Pán je potřebuje a hned je sem zase vrátí. Jako kdyby někdo spatřil dva cizí lidi, jak otvírají sousedovo auto. A když se jich zeptá, co to právě dělají, řeknou mu: Jen se projedeme kolem bloku a hned je sem zase vrátíme. Jet kolem bloku autem je ale jen taková paráda. To snad má trochu smysl vlastním autem. Ale cizím? A přece právě tohle Ježíš udělal. Protože z blízkosti Betánie jede v prvním verši do Jeruzaléma na oslu. V posledním verši jde tu samou cestu z Jeruzaléma do Betánie pěšky. Opravdu, jen teď je potřebuje, jen na ten slavný vjezd. A hned je sem zase vrátí.

Trochu komický vjezd, přiznejme si. Řekl bych, že většinu z nás pobaví, když sleduje nějakou slavnostní příležitost v nějaké chudé zemi. Celá ta sláva má být velkolepá, ale nakonec je vždy poznat, že zem je chudá. Celá událost je přehnaná, upocená, zaostalost a neotesanost z ní jen čouhá. Šídlo v pytli neutajíš. Stejně tak tady jede král na oslu, na korbě náklaďáku své doby. Místo červeného koberce házejí lidé na zem své kabáty a rvou místní zeleň. Volají sice slavnostní verš z žalmu k svátku ratolestí, verš 25 z žalmu 118. Ale ten mají spíše naučený na svátky, něco jako naše Šťastné a veselé, takže i to volání působí dost bezradně.

A přece náš Pán považoval za nutné tento laciný slavnostní vjezd do Jeruzaléma uspořádat. Jen kvůli němu neváhá poslat dva učedníky na výpravu, která se ze všeho nejvíc podobá krádeži. Až do Jeruzaléma šel pěšky, do něj však musel vjet na oslu. Bylo to nutné.

Nechci vám tedy dnes říci než to, že obřady jsou důležité. Dnes nám sám náš Pán svým příkladem ukazuje, jak důležité jsou obřady. A přitom se, troufám si tvrdit, většina dnešních křesťanů nějak shodne s nevěřícími, že obřady jsou zbytečné. Že jsou vždy prázdné, že je to lež. Jenže právě dnes nám Ježíš takový zdánlivě prázdný obřad předvedl. Vjíždí do Jeruzaléma jako král. Ale ne na koni, nýbrž na oslu. A osel ani není jeho! Ani sedlo na něm nemá. Armádu nemá, jen skupinku nadšenců pro duchovní věci. Jeho průvod a ti, kteří jej vítají – to je lůza. Volají nějaký verš z Bible, protože ho mají naučený a nic lepšího je nenapadá.

Pravda, uplynulá doba, ba skoro uplynulých pár století, bylo na prázdné obřady obzvlášť bohaté. Průvody, kam se chodí z donucení, obřadné potlesky ve stoje, slavnostní sliby a přísahy, jimž nikdo nevěří. Ovšem, co mě překvapilo: Těch pár lidí, kteří v těch nejtemnějších dobách obstálo, uvádí nečekané důvody: Věrnost slibu. Slibům z pohledu naší doby spíše komickým: Skautskému nebo sokolskému slibu. Vojenské nebo úřednické přísaze. Představte si, jak mládenec v krátkých kalhotách a špičatém klobouku kdesi u ohýnku pozvedá tři prsty k slavnostnímu slibu. To si dnes skoro nejde představit bez pousmání. A přece jen toto: „Dal jsem kdysi slib.“ Toto bylo člověku jedinou oporou v té nejhlubší temnotě a o toto opřen dokázal obstát.

Ježíšův vjezd do Jeruzaléma je trochu úsměvný. Úsměv nás však přejde, když si uvědomíme: Právě tento jediný královský průvod není fraška. Jediný v dějinách. Všem králům se volá: Vivat! Ať žije! Každý však zemře. Tento král zemře již za pár dní. Ale pak vstane a bude žít na věky věků. Každý vládce, sebe mocnější, má jiného vládce, kterého se obává – ač se před ním samotným jeho služebníci chvějí strachy. Ale tento král se nezalekne ani vládce všech lidí – smrti. Tento král si podrobí i vládce tohoto světa – ďábla. A tak, když nemá ani koně, ale jen vypůjčeného osla, i když nemá vojáky, ale jen pomalu chápající žáky z řad rybářů, i když jeho průvodem je lůza: Tento jediný královský obřad je smrtelně vážný. A kdyby jej nebylo, a to je důležité: Kdyby Ježíš nevjel do Jeruzaléma jako král, kdo by mohl uvěřit, že šel na kříž jako král do bitvy? Kdo by mohl uvěřit, že se tu nestal jenom omyl úřadů? Že nebyl jen neopatrný a nenechal se zatknou nešťastnou náhodou? Kdo by mohl uvěřit, že byl vzkříšen, kdyby už předem nevjel do Jeruzaléma jako Král věčnosti?

A teď co všechno to znamená pro nás, tím však ještě neskončíme: Obřady a slavnostní sliby je dobré nachystat před tím, než se vše zhroutí. Přesně tak, jak to udělal Ježíš a dal nám tím příklad. Obřady a sliby nachystat dříve, než se vše zhroutí a utone v temnotě.

Mnozí na to řeknou: Kolik je pokřtěných, kteří nikdy neviděli kostel zevnitř. Kolik svateb v kostele skončilo za pár let rozvodem. My na to však odpovíme: Ti, kteří v kostelních lavicích sedí dnes se šedivými vlasy již od mládí, ti tam nejsou kvůli farářům ba ani kvůli lidem. Všichni lidé se mění a žalostně selhávají. Věrní tam jsou pro křestní sliby, ať už je řekli sami, nebo za ně jejich rodiče a pak se k nim sami přihlásili v konfirmaci. A ti, kteří prožijí v manželství celý život: Snad proto, že měly tak úžasné protějšky? Těžko uvěřit. Vždyť kdo dokáže člověka hněvat více, až do morku kostí, než ten, s kým denně vstává i uléhá. Ne, tito, i když v hněvu vyběhli z domu nebo se zavřeli ve svém pokoji, řekli si vždy nakonec: Ale dal jsem slib před Bohem!

A tak, i když je jistě psáno: Lépe neslíbit než slíbit a nesplnit, přesto právě dnes nejvíc platí: Bez obřadných slibů nebude ani rodiny ani církve. Tehdy, když se vše zhroutí, když selžou faráři a mezi věřícími vychladne láska mnohých. Když v rodině vzplane hněv, hněv se změní v chlad a chlad v temnotu beze světla. Když se svět stane peklem a vše se zhroutí. Zkrátka, když už člověk nevidí tvář žádného druhého člověka, je tu pořád Král králů. Ten, který ustavil všechny pravé obřady. Ten, do jehož rukou se slib skládá. Ježíš Kristus, stejný včera i dnes.

To je tedy ta menší polovina. Dnešní příběh je však více o té druhé, důležitější polovině každého obřadu a každého slibu. Ježíš Kristus je ten první, kdo skládá slib a plní jej. Vjíždí do Jeruzaléma jako Král, tomu slibu je věrný až na smrt a opravdu je mu pak dána veškerá moc na nebi i na zemi. On první plní slib. V každém obřadu, ve svátostech křtu a VP tam on první slibuje, tam on první dává zaslíbení dříve než mi můžeme cokoliv říci za sebe. Ale i na svatbách a na pohřbech a na co jiného lze v církvi pomyslet. I tam on první říká: Já jsem první slíbil a splnil. Proto mohu tvůj slib přijmout, i když bys jej nikdy sám nedokázal splnit. Já totiž nejen přijímám slib, já jsem i jeho svědkem. Kdykoliv si na slova slibu vzpomeneš, já jsem s tebou. Já ti pomohu tvůj slib splnit. Kdybych nedokázal učinit, abys slib dodržel, ani bych jej od tebe nepřijal. Já jsem od tebe slib přijal a já jej skrze tebe splním. Jen věř. Vždyť když jsem vjížděl do Jeruzaléma jako král na oslu, kdo by věřil, že se jím stanu. A přece: „Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ Amen