Ježíš poslal své učedníky pro oslátko se slovy: Pán je potřebuje a hned je sem zase vrátí. Hned je sem zase vrátí, protože je potřebuje asi na padesát minut, co trvá cesta z Betfage ke Lví bráně v Jeruzalémě. Potřebuje je jenom na přehlídku, potřebuje je jenom jako symbol, potřebuje je jen na tu dobu, co ho uvidí zástupy; téměř jako rekvizitu na divadle. Protože dosud šel ceslou cestu pěšky a zpátky na téměř to samé místo, do Batenie, půjde s učedníky už taky pěšky. Někdy skutečně platí, že jeden obrázek je za tisíc slov. A proto Ježíš nutně potřebuje to oslátko, aby všichni pochopili. Proto dnes budeme mluvit o oslátku.

Řekli jsme, že oslátko je zde jako rekvizita na divadle, jako symbol. Ovšem, symbol čeho? Říká se: Míru, protože kůň bylo v té době pouze válečné zvíře, znamení dobyvatele. Nebo chudoby, kůň byl drahý. Možná. Ale rozhodně nejde o nějakou legraci – v průvodu se nikdo nesměje, ani farizeové a jiní se neposmívají; přitom každou jinou příležitost k výsměchu nevynechali. Naopak, z ostatních evanglií cítíme, že věc brali velmi vážně. Že se až polekali, protože dobře pochopili, co se tím oslátkem myslí. Ani u davů Ježíšovi nijak neubírá vážnosti, že přijíždí na oslu. Naopak, všichni v něm skrz to poznají toho pravého krále. Tím, že jede na oslu, má větší nárok na vládu, než pilát, který tam zřejmě týden před tím přijel na koni. Ale král na oslu má větší právo vládnout. Protože právo starší, právo z dávnověku.

V Písmu, v dávných časech totiž na oslátku mohl jezdit jen ten, kdo měl moc, autoritu. Například o soudci Jaírovi čteme: „Měl třicet synů, kteří jezdili na třiceti oslátkách a měli třicet měst.“ Abyste jezdili na oslátku, museli jste být nejméně starosta a to v těch dobách byl malý král. Kdokoliv v Písmu jede na oslu, dělá to z obřadních důvodů, aby bylo vidět, kdo je.

Je to skoro stejné, jako když nosíme černý oblek. To je nepraktické oblečení a nedává žádnou výhodu. Ale člověk tím dává najevo buď vážnost chvíle jako je svatba nebo pohřeb, nebo vážnost úkolu, který má jako starosta nebo jako obhájce, například. Člověk tím dává najevo, co se od něj čeká, svou povinnost.

Na oslu není moc praktické jezdit, protože nejezdí moc rychle a ještě se zasekává. Praktičtější je pořádně ho naložit a jít vedle něj. Na oslu ve staré době, na kterou v Izraeli nikdo nezapoměl, jezdil ten, kdo měl svěřenu odpovědnost za ostatní: Předák města, král toho místa co je teď a tady, král, kterého známe. Neveze na oslu pytel zrní po každé straně a bednu zelí navrch, nestará se o všení živobytí, jako my ostatní, protože se stará o nás.

Také ženy ve Starém Zákoně jezdili na oslu. Opět, nebylo na tom nic praktického. Na oslu vidíme jet moudrou Abígajil za davidem a přímo čteme, že dorazila k Davidovi později, než ti, co šli pěšky – protože jela na oslu. Znamená to u ní: Nic přímo nevezu – ti před ní vezli zásoby – ale o něco se starám, v tomto případě o pokoj, o dobré vztahy. Nebo čteme o ženě ze Šúnemu, co se starala o proroka Elíšu, že řekla: „Pošli mi jednoho z mládenců a jednu oslici. Pospíším k muži Božímu a vrátím se.“ U muže Božího byla asi byla rychleji a pohodlněji pěšky, ale tím, že jede na oslu, říká: Jsem matka a starám se. To je ostatně důvod, proč je třeba tradiční ženské oblečení nápadně méně praktické, než mužské: Znamená: Nejsem tu, abych těžila uhlí nebo slévala ocel, mám jiný, stejně důležitý úkol.

A tomuto náznaku tehdy ještě každý dobře rozuměl. Přijíždí král, který sem nevtrhnul odkudsi z ciziny na koni jako Mongolové, z nějakého dalekého města, z kterého jde rychle dojet jen po poštovních stanicích, jenom vládním tryskáčem té doby. Tady je král, který je náš. Král, kterého osobně známe, který nemusí říkat: Jsem nejlepší – protože to všichni víme.

Král, který je svou autoritou podobný třeba nejlepšímu lékaři v malém městě: Všichni ho doporučí, nemusí to říkat sám. Ten nemá bílý plášť na to aby řekl: Jsem doktor, taže mě všichni poslouchejte, protože věda – jak jsme zažili před dvěma lety – ale proto, že tím říká: Já sloužím, já váš problém vezmu vážně, já léčím a proto nedělám nic jiného.

Nebo jako nejlepší řemeslník ve městě – pokud ho neznají všichni, pak by ho alespoň chtěli znát. (V Matoušovi se lidé ptají: „Kdo to je?“ Zástupy odpovídaly: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“) Takže Ježíše také neznali úplně všichni, ale někoho takového znát chtěli. Takový dobrý řemeslník, starý mistr, obykle nepřijede v nejlepším autě, spíš něčím praktickým. Ale na tom je až skoro poznat, že se stará jen o dílo, že ví co dělá.

Tak něco takového znamenal oslík: Moc plynoucí z toho, že něco umíte, moc, která plyne z toho, že se staráte. Moc nad těmi, kteří vás znají. Moc, která je na tomto místě a pro tento čas. Nikoliv v daleké centrále, nikoliv moc pro nedohledné světlé zítřky, které jde vždy do nekonečna odkládat a pro které se vás chystá obětovat. Ale moc, která se už osvědčila.

Jak jsme řekli: Moc dobrého lékaře, moc mistra řemesla. Ale také moc dobrého velitele čety, moc dobrého trenéra, moc policajta, co zná každého v svém okrsku, moc dobrého třídního učitele, moc dobrého starosty na vsi, moc majitele firmy, kterému na jeho lidech záleží. Moc blízká, známá, osobní.

Ač je psáno: „Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu“ a pokořený jde opravdu přeložit i jako chudý, Ježíšův oslík není úplně symbolem chudoby, protože Ježíš jasně říká: „naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl“ To je dost speciální oslátko, podobně jako úplně nové auto nebo dodnes vůbec všechno, co je ještě v původním obalu, co ještě nikdo nepoužíval. Někteří se smějí starým dobám, že věřily na kouzla. Kouzlo nové, nepoužívané věci, na nás funguje úplně stejně. A Ježíš tedy nejede na ledajakém oslíku, ale úplně novém, kouzelném. Není to tedy také tak, že by říkal: Já neznamenám nic a nic zvláštního se neděje. Bůh nemůže zapřít sám sebe a pravda nemůže říci: Já nejsem pravda. Ale znamená to: Mám úkol větší, než jsem sám. Jako ten, kdo má tmavý oblek na svatbě nebo pohřbu, říká: Jsem u věcí, které jsou na hranici nebo až za hranicí sil člověka. Jako každý, kdo má bílý plášť nebo uniformu, má vědět: Mám úkol, který téměř nemohu splnit.

Proto naši překladatelé přeložili to slovo správně „král pokořený“ tedy pokorný, nikoliv nutně chudý. Co skutečně pokoří člověka? Jen to, pokud stojí před úkolem, který je větší, než on sám. Kdo nikdy neměl žádnou moc a tedy žádnou odpovědnost, nemůže být nikdy pokorný, protože ho nic skutečně nepokořilo. Může si jen říkat: Kdybych já měl moc, všechno bych udělal lépe. Ježíš moc skutečně měl, protože je parvý Bůh. A byl pokořen těmi nekonečnými zástupy, kterých mu bylo líto a tak je uzdravoval. Byl pokořen těmi, kdo byli jako ovce bez pastýře a tak mu jich bylo líto a stále jim kázal. Takže těžce hledal chvíle, kdy by si o samotě odpočinul. Nepřestal být Bohem ani když se stal člověkem, i jako od člověka se od něj čekal úkol pro Boha, i jako člověk musel splnit Boží standart. Jak je psáno: „Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti“.

Oslík je tedy dávným znamením moci, která vychází ze schopností, odpovědnosti a z toho, že někoho osobně známe. Moci, která naplňuje náš známý svět. Moci, kterou jde také zneužít – konečně, Ježíš byl pokoušen ďáblem právě tímto směrem. Jmenovali jsme příklady takov moci. Taková moc nemusí být nutně zcela nenásilná – Ježíš následujícího dne vyhnal bičem penězoměnce z chrámu a vyzval své učedníky, aby si koupili meče. Ale z násilí nebere autoritu, neříká: Protože mám pistoli, poslouchej, jako to v posledu vždy říká moc státní. Moci, která nutně nemusí být zcela nemajetná – Ježíš měl velmi drahý spodní šat, z jednoho kusu ušitý a nechal se pomazat velmi drahým olejem. Ale také neříká: Každého si jde koupit. Avšak moci, která je pokorná, protože plní úkol před Bohem. Moci, která přijme poctu, která jí náleží – Ježíš se nechal zástupem provolávat za krále. Ale která nevychází z vůle lidu a přáními většiny by se musela řídit a jim se odpovídat – protože je od Boha a Bohu a jeho Zákonu se odpovídá.

Lidé snadno poznají takovou moc, je to ta moc starší, povědomější, přorozenější – také na ni snadno zapomenou, a za týden budou volat ukřižuj. Drak, šelma i falešný prorok se děsí té moci. Děsí se, že by snad děti měli raději své rodiče, než tu sochu, která mluví. Děsí se, že by muž měl raději svoji ženu než vlast a žena, že by si muže vážila víc, než státu. Děsí se moci rodinného lékaře a poctivého policajta, moci poctivého učitele a poctivého sedláka. Té moci, so byla od počátku, od pradávna. Co nyní přijíždí na oslu.

Ten, který přijíždí na oslu, má také strach. Ježíš řekl: Nyní je má duše sevřena úzkostí. A jinde: Má duše je smutná až k smrti. Ač byl Bohem od počátku, stal se člověkem a jako jediný mohl splnit úkol větší, než je člověk. Naplnil všechnu odpovědnost, splatil dluh i za ty nejlepší z nás, i za ty nejhoší.

Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka

se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. Tak jest, Ježíš Kristus jest Pán, amen!