Z velkého trápení musí povstat veliký užitek. Tak uvažovali synové Zebedeovi (jak aspoň nahlížím). Podívejme se na ten obrázek před Jeruzalémskými hradbami. V čele jde Kristus Pán. Za ním učedníci, kteří jsou zaražení. A za nimi další, kteří se už přímo bojí. Jako velitel, za ním důstojníci a za nimi potom pěšáci. A Ježíš se zastaví a s ním celý průvod. Jeho dvanáct učedníků jej dojde; tuší, že Ježíš k nim bude mluvit. Ostatní zůstávají stát v uctivé vzdálenosti. Kolem Ježíše se pomalu utvoří kroužek jeho učedníků. „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech i vstane.“

Takže ti vzadu se bojí oprávněně. Jen proč se bát, protože do Jeruzaléma se jde na smrt. Svých dvanáct musí Ježíš zavolat, aby jim to řekl. Ty zástupy vzadu to tušili už předem. Pochopily to i bez říkání. Učedníci to slyšeli na vlastní uši, ale přesto, zdá se, nechtějí chápat. Ostatně to tak bývá, že pěšáci, ti vzadu, mají o válce jasnější představu než důstojníci. Pěšáci myslí na smrt, důstojníci na slávu.

Zástupy cítí, že s Ježíšem to nejspíš dopadne špatně. A přece za ním jdou? Není to zvláštní? Proč za ním jdou? Asi proto, že nemají kam jinam jít. Ježíš jde zemřít tomuto světu. Ale oni přesto musí jít za ním, protože nemají kam jinam jít. Nějak to prostě musí dopadnout, protože není kam jinam jít. My víme, že zástupy nakonec Ježíše opustili stejně jako jeho učedníci. Ale v této chvíli to ještě všechno dobře chápou.

Učedníci to chápat nechtějí. Dobře vidět je jen blízko světla. Věci, na které světlo svítí jsou dobře vidět, když se na ně člověk dívá. Ale kdo se dívá přímo do světla, je oslněný. A nevidí pak dobře věci, na které světlo svítí. Osvětlené věci pak často lépe vidí ten, kdo je od světla dál.

Také učedníci jsou oslnění Ježíšovou slávou. Vidí míň, než zástupy za nimi. Proto se nebojí, ale jsou jenom zaražení. Jsou zaražení, jako je člověk zaražený před důležitou zkouškou, důležitým úkolem. Člověk stojí před důležitou zkouškou, důležitým úkolem. Ví, že brzy získá buď všechno, nebo nic. Proto je zaražený. Nemá zrovna co říct. Co by teď říkal, když už brzo bude všechno jasné.

Jakub a Jan Zebedeovi pochopili Ježíšova slova jako takovou zkoušku. Pochopili to tak, že právě teď se může každý přihlásit. A tak se přihlásili. „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ To samé přece mohl říci každý z učedníků. Ježíš po vojensku řekl: Teď jdeme na smrt. Také se může stát, že mě zatknou a vydají Římanům. Ale i kdyby, naše věc je velká a půjde dál. Tak to možná Jan s Jakubem chápou. Naše věc je velká a vyplatí se pro ní riskovat. I kdybychom padli, stejně vstaneme. Velké činy vždycky znamenají velký risk. Celé to také může dopadnou špatně. A Ježíš jako správný velitel rizika netají, myslí si Jakub s Janem. Tady se hlásí dva dobrovolníci, kteří budou bojovat po tvém boku, Pane!

Obdivuji Jana a Jakuba! A kdyby došlo na boj zbraněmi, nepochybuji, že by po Ježíšově boku bojovali ze všech nesjtatečněji do posledních sil. Takové lidi by měl rád nablízku každý z nás, kdyby šlo do tuhého.

Ježíš ale bratrům Zebedeovým odpovídá drsnou hříčkou. Jistě chápete, kdo jsou ti dva: jeden po levici, druhý po pravici. Uprostřed nich Ježíš opravdu dobude své vítězství, přemůže svět, smrt i ďábla. Ti dva jsou ti dva lotři, kteří s ním budou ukřižováni a kteří již teď čekají na svá místa na kříži v císařském vězení.

Jaké si z toho vezmeme poučení? Nechce se po nás zbrklé hrdinství. Máme být hrdinové, to jsem říkal vždy a opakovat to nepřestanu. Ale ne váleční hrdinové. Nechce se po nás jednorázové hrdinství, při kterém člověk buď zemře, nebo získá medaili. Vždyť takoví myslí na medaili a na smrt musí zapomenout. Spíše se po nás žádá hrdinství jeho mladé vdovy, která se sama musí postarat o jeho tři malé děti. A smrti z hladu a nemocí se musí dívat do tváře stále. Křesťanský hrdina si smrt oškliví a přesto se jí musí dívat do tváře. Hrdina tohoto světa rád mluví o smrti, ale do tváře se jí podívat bojí. Nechce se po más hrdinství na pět minut, ale na celý život.

Stejné jsou v tuto chvíli zástupy, které stojí opodál. Jak jsem řekl, je jim celkem jasné, že s Ježíšem to špatně dopadne. To musí být jasné každému. Ale oni stejně nemají kam jít a tak jdou se strachem za ním.

Synové Zebedeovi se mýlí: Jedna velká zkouška a pak už bude všechno v pořádku, pak přijde sláva. Risknu nebezpečí a pak na tom vidělám. Tak to ale v životě nikdy nechodí. Jedna zkouška skončí a hned je tu další. A po ní zase další. A co člověk živ bude, nikdy to neskončí. Zkoušek je stále více a stále těžších. Do prvních zkoušek mládí jde člověk ještě plný síly a nadšení. Nezkažená duše, nezkalený zrak. Ale do dalších zkoušek života už jde člověk pošramocený z těch prvních. Už nebojuje tak hrdinsky jako mladíci, šetří síly. Ubylo nadšení ducha, zajizvená je duše. A sil těla už nepřibývá ale jen ubývá. A silné tělo potřebuje člověk ve zkouškách života také, to nejde podcenit. Stejně ale člověk musí vydržet, protože zkouškám v tomto životě nikdy nebude konec. Nic jiného, než vydržet až do posledního dne nám ale nezbývá. Není kam jít. I bez Krista na člověk přicházejí stálé zkoušky. Třeba jiné, ale přicházejí. Člověk nikdy nemá klid. A na co je procházet všemi těmi zkouškami a nemít žádnou naději? Věřící a i nevěřící provází v životě stejný neklid. V jiné podobě, ale v zásadě jsou na tom stejně. Ale jedněm jsou zkoušky ke slávě, pro druhé je to je nesmyslné trápení.

Není tak těžké udělat si jméno a pak už nic moc nedělat. „Platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je.“ V ranném středověku se králem obvykle stal ten, kdo před tím usekal nejvíc hlav. Pak z toho chvilku žil. Je to známý obraz z těch dob: Král, který býval za mlada jura, ale teď už zešedl, jeho meč zrezl a na dávné doby jen vzpomíná. O moc ho brzy připraví mladší. Nebo dokonce syn takového krále, který se dostal na trůn jen díky otcově slávě a dlouho panovat nebude. A proti nim biskup. Biskup, který často ani pořádné kázání nedá dohromady, protože musí shánět obilí do sýpek, aby bylo z čeho rozdávat v čas hladu. Který organizuje ve městě hasiče a jiné služby, kombinací laskavého slova a intrik chrání církev před královskou mocí a mírní královy barbarské způsoby. Jeden obstál v pár minutách bojové vřavy a po zbytek času odpočíval na poduškách a poslouchal ódy o svých slavných činech. Druhý se od mládí věnoval věcem, kterým vlastně ani pořádně nerozumí. Nenašel v životě klidu a na konci je z něj obyčejně trochu zahořklý a nerudný stařec. Krále známe do jednoho ze školního dějepisu. Biskupy spíše jen tehdy, pokud oblékli brnění po způsobu králů. Jména těch ustaraných jsou při nejlepším uvedena ve sloupcích pod sebou na nějakém pomalu tlejícím pergamenu kdesi v trezoru knihovny.

Někdy se dá něco podobného spatřit i na našich sborech. Odešli slavní faráři i zástupy jejich následovníků, na slavné činy jejich mládí už se jen vzpomíná; nejčastěji vzpomínají oni sami. Odešli faráři a jejich sláva, zůstali staří presbyteři a jejich pečlivost a svědomitost. To lze mnohde vidět.

Byli jsme pokřtěni stejným křtem jako Ježíš Kristus. A to je pro ty, kteří věří, záruka: Že obstojí, i když zkoušek sil bude stále méně, zkoušek bude stále více a budou stále těžší. Ale my obstojíme, protože stejně nemáme kam jít. Všude by to bylo vlastně stejné, jen by tam nebyla ta živá a pevná naděje. Naděje v nepředstavitelnou nebeskou slávu a blaženost, která přijde po tom všem. Sláva a blaženost, ke které už teď vystupujeme v Kristově kalichu sv. Večeře Páně. Pijeme stejný kalich, jako Kristus. V tom jsme na tom už teď o něco lépe než druzí lidé.

A tak, mladí ať se neženou do těžkých úkolů a zkoušek. Ať se spokojí s prostým dodržováním přikázání: S vlídností, pravdomluvností, ochotou pomoci rodině a přátelům, třeba jen v málu. Ať se varují pohrdání lidmi, hovorů za zády druhého, posměvačství a zbabělosti. Nestojí-li je to moc sil, mají-li sil přebytek a láká-li je nějaký velký úkol, ať se tím nenechají zmást. Co na tom, že starší často řeší daleko vážnější věci. Je to čeká také, takové zkoušky si je sami najdou, jak půjde čas. Právě proto Bůh mladým přikázal:

„Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud. Hoře si ze srdce vykliď a drž si od těla zlo, vždyť mládí a úsvit jsou pomíjivé. Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: „Nemám v nich zalíbení“

.“

Ti uprostřed života ať si zvyknou, že stále přituhuje. Ať neteskní za mládím: Je to nedůstojné. Ať jsou hrdí, že se z mládenců změnili v muže a z dívek že se změnily v ženy. Ať se nechají obejmou pokojem toho, kdo i v tom svém nejmenším úkolu soustředěně pracuje pro větší slávu Boží a blaho svých bližních.

Staří ať neklesají pod tíhou stáří. Jsou již blízko cíle. Ať byl jejich život jaký byl, pokud nyní při svaté Večeři vyznávají viny, věří v Boží odpuštění a sami odpouštějí, pak nakonec bojovali dobrý boj. Zkoušky jsou již skoro neúnosné, tělo slábne, ale oni obstojí. Již brzy je čeká tělo oslavené. Tělo jim důvěrně známé a přece nyní zcela nepředstavitelné. Tělo, jež září spolu s těmi, kteří je ke Kristu již předešli. Tělo, které září jako jasná hvězda jitřní a nepomíjí na věky.

A přitom všem, na úplný konec: Někdo z nás se s křížem svého života možná skutečně ocitl po samotné pravici či levici Kristově. My ale o tom jistě nevíme a on spíše také ne. Takové místo si nikdo sám nevybírá, ale určuje je sám Bůh. Ale křtem, kterým byl pokřtěn Kristus, jsme všichni pokřtěni a kalich, který pil, také pijeme. Spravedlivý se nikdy nezhroutí! Amen