Introitus: Žalm 103, 13–22
Pozdrav: A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách neděle Krista Krále, poslední neděle církveního roku.
103, 1.5–10
Vstupní modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, tys dal svému milovanému Synu všechnu moc na nebi i na zemi, aby byl Králem všeho tvorstva; dej, ať celý svět, vysvobozený Kristem z otroctví hříchu, poznává tvou slávu, věrně ti slouží a ustavičně tě chválí. Skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Abakuk 3, 2–9a
260, 1–4
2. čtení: Marek 11, 27–12, 12

A kdo ti dal moc, abys to činil? Velekněží, zákonníci a starší nyní říkají Ježíšovi větu, která v našem čase byla po mnoho let takřka všemocným zaklínadlem: Kdo jsi ty, abys soudil? Kdo se odváží na to něco odpovědět?

Velekněží vznášejí otázku na jeho parvomoc, na jeho autoriru, protože Ježíš nedávno vykonal soud nad penězoměnci a prodavači holubů v chrámě: Zpřevracel stoly penězoměnců a prodavačů holubů. Tím jim způsobil značnou škodu. Nebo je potrestal; jak se to vezme. Pokud má moc soudce, pak to nebyla škoda, ale strest. Pokud ale nemá – kdo tu škodu nahradí? Velekněží a zákonníci jsou vlastně docela měkcí, že Ježíšovi rovnou neřeknou: Zaplatim jim to. Stačit jim bude, když se ukáže: Soudíš – a nemáš na to nárok. Trestáš – a nemáš na to nárok.

Velekněží při tom jsou stále ten lepší případ: Jak to v evageliích bývá, před Kristem neobstojí ani ti lepší z lidí. Velekněží alespoň zajímá, zda se dá spolehnout na jejich slovo: Jednou jsme dovolili tam prodávat – jak k tomu přijdou ti, kdo dali na naše slovo? Jak teď vypadáme. Je otázka, jak dlouho by se dnes člověk mohl člověk spolehnout, že bude pokládáno za správné i zítra, co se pokládalo za dobré teprve včera. Nemnozí se hlásí k tomu, co ještě před pár roky vyhlašovali za to nejsvatější a nejdůležitější. Ve srovnání s autoritami našeho času jsou velekněží ještě relativně posticí. A relativně poctivá je i ta otázka: Kdo ti dal moc, abys to činil?

Kristus jim odpovídá: A odkud měl Jan pověření křtít? Křtít v sobě také nese odsouzení. Jan říkal: Sekera už je na kořeni stromu. Odkud měl, že jsou lidé tak špatní, že by měli být vytnuti? Jako mohl takto lidi soudit? A přece k němu chodila spousta lidí, kteří si říkali: Má pravdu, je spousta špatného v mém životě. Pokud nikdo nemůže soudit – proč jsou zároveň lidé docela rádi, když se jim promlouvá do svědomí?

Na to je těžké něco říci. Pokud nebyl Jan Křitel od Boha, pak to znamená, že každý, kdo nám připomíná nějaké chyby, je zlý. Protože ze ně vlastně nemůžeme. Protože chyby děláme jen proto, že jsme hloupí a nedovedeme se sami o ničem rozhodnout.

Ale, pokud měl Jan pověření od Boha, tak stejně tak, pokud Ježíš pokládal směnu peněz a prodávání holubů v chrámu za špatané, pokud to po právu odsuzoval, proč nemohl rovnou vykonat trest, jak také udělal?

A Ježíš pokračuje podobenstvím o moci v tomto světě. O správcích, kterým bylo svěřeno, co jim ale nepatří. Velekněží a zákonníci přišli k Ježíšovi s nevyslovenou větou: Ale my jsme těm prodavačům řekli, že tu můžou být. To není legrace, stanovovat lidem nějaké podmínky. To není legrace, dávat lidem pravidla. A mají pravdu: Není snadné říkat lidem, co můžou a za co určitě přijde odměna a za co strest. Lidé se na to pak spoléhají. Kolik lidí vám konečně s hořkostí řekne: V mládí mi říkali: Dělej to a to a dobře se ti povede. Ale nevedlo se. A v mládí mi říkali: Tohle nikdy nedělej, to špatně dopadá. A pak jsem viděl, jak se dobře daří těm, kteří tak jednali. Lhali mi všichni. Velekněží říkají: Jednou jsme tedy povolili směnu peněz a holuby – na pořád jsme je povolili. Mají pocit, že Bůh už nezasáhne, že teď už je to všechno na nás.

Stejní jsou i ti správci vinice. Když přijde posel toho nepřítomného vlastníka, nečteme, že by vinice byla nenesla žádné plody. Že by byla zaplevelená – tak je tomu v původní Písni o vinici z proroka Izajáše. V Ježíšově podobenství vinice funguje – jen její plody nejsou pro jejího Pána. Jen její plody nechtějí dát správci tomu, komu patří. Protože – on tu celou dobu nebyl. My jsme se museli starat.

Nevraživost těch správců je pochopitelnější, než se nám zdá na první čtení. Pán vinice ji sice vybudoval – překrásně, je to opravdu luxusní vinice. Ale žije jinde. Až na to, že vinici sám vybudoval, se opravdu podobá nějakému oligarchovi z Ruska, který má sice ropná pole na Sibiři, ze kterých plyne všechno jeho bohatsví – ale to bohatsví utrácí v Monaku, kde trvale žije. V Ježíšově době pak bylo mnoho lidí, kteří měli doslova vinici v Izraeli – ale žili trvale v Římě. Kde se lépe utrácelo. Kde se lépe uplatňoval vliv na římský senát. Pochopitelně, tito lidé nebyli zrovna oblíbení. A někdo takový představuje v tom podobenství Boha Otce Všemohoucího. Někdo celkem pochopitelně neoblíbený.

I když to podobenství řekl Ježíš proti velekněžím, zákonníkům a starším, velmi se podobá většině náboženství světa; představě, ktrou měli lidé po většinu času a na většina míst. Stvořitel sice stvořil. Ale teď už nemá vliv, je mimo. Jako Kronos u Řeků, Saturn u Římanů nebo Brahma u Indů. Kdysi byli u počátku, dnes bezvýznamní. Konečně, jako si i dnes u nás lidé představují Boha: Jako neschopného dědečka na obláčku. Proč uctívat toho, kdo kdysi snad byl mocný – ale zdá se, že se stvořením vyčerpal a dnes už nic nedělá. Pohané měli tedy tzv. mladé Bohy, jako třeba Zeus nebo Apolón: Ti byli teď, ti byli současní.

I tito pohanští bohové udržovali nějaký řád – především jste je nesměli urazit nebo moc otravovat, taky jste na ně nemohli úplně zapomenout. I tito bohové, třeba když někdo zabil své rodiče nebo se dopustil kanibalismu, řekli si: To už je trochu moc a zasáhli. Velekněží, starší a zákonníci, stejně jako dnešní autority, byli té situaci, že musí udržet nějaký pořádek. Nemůžou dopusti úplný zmatek, nemůžou se také nechat stále někým obtěžovat. Ani nemůžou vypadat postradatelní. Není snadné udržovat věci nějak v chodu, když to vypadá, že je všechno jen na nás. Pán a Stvořitel všeho byl sice na začátku, ale teď se zdá, že tu není. Nějak ho nevidíme přímo něco dělat. Zato za sebou vidíme spoustu dobré práce a po pravdě řečeno: Bylo to všechno na nás, nikdo nepomohl.

A teď někdo přijde s vysokými nároky toho starého Boha, toho Boha z doby bronzové. Někdo jako Křtitel v historickém kostýmu proroka z velbloudí srsti, s koženým pásem kolem beder. A říká: Jak stvořitel nařídil! Jak určil na začátku! To máte chuť někomu takovému nafackovat! „Opět k nim poslal jiného služebníka. Toho zpolíčkovali a zneuctili.“

Vrchol je, když přijede dědic. Jak přijede takový dědic vzdáleného vlastníka? Přijede z Itálie a ve sporťáku, v luxusním oblečení. Jako Kristus vjel triumfálně do Jeruzaléma, nechal se pomazat drahým olejem – a jak se zjistilo při ukřuživání, celoiu dobu v luxusním spodním oděvu, z jednoho kusu utkaném. A ten, ten tu chce co? Po tom, co jsme tady byli na všechno sami? Jeden by ho zabil.

Bůh sice není vidět. Vidíme jeho dílo – ale mnohdy ne jeho přímé zásahy, když bychom to zrovna potřebovali, když bychom si to přáli nejvíc. Protože mnoho jeho díla je skutečně svěřeno nám. Docela dost z toho, jak mají věci na světě být, máme zařídit my. Hodně toho je na nás, hodně z Božího díla je nám svěřeno! Ale není celé naše. A toho dojmu, že sám buduje Boží králoství, že je to celé jeho dílo, nabude člověk snadno.

Ti správci vinice nemuseli Boží posly fackovat: Mmohli také říci: Bohužel, nemáme tolik plodů, co by Pán mohl čekat; nepřínášíme tolik, kolik má Pán právo čekat. Že třeba člověk udělal zatím svoje nejlepší neznamená, že by do budoucna nemohl ještě lépe – tedy pokud se takovou mylšenkou rovnou necítí do hloubi uražen.

Boha možnáne vidíme – ale denně žijeme v tom a z toho, co stvořil a vybudoval. Možná ho nevidíme – ale posílá ty, kdo připomínají, jaké mají být plody. Možná ho nevidíme – ale uvidíme, až přijde a zasedne s soudu! Takže bychom si neměli myslet, že je vše v rukou lidí a urážet se, pokud boží poslové říkají: Takhle ne. Neměli by si to myslet ti, kterým je nyní svěřena moc, nebo poznání, nebo potřebné služby. Neměl by si to myslet žádný církevní představený, ani církev jako celek. Neměl by si to myslet ani nikdo z křesťanů, nikdo z nás. Je nám hodně svěřeno, ale není to celé naše dílo. Amen

Modlitba po kázání:
260, 5–7
Ohlášení:
Přímluvná modlitba:
Poslání: Zjevení Janovo 12, 7–12
Požehnání: Kéž ti v den soužení Hospodin odpoví, kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova! Kéž ti sešle pomoc ze svatyně, kéž tě podepírá ze Sijónu! Kéž má na paměti všechny tvé obětní dary, kéž tvou oběť zápalnou rád přijme. Kéž ti dá, po čem tvé srdce touží, kéž splní každý tvůj záměr! Požehnej vás Všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen
262, 1