranu všeho dobrého co stvořil a ustanovil, naleznu jej pouze skrze Syna. Když jej však naleznu skrze Syna, ještě jedno mi schází: Poznat, že jsem jej nenalezl sám, ale že Duch sám mě přivedl. Přiznat, že nemám nic svého, ale vše z Boha, je obtížné. Ale ne nemožné.

Je to jako rozdat všechno. Ale pak mohu poznat, že rozdat mohu, protože Duch dává stále. Já přece budu při tom, až se budou konat dobré skutky, moje ruce je budou v duchu konat. Je to podobné, jako když spatřujeme, že kdysi bohatí lidé, kterým třeba zabaví všechen majetek, znovu zbohatnou jinde, třeba v jiné zemi. Bohatství nebylo v těch domech, strojích, polích, co měli. Ale v tom, k čemu je Bůh uschopnil. Stejně tak mi, když se vzdáme svých zásluh, nebudeme si přivlastňovat své obrácení ani dobré skutky, ale vzdáme díky Bohu duchu svatému, seznáme, že jeho dary neustávají, ale rostou.

Jednoho Boha hlásáme, ve třech osobách. Otce, Syna i Ducha svatého. To je křesťanskí víra. Amen