Ježíš uzdravil mnoho lidí. Ale je málo jich známe jménem Ale zrovna u toho slepého žebráka Písmo jméno uvádí. Bartimeos. A přitom to není ani Ježíšův přítel, jako třeba Lazar.

Prostě Bartimeos. Náš Bartimeos. To jméno hovoří za vše. Všichni ho znají, protože kolem něj cestou do města všichni chodí. Není to jakýkoliv slepý. Je to Bartimeos. Slepého by asi hned tak někdo neokřikoval. Ale tohle je jiný případ. Tohle je přece Bertimeos. Snad se nedomýšlím moc, když řeknu: Je to slepý žebrák, který má ve zvyku hlasitě se dožadovat pozornosti. My si stejně jako ti lidé z Jericha můžeme říci: Ježíš se má setkávat se slepci. Ale ne právě s Bartimeem. Protože to je otravný uřvaný žebrák, kterého každý zná.

A stejně tak jistě každý z nás řekne: To je evangelium, že Ježíš stoloval s nevěstkami, celníky a s hříšníky, že se zastával chudých. Ale když si na druhou stranu představíme nějaké skutečné hříšníky? To je jen upřímné a vlastně to nikomu nelze zazlívat, když si řekne: Ale s těmito by se Ježíš opravdu setkat neměl.

Nechystám se teď mluvit nám všem do svědomí, to by byly prázdné řeči. Ta chvíle u Jericha se mi naopak zdá naprosto přirozená. Představme si totiž sami, že by k nám zavítal Ježíš. Zdá se mi rozumné čekat, že by šel do kostela a měl kázání. A když by vycházel ven, na mnohé bychom se ho ještě chtěli zeptat. Ale přišel by k němu nějaký z místních žebráků nebo opilců a začal by na něj něco huhlat. Kloudnou otázku by nepoložil, jen by něco umanutě huhlal. Poslouchal by sám sebe, Ježíš by mu stejně nemohl nic říci. Posluchači kolem by si z takového rozhovoru nic nemohli vzít. A Ježíš by Ještě měl ostudu. Protože, opravdu, je to dost nepatřičné vybavovat se s žebráky a jinými ztracenci. Je to správné se jim věnovat, ale bez ostudy se to obejde opravdu těžko. Nemusel by to nakonec být ani Ježíš. Představte si, že by přijel nějaký vzácný host do našeho sboru a při východu z kostela by se k němu přihnal nějaký místní žebrák a spustil svou písničku. To by opravdu nebylo příjemné. Host by ho jistě laskavě vyslechl, my bychom takovou chvíli také s trpělivostí přečkali. Ale příjemné by to nebylo, to si nejde pomoci. I když třeba jsme vstřísní a otevření, takové chvíle jsou nepříjemné a těžko se snášejí.

Proto by Bartimeos s Ježíšem mluvit neměl, jak se domnívá zástup. Neměl by volat Ježíši, Synu Davidův. Dostává tím totiž také Ježíše do nebezpečí. Syn Davidův rovná se král. Ale zemi vládne císař. A kdo se nechává prohlašovat za krále, překračuje zákon, je vzbouřenec. Ježíš by se Bartimeovým voláním mohl dostat do pěkných potíží. To střízlivě uvažující a zdravě opatrný zástup chápe. Proto by zrovna Bartimeos s Ježíšem mluvit neměl a už vůbec ne nahlas vyřvávat Ježíši, Synu Davidův. A zase: Neberte to, co říkám, jako žert. Jako nadsázku. Jako nějaké chytré pokárání. Já sám bych byl pro to, aby Bartimeos mlčel. Ježíš asi chtěl, aby Bartimeos mlčel. Všichni to chtěli. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Co chci říct teď: Potíž je v tom, že on nakonec žádný slepec, žádný nemocný nebo chudý není bez jména. I když jména jiných nemocných, postižených, chudých v Písmu nemáme, přesto každý z nich měl své dobře známé jméno. Alespoň u těch, mezi kterými žil. A když je někdo slepý žebrák, musí se naučit nahlas pokřikovat a být otravný, jinak nic nevyžebrá. Každá nemoc a bezmoc člověka něco takové haučí.

My se rádni chlácholíme tou myšlenkou: Někteří lidé jsou postižení. Ale jinak jsou jako my. Někteří jsou chudí. Ale jinak jsou jako my. Ale: Ač je to tvrdé, musím za sebe říci: Poznal jsem vícero lidí na invalidním vozíku. Žádný z nich nebyl normální, žádný z nich nebyl duševně zcela zdravý. A nebo i chudí: U nás jsou spíše lidé bohatší nebo chudší, úplně chudí, tedy tak, že by neměli kde bydlet a co jíst, tak tových moc není a já nikoho takového ani neznám. Ale snadno člověk dojde k poznání, že v opravdu chudých zemích, třeba v Afrických zemích, se lidé chovají nějak divně. Každý nemocný nebo chudý je divný, dobře odlišitelný. Má ve svém okolí jméno, stejně jako Bartimeos. A nakonec, u nás je to podobné: Každý z nás má nějakou ránu na duši, na těle nebo třeba na minulosti. A nebo nějakou hlubokou jizvu má to místo, kde bydlí, kde pracuje, kde žije. Snadno by se to ukazovalo na těch zjevně nemocných nebo chudých. Ale spíše se podívejme u sebe.

Máme nějaké zdravotní potíže, nějakou trvalou potíž v životě. Nějakou ošklivou vzpomínku. A řekl bych: Z vážných ran a potíží se nikdy člověk tak docela úplně neoklepe. Lépe, aby se člověku nic zlého nepřihodilo, protože když se přihodí, už nikdy to není jako předtím. Každá taková věc nějak člověka vychýlí z normálu a úplně zpátky už se člověk většinou nevrátí. A asi si každý dovedeme představit: Druzí vidí nějakou mou zvláštnost. Nějakou mou pošetilost, tvrdohlavost, nějakou mou přehnanou obavu, nějakou nerozumnost a bláznivost, kterou pořád opakuji. A dokážeme si třeba i říci: To dělám proto, že se mě to a to bolí, že se mi t a to stalo, že mám tu a tu nesnáz v životě, že žiji tam a tam. Nemohu s tím ale nic moc dělat a lidé si mě tedy budou také trochu pamatovat podle té mé zvláštnosti.

A tak, bratři a sestry, kdyby mezi nás teď v těle vešel Ježí a měl kázání, po kázání by jistě přišla ostuda. Jeden by s ním mluvil a nepustil ho ke slovu, druhý by si mu na něco stěžoval, třetí by se styděl a nevěděl co říct, čtvrtý by hned horečně něco organizoval a udělal zmatek. Sám bych možná dokázal udělat všechny tyhle čtyři věci najednou, tak si to dovedu představit.

Jenže Ježíš Kristus – a to je poselstvím čtení, jak je dnes slyšíme – Ježíš, bratři a sestry, není z cukru. Ježíš je Král králů a Pán pánů. On se nás nebojí, on se za nás nestydí. Když nad námi pláče, jeho pláč nezpůsobí, že by se k nám otočil zády. A když k nám vzplane hněvem, jeho hněv trvá krátce.

A tak Ježíš řekne: Přiveďte ho sem. A lidé se najednou promění. Předtím to byl Bartimeos. Prostě Bartimeos, který bude vždycky pořvávat na lidi, který bude vždycky otravný. A tak je ho třeba brát a tak ho nechat. Když už je tak otravný, v tom je jistota, že je alespoň pořád stejný. Že ho za chvilku každý zná, že nakonec jen sedí u cesty. Jen tam je otravný, jinam necourá, takže se s ním dá žít. Musí se vědět, že je to Bartimeos, musí ho člověk už dlouho znát, pak se s tím srovná. Ale teď, když promluvil Ježíš, s ním lidé jednají najednou jinak. Teď se má změnit, pohnout z místa. Teď už to není ten nemocný, ten, co není mocný, ten, co nic nemůže. Teď má jednat: Vzchop se, vstaň, volá tě. Jeho jméno byla dříve jen nálepka. Taková značka: Je tu otrapa a tomu se říká Bartimeos. Teď ho tím jménem někdo volá. Na to jsou jména, aby se jimi lidé volali, oslovovali a ne značkovali.

Ježíš tedy není z cukru, nebojí se lidí. A žádný z lidí mu nemůže udělat ostudu, protože Králi králů, Pantokratorovi, Vševládci vesmíru ani dost dobře nejde udělat ostudu. A místo Bartimeova pokřikování, hloupého a nebezpečného pokřikování, chce slyšet: Co chceš, abych proto tebe učinil. Docela mužně se ptá: Pokřikuješ tu jen tak, nebo opravdu něco chceš.

A Bartimeos, i když to byl ten všem stokrát známý slepý žebrák, co křičí u cesty; tedy tento Bartimeos kupodivu ví, co chce. To sice nikdo nečekal, ale on to kupodivu dobře ví. Ať vidím. A jeho víra ho zachránila.

My se na Bartimeovi můžeme naučit toto: Lidé si nás pamatují spíše podle našich nemocí a slabostí. My každý máme nějakou ránu. O té přesmoc mluvíme, tou se moc zabýváme. V našem věku jsme si zvykli mít přehnaně v úctě takové ty výkřiky: Bože, kde jsi? A zase ne že bychom se takhle nemohli ptát, ne že bychom k Bohu v modlitbě někdy nemohli také křičet. Můžeme a máme. Ale žádná ctnost to není. A když třeba někdo říká: Nemohu věřit v Boha pro to a pro to, tak na to Ježíš odpovídá stejně jako na výkřik Bartimea. Ježíš říká na naše slabosti a stěžování: A co tedy chceš? Nevěříš v Boha? Co tedy chceš?

My nežijeme v době zázraků. Většina z dnešních zázračných uzdravení je podezřelá. Ježíš byl totiž ze země vzat do nebe, už nechodí po vsích, aby uzdravoval. Ale pořád se ptá: Co chceš? Ptá se každého z nás: Co jsi? Jsi tvá nemoc? Tvá bolest, tvá slabost, tvůj šrám z mládí: To jsi celý ty? Už nic jiného není, než to, co tě každý den bolí, než křivda, která se ti stala? Nic jiného není? Vím, že s některými věcmi nic neuděláš, od některých bolestí, šrámů, ran a škraloupů si sám nepomůžeš. Ale tak je to u každého. Já Ježíš to vím. Ale co chceš, abych pro tebe udělal? Chceš, abys už nebyl jen ten slepec? Chceš, abys už nebyl jen ta moje nemoc, abys už nebyl jen já nemám peníze, abys nebyl jen můj život se nepovedl? Vím to všechno. Ty jsi slepec. Ty máš bolavá kolena. Tvůj život se doopravdy nepovedl. Ale krom těhle všech bolestí tu můžeš být ještě ty. I jako slepec můžeš být zároveň prozíravý člověk. I s bolavými koleny můžeš někam chodit rád, někam se těšit. I když se tvůj život opravdu nepovedl, stále se ti může líbit právě tato chvíle se mnou a s bližními. I tak se ti může líbit zítřejší ráno a ještě jiné chvíle, které v životě přijdou. Chceš to?