Škoda stromku. Zvlášť v zemi často suché, jakou je Izrael. Člověk úplně vidí fíkovník u prašné cesty, všude horko, až se vzduch tetelí. Ale fíkový stromek je mladě zelený, jeho listí ševelí něžným šepotem, do té vlahé zeleně by se člověk až zakousl. Zato strom suchý je jako kostlivec, člověku úplně vyschne v ústech, když jej vidí.

Ale nesnažme se Ježíše nějakými kličkami omlouvat nebo snad dokonce nad ním vrtět hlavou, že z něj odvolal život. Vždyť mi sami jsme skrze něj stvořeni, jen z něj máme život. A tak buďme rádi, že on život žádnému z lidí nebere. Ani tomu, kdo jej křižuje, i pro toho prosí o smilování. Protože, kdyby nebylo lidí, kdo by se ze stromku radoval? Ptáci na něm hnízdí, ale ani o něm pořádně nevědí. Nedoletí dál, aby se na něj podívali na celý, nebudou se jím kochat.

Dej Bůh, abych správně rozuměl. Ale mám dojem, že Ježíš ke stromku přichází snad s hněvem, snad s hořkostí. Včerejšího dne vešel do chrámu a po všem se rozhlédl. Bylo již pozdě, je na krátko se rozhlédl. Druhý den jde hned z chrámu vyhnat prodavače a kupující, směnárníky. Nespatřil dům modlitby pro všechny národy, ale doupě lupičů.

Ježíš viděl toto: I na tom nejsvatějším místě, v jediném chrámu živého Boha, nenajde člověk klid Bohu se v důvěře otevřít. Nemůže tam v klidu stát a přemýšlet. Nemůže se tam položit do Boží teplé náruče. Nemůže tam bohu upřímným hlasem, který jde přímo ze srdce, zazpívat. Je to tam jak na pouti. Musí si tam člověk hlídat kapsu, aby mu někdo něco nevzal. Lidé chodí dovnitř a ven, někteří se ani nemůžou rozhodnout, jestli dovnitř, nebo ven. Pořád do něj někdo strká, tahá ho za rukáv ke svému stánku. Vyvolávání kramářů přehluší každou jemnou notu, zpěv do nebe nedoletí, rozbije se o zem.

Když se člověk nemůže modlit ani na místě, které pro to Bůh dal vystavět, na co jsou mu stromy? Když se nemůže na chvíli zastavit a pomodlit se, jak se bude dívat na stromy a na květy? Fíky se dají otrhat a prodat, strom se dá pokácet a z pěkného dřeva udělat něco praktického. Ne! Říká Ježíš v Boží moci. Člověk bez modlitby nepotřebuje hezký strom, z kterého má jen tu prostou, dětskou radost. A Bůh nepotřebuje takového člověka. Ať si zařizuje, strká do lidí a vychvaluje své zboží jak chce. Ale Bůh, Syn Boží mu v tom asistovat nebude. Nenechali jste mne modlit, nemám proč se jen tak radovat ze stromku. Kristus na zem sestoupil, ale lidé jej ještě strhli do prachu. Ve všem vám tedy budu podoben, ukážu vám cestu: Kde není místa pro modlitbu, tam není místo ani pro strom bez ovoce. I Kristus je již na smrt unaven z lidské tlačenice, i on už se chce jen najíst. A strom bez ovoce nepotřebuje, jako jej nepotřebuje žádný člověk bez modlitby. Ve své Božské moci odvolává svůj život zpět ze stromu.

Strom, nejen strom, celé stvoření: To všechno, jak říkají doktoři církve, je tu jen pro potěchu člověka. Kdo už se má z toho všeho radovat, kdo za to má Bohu děkovat, když to člověk nedělá, když ho nenechají za to v klidu Bohu poděkovat. Když tedy syn Boží bere život jednomu jedinému stromu, který bez radostného člověka ztratil smysl, mají z toho do snes prospěch všichni ti, kteří slyší jeho následující slova:

Mějte víru v Boží! Amen, pravím vám, že kdo řekne této hoře: 'Zdvihni se a vrhni se do moře' – a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít. Víra, to je to jediné, co nás spojuje s Bohem. Důvěra v Boha, to je to, co dělá člověka člověkem, co mu dává skoro Božskou moc. Ale pozor! Víra dělá člověka člověkem. Ale když člověk přestane v Boha věřit, člověkem být nepřestane. Nikdo se přece nezmění třeba v kočku, když přestane věřit v Boha. Jeho víra, to, co ho dělá člověkem, se jen napře jinam. A na co se člověk upře, čemu začne věřit místo Boha, v tom dokáže nevídané věci. Dokáže způsobit mnohem větší škodu, než pouhý uschlý strom. Na dílo člověka odpadlého do Boha je děsiější pohled než na horu, která letí vzduchem do moře.

Co dokázali v minulých stoletích všichni ti diktátoři, lidé z ulice. Tak věřili ve svou zášť, že dokázali zotročit třeba polovinu světa v krátkém čase, který jim byl vyměřen. Jak důmyslní jsou zločinci. Jak věrohodní dokáží být podvodníci; příjemnější a milejší než většina lidí poctivých. Kolik skvostných a drahocenných věcí kolem sebe dokáže nashromáždit i docela chudý člověk, když těm věcem obětuje celá život. Jaká to stojí na svých nesmyslně velké chalupy paláce, jaké nablýskané koráby se šinou krokem v dopravních zácpách měst. Jaké prokletí je víra, která se sklání před bohy němými a hluchými, bohy udělanými lidskýma rukama. Člověk opravdu za ten krátký čas svého života dokáže všechno, co si umyslí. Ale je na to strašný pohled.

Ale hořkost Kristova trvala jen krátce, jen od večera do rána druhého dne. Vezměme si z nej příklad, podle rady apoštola nenechme nad svým hněvem ani zapadnout slunce; my nemáme tolik důvodů k hněvu, jako on. Ježíš přichází, aby řekl: Nebude se již s Bohem kramařit. Nikdo už nebude muset říkat: Nemám dost, abych se před Bohem mohl ukázat. Nemám dost, abych se mohl vyrovnat Bohu.

Ježíš přinesl Bohu oběť za všechny. Dnes tedy můžeme do jeho chrámu přijít, skoro v každém městě. A hle! Je tu ticho. Nikdo tu nic nevyvolává, nikdo se nestrká u dveří, nikdo nic neprodává. Člověk přichází do kostela s prázdnýma rukama, s dluhem na svědomí za těch předcházejících šest dní. A zaznívá tu slovo: Tady si za své skutky, za své svědomí nic koupíš. Vždyť by to byla loupež. Vždyť sám nic nemáš. Ale za tebe už je zaplaceno, ty se o nic nestarej. Ty se tu polož do teplé Boží náruče, ty se tu upřímně modli, ty tu z tiché radosti hlasitě zpívej. Ale ani to nezatajuj, ani to neber, nelup Bohu, že máš z těch šest dnů za sebou i mnoho dobrého. Vždyť to máš ode mne. Za to zde vzdávej díky.

A až vyjdeš ven z chrámu, podíváš se na strom, který má jen listy, ale rád si počkáš na plody, nebudeš se hněvat. Řekneš Bohu každého dne v modlitbě: Ty mě veď. Ty mě podepřeš a já obstojím. Zkusím být znovu upřímným a laskavým člověkem, budu pořád s tebou, Otče, ty mě povedeš. Hospodin za mě dokončí zápas.

Na závěr tedy Ježíš pokládá hádanku, na které farizeové nemohou odpovědět. Odkud se bere křest? A odkud tento nový, čistý chrám, chrám Kristova těla, dům důvěrné modlitby k Bohu? Pokud je tohle všechno od lidí, tak to nakonec musí skončit jen kamenováním a násilím, násilím na duši i na těle. Jako každá víra, která se napře jinam, než k Bohu. Ale pokud lidé vycházejí z kostelů s radostí, pokud se cestou domů radují z každého květu a bez všech křečí zkoušejí být s Boží pomocí trochu lepšími, příjemnějšími lidmi Pak opravdu, proč by člověk neměl věřit, že toto vše je od Boha? A že nakonec i tento spíše skromný kostel prost tlačenice je přece místem, kde je Bůh s námi a myslí to s námi dobře.